Cesta za úspěchem ve sportu a v životě - věci co vás změní, aneb všichni se stále měníme

Co je úspěch? Z čeho bychom se měli radovat? A na co bychom neměli zapomínat? Někdy je potřeba zastavit. Někdy je potřeba uvědomit si své chyby a hlavně se zlepšit, a to nejen výkonnostně, ale také psychicky....zkrátka poučit se z předešlých chyb. Bohužel, to že jsme udělali chybu, zjistíme, až když ji uděláme. Můžeme ale vstát a jít dále...a něco nám to dá. Poučíme se do příště. A kdybychom nedělali chyby, jak bychom zjistili, že se máme zlepšit? 

LIDI V DNEŠNÍ DOBĚ ZAJÍMAJÍ ÚSPĚCHY, VÝKONY, PENÍZE A FAKTA - ŽIJEME V ŠÍLENÉ DOBĚ
Lidé se stále za něčím honí. Není to špatně. Každý musíme mít svůj životní cíl a za tím si jít. Otázkou je za jakou cenu? Jakou cenu jsme schopni obětovat? Netvrdím, že peníze nejsou důležité. Na druhou stranu si lidé zapomínají užívat každodenní a úplně obyčejné okamžiky. Každý někde spěchá. Vstát. Utíkat do školy. Utíkat do práce. Učit se. Pracovat. Lidé nežijí. Bohužel většina lidí jen přežívá, pod návalem svých povinností se snaží být dokonalí. Ale nikdo nikdy nebudeme dokonalí. Ne že bych vám kazila iluze. Navíc dokonalost by byla nuda.
Položme si otázku, co budeme mít když budeme bohatí a úspěšní?
Budeme opravdu šťastní? Jaké budeme mít poté životní cíle?
Tuším, že bez cílů a cesty za nimi,  nás budou určité věci za chvíli nudit.
Když se podíváme kolem sebe - vidíme slavné osobnosti, známé lidi. Každý máme nějaký vzor. Podívejte se ale jak některé z nic dopadly? Drogy, sex, alkohol, sebevraždy a podobně. Tyto skutečnosti jsou bohužel dílem dnešní hektické doby. Doby, kdy se za něčím honíme, ale jakmile to máte, začnete být nespokojení. A pak vám třeba stále něco schází - jako těm osobnostem, co sáhli po alkoholu. Není lepší mít cíl a jít si za ním. Mít hodnoty - tím myslím opravdové hodnoty, ne peníze a rozežraný život, ale věci, které nás dělají šťastnými? Zamysleme se na tímto.

CHYBU, KTEROU JSTE UDĚLALI, ZJISTÍTE AŽ ZPĚTNĚ, ALE UŽ JE POZDĚ. 
JÍT DO TOHO ZNOVA S POUČENÍM, NEBO TO VZDÁT?
Budu nyní psát z vlastní zkušenosti. Těsně před státnicemi se mi ve třetím ročníku na vysoké škole stala nemilá věc. Vyhodili mě ze školy. Týden jsem nevěděla co dělat. V cíli ale nešlo o to, že jsem byla vyhozena. Více mě tížil fakt, že jsem nevěděla co dále. Nevěděla jsem co chci.
Chci tím říct, že věci které se stanou mají svůj důvod. Všechny zážitky, zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, které zažijeme - ať už ve sportu, či mimo něj nás mají někde posunout.
Měla jsem dvě možnosti. Pokračovat nebo to zabalit. Uvažovala jsem o obou možnostech. Nakonec jsem si vybrala možnost pokračovat. Nevzdala jsem to. Škola mě předtím, než mě vyhodili - hlavně ve třetím ročníku moc nebavila. Začala jsem ztrácet pointu toho, proč to vlastně dělám. Cítila jsem se vyčerpaná, utahaná a znechucená.

KDYBY MĚ NEVYHODILI, ASI BYCH NEZJISTILA O CO PŘICHÁZÍM, MOHLA JSEM SI UVĚDOMIT SVÉ CHYBY A POUČIT SE
Ironií je, že mě škola opět začala bavit, až když jsem byla neoficiálně vyhozena a přibližně tak po týdnu nic nedělání, kdy jsem se musela vzpamatovat a nějak se sebrat a dát se dohromady.
Najednou už nešlo o to udělat zkoušku, někde se dostat a postoupit dále. Už šlo o něco jiného.

VŠECHNO BYLO O MYŠLENÍ - NYNÍ UŽ NEŠLO O CÍL, ALE O CESTU 
Před vyhozením ze školy jsem do školy chodila jen pro to, abych udělala zkoušky a dostala do hlavy co nejvíce informací. Po vyhození ze školy (neoficiálním) jsem začala konečně do školy chodit ráda. Začala jsem více vnímat přednášky. Šlo o to, že jsem byla klidná a vyrovnaná, protože jsem už neměla co ztratit a o nic mi nešlo. Má mysl se začala chovat úplně jinak. Nebylo to úmyslně, spíše podvědomě. Když totiž člověku už o nic nejde, je všeobecně klidnější. To se dělo i u mě.
Mohla jsem toho nechat. ale zahodit tři roky studia? To jsem v cíli nechtěla.
Před neúspěchem jsem se honila za tím udělat zkoušky, ale v cíli to nebylo správné. V cíli by mělo jít o zlepšení a uvědomění si chyb, ne o úspěch.
Tak jsem zapomínala na věci, z kterých člověk má radost. Na to zastavit. Podívat se kolem sebe. Oddechnout. Zpomalit. Cestu jsem si zkrátka vůbec neužívala. V cíli mě to přestalo i bavit.
Až po té, co jsem už byla vyhozená a neměla co ztratit, protože jsem to už ztratila. Až po této chybě, jsem si uvědomila,  že jde o mno více, než o honbu za titulem. Že jde o to, co děláme, o tu cestu, která nás posouvá dále. To ale uvidíme až zpětně. V tu chvíli jsem byla naprosto zaslepená.
Na druhou stranu, kdyby se mi tato skutečnost s vyhozením ze školy nestala, tak bych se možná nikdy ze svých chyb nepoučila.

A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: JAK TATO SKUTEČNOST SOUVISÍ SE SPORTEM - S ULTRAMARATONEM A SPORTOVNÍM VÝKONEM?
Věci, skutečnosti, co se staly byli tou cestou. Cestou za něčím. A kdyby se to nestalo, tak se nikde neposunu. To právě neúspěch nás posouvá dále. Tak to je i ve sportu. Vždy bychom se měli zamyslet nad tím, co jsme udělali špatně? Kde mě tento neúspěch může posunout?
Nepřehnal(a) jsem to s tréninkem? Dělal(a) jsem věci dobře? Neudělal(a) jsem někde chybu? Jestli jsem ji udělal(a), tak kde?
Jde v cíli hlavně o to, aby vás to co děláte bavilo a naplňovalo. Bez toho to nejde. Ne vždy lze najít práci, v které to tak je. Na druhou stranu vždy má člověk volbu a záleží jen na něm, kterou cestou se vydá.

Příprava na horský ultramaraton - Psychická příprava a motivace

Psychická příprava je nedílnou součástí sportovní přípravy většiny sportovců, kde hraje velmi významnou roli. V přípravě na horský ultramaraton tomu tedy nebude jinak. S psychickou nebo chcete -li mentální přípravou úzce souvisí i motivace sportovce. Motivace, nebo laicky řečeno vnitřní důvod k činům, hraje další roli při podávaní kvalitních výkonů. Úzce souvisí s mentální přípravou. Proč je tedy potřeba ji trénovat? 

Motivaci, jak se učí ve školách, můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace souvisí se sportovcem samotným. Je vůbec důvodem, proč sportovec ráno vstane na trénink, nebo vyrazí na trénink v nepříznivém počasí. Vnější motivace, oproti té vnitřní souvisí s naším okolím. Okolí, přátele a rodina hrají velkou roli při motivaci sportovců, a obzvláště těch mladších a méně zkušených.

Ale co když motivaci, k tréninku nebo dlouhodobému cíli v době přípravy na určitý závod, náhle ztratíme?
Myslím, že většina ultraběžců už tento stav někdy zažila. Nebudu tady psát o tom, že jsem to zažila a popisovat svůj stav. Cílem je napsat pár tipů, jak se s tímto stavem poprat. Bude se jednat převážně o přípravu ultraběžců.

1.  Uvědomit si své chyby
Jedním z důvodů, proč něco nejde a proč nás trénink nebaví může být právě chyba v tréninku. Souvisí obvykle s přetrénováním či přetížením lidského organismu. Je logické, že když tělo nemůže a samo si řekne dost, začíná stagnovat i hlava. Tímto se člověku motivace k tréninku vytrácí a výsledky se zhoršují.

2. Musíme to chtít
       Každý máme důvod, proč jsme se rozhodli jednoho dne vyběhnout na kopec a časem se z našeho počínání stal běh na dlouhou trať. Postupně jsme se všichni postavili na start horského ultramaratonu. Závodu charakterizovaného určitým převýšením a vzdáleností delší než klasický maraton. Většina z nás měla vnitřní motivaci k tomuto kroku. Většina a myslím, že se moc ve svém úsudku nemýlím, si chtěla něco dokázat. Chceme to ale všichni. Každodenně si něco dokazujeme. Ať ve škole, práci, doma. Nedokazujeme to okolí, ale sami sobě. Každý chce přeci vidět výsledky své práce. S tím souvisí výše zmíněná motivace.
     Chceme se někde posunovat. A o tom je přeci i sportovní výkon. Kdyby sportovci neměli motivaci se někde dále posunovat, mohli by rovnou zrušit všechny soutěže a olympiády. Výsledek by ztratil smysl. Buďme rádi, že tomu takto není.

3. Zlatý střed
       Všeho moc škodí. A to platí i v případě motivace. Tato fáze se ale může vyskytnout. Dobré je najít zlatou střední cestu a tou se vydat. Poslouchejte své tělo. Když budete ignorovat známky únavy vašeho těla, tak si zaděláváte na problém. Pár dnů odpočinku více pomůže, než uškodí. Zvlášť u vytrvalostního sportu jakým je běhání horských maratonů. Vytrvalost je navíc zrádná v tom, že si trénujete, a trénujete - až vám jednoduše dojde. Tělo i mysl začne stagnovat. Proto berme velkou motivaci s rezervou a nežeňme se za tím, abychom měli trénink každý den v týdnu. Nejde to? Tělo si říká o pauzu? Dopřej mu ji. Máš na výběr. Zachovej si zdravý rozum. Nežeň se do tréninku jen tak bezhlavě.

4. Psychická příprava
        U ultramaratonu je tato část neméně důležitá, než jakákoli jiná část. Zvlášť z důvodů velké zátěže nejen na tělo, ale i na mysl - např. při delším ultramaratonu (osmdesát a více km). Nejedná se o klasický běh. Musíme déle vydržet se svými vlastními myšlenkami. Měli bychom se na tuto situaci připravit. Velkou roli hraje koncentrace před závodem. V tuto chvíli bychom se už neměli zbytečně rozptylovat a soustředit se na závod. Každý sportovec to má ale jinak.
      Extrovertovi pomůžou rozhovory se soupeři, kdežto introvert bude raději mimo dav a bude více v klidu.
      Psychická příprava lze přesto natrénovat úplně stejně jako např. kondice. Někomu pomůže před závodem číst knihu, někdo poslouchá typickou hudbu. Jinému člověku pomůžou určité rituály, které před závodem dodržuje. V den závodu bychom už s tímto neměli experimentovat. Přesto bychom se měli spíše uvolnit, nestresovat se, pořádně se vyspat. S tím souvisí včasný příjezd na místo startu, včasná znalost povinné výbavy a pravidel. Neznalost a zmatky nás mohou zbytečně vystresovat. A místo odpočinku se zaobíráme na poslední chvíli před závodem se zabýváme sháněním povinné výbavy. Není to z hlediska připravenosti určitě to nejlepší. Mohla bych to přirovnat k tomu, že si před závodem zapomenete namazat lyže, nebo si na lyže zvolíte špatný vosk. Stejně je tomu tak s povinnou výbavou a materiálem a vybavením, které by mělo být předem vyzkoušeno a mělo by sportovci sedět.
Všechno je dobré vyzkoušet, ověřit a potrénovat, aby byl výsledek v závodě, co možná nejlepší a nepřišel váš kondiční i jiný trénink vniveč, jen díky neznalosti potřebných pravidel a špatném psychickém stavu či nevyspání.