Intenzivní, náročný závod s relativně
velkým převýšením na počet kilometrů. Letos nám počasí přálo a neopakovala
se horka z předešlých ročníků - hlavně z důvodů konání závodu v
jiném termínu. Příprava nebyla letos optimální, přes to jsem se s tím jakž takž
poprala.
DEN PŘED ZÁVODEM
V pátek večer 3. 6. vyrážím na Grúň, registruji
se na závod a poté se už v klidu ubytuji a připravuji se na zítřejší závod
– nachystám si potřebné oblečení a povinnou výbavu do baťohu.
SOBOTA - V DEN ZÁVODU
Z pátku na sobotu spím dobře, což je před závodem
základ. Letos nemám s usínáním, oproti předešlým ročníkům, problém. Na
notebooku pouštím ještě film, ale když vidím, že spolubydlící usnuli, tak ho
zaklapnu a do pěti minut usínám také.
V sobotu po snídani mi zbývá sbalit poslední
věci, které si nechám vyvézt na vrchol Lysé hory, kde bude občerstvovací
stanice. Zkontroluji, že mám všechny potřebné věci, včetně holí a vyrážím na
start ke sjezdovce, kde si vyslechnu rozpravu k trati a za pár minut
startuji.
Na startu se mi podaří dostat do druhé skupiny. Při
výstupu sjezdovky se přemůžu a probojuji se dopředu. To mi ušetří nějaký čas
v seběhu, kdy nemusím většinu předbíhat a jdu si svoje. Z mých
zkušeností z předešlých ročníků vím, že se ze zadní lajny těžce člověk
dostává v tom davu dopředu.
PRVNÍ LÍSTEK -
NA POHODU
První okruh je na začátek závodu relativně dlouhý.
Beru to jako zahřívací kolo na úvod závodu. Není dobré to přepálit. Je toho
ještě hodně přede mnou.
Přes Mohelnici stoupám na Lysou horu, kde na nás už
čeká občerstvení v čele s usměvavými a obětavými dobrovolníky. První
zahřívací výstup je za mnou. Cítím se skvěle, ale na lámání chleba ještě dojde.
Občerstvím se, doplním do camelbagu ionťák a bez
většího zdržování na občerstvovací stanici mířím s jídlem v jedné
ruce a holemi v ruce druhé na Malchor a z něj stoupám na oblíbenou
Kykulku – takový malý kopeček, který ale není radno podcenit, jelikož po
zdolání ubere člověku určité množství energie.
DRUHÝ LÍSTEK - JDE TO
Z Kykulky se to ještě chvíli táhne. Po seběhu
směrem na Krásnou začíná další výstup na Lysou horu.
Už se těším na občerstvení. Alespoň mám motivaci
přidat ve stoupání a nezpomalovat.
Při výstupu na druhou Lysou bych měla být
v pomyslné polovině, ale ve skutečnosti ještě v polovině – podle
počtu uběhnutých kilometrů, nejsem. Bude to ještě dřina. Opět na Lysé hoře
poprosím pořadatelé o doplnění pití do camelbagu a bez zdržování mířím dále,
přes Lukšinec na Mazák.
TŘETÍ OKRUH - ZAČÍNÁ TO
BOLET
Přes Kobylanku stoupám na třetí Lysou horu.
Musím konstatovat, že tento okruh mi dá nejvíce zabrat. Tělo toho má už
spoustu za sebou. Nohy mi dávají první signály únavy. Na Lysé hoře si vezmu
preventivně anticramp proti křečím a mířím přes Malchor a Ivančenu vstříc
Kykulce.
Musím konstatovat, že tento okruh mi dá nejvíce
zabrat. Přes Kobylanku stoupám na třetí Lysou horu. Tělo toho má už spoustu za
sebou. Nohy mi dávají první signály únavy. Na Lysé hoře si vezmu preventivně
anticramp proti křečím a mířím přes Malchor a Ivančenu vstříc Kykulce
z které mě čeká seběh, který mi dá zabrat. Je to už o překonávání. Svalové
úpony a šlachy pobolívají. Negativní převýšení a seběhy přeci jen už udělaly
své. S tím ale člověk do závodu jde.
POSLEDNÍ OKRUH - NEVER GIVE UP
- ROZHODUJÍCÍ ROLI MÁ HLAVA, A NIC NEŽ
HLAVA
„Poslední okruh“ je
pro mě náročný hlavně po psychické stránce. Ne z důvodu, že bych to chtěla
zabalit předčasně, ale spíše z důvodu, že se bojím, že nestihnu časový
limit, jelikož pak by mě to hodně mrzelo. Na poslední Lysé hoře potkávám
Martina Ryzího s Vendulkou Knězkovou. V tu chvíli mám po pravdě už
dost. Snažím se jich držet v seběhu. Ještě se společně bavíme, jestli lze
stihnout limit. Že ano. To mě trochu povzbudí, a i když mi utečou, tak to
nevzdávám a běžím dále, co to jde. Sil už moc nemám, přesto to jen tak nevzdám.
Při posledním kilometru se mi chce už opravdu brečet. Emočně to už nedávám.
V duchu si říkám: „Já to nestihnu.“ Zároveň si na to sama
odpovím:„Ne, to neříkej. To dotáhneš už do
konce. Makej. Teď nesmíš zpomalit.“ „Zachovej
klid a dokonči to.“ Nakonec vnitřní řeč zafunguje. Dobíhám do cíle a stíhám to
v limitu. Sice to je tak, tak, ale zvládla jsem to. V cíli se už můžu
konečně vybrečet. Emoce musí ven. Jsem šťastná jak nikdy. Bylo to náročné.
Ještě aby ne, když jsem téměř netrénovala. Na jednu stranu se stydím za svou
přípravu na tento závod, která mohla být rozhodně lepší. Na druhou stranu jsem
ráda za to, že jsem závod ve zdraví dokončila. S výsledkem spokojená
nejsem, ale ne vždy se závod podaří. S tím člověk musí počítat. Sezóna je
přede mnou a tak na druhou stranu vím na čem zapracovat a kde přidat
v tréninku. Přeci chybami se člověk učí. Příště to bude lepší.
 |
| Doběh do cíle - jsem KO foto: Lukáš Podolák |
Žádné komentáře:
Okomentovat