Hostýnská osma 2016

Letošní pátý ročník tohoto horského ultramaratonu byl pro mě plný změn. Po pěti letech jsem startovala v kategorii ženy dvojice. S výjimkou prvního ročníku tohoto závodu jsem každý rok startovala v kategorii mix (tzn. muž a žena) nebo v jednotlivcích. Závod s krásným běhacím profilem, skvělým zázemím závodu a báječným pořadatelským teamem, na kterém jsme letos s Lenkou Trawinskou nechyběli a makali jsme, co to šlo. I když to místy nebyla procházka růžovým sadem, tak z našeho běžeckého počínání byla v cíli bedna.

CESTA NA ZÁVOD A PŘEDZÁVODNÍ PŘÍPRAVA – PÁTEK 12. 8. 2016

Lenka mě doma nabírá kolem třetí hodiny polední a vyrážíme do Rajnochovic, na místo konání závodu. Cesta probíhá v poklidu. Zastavujeme v bistru na kávu, na jídlo a míříme dále. Na místo dorazíme v pozdní poledne. Mám to štěstí, zde být mezi prvními závodníky a tak si vybírám v tělocvičně místo, které zaujímám na kraji. Poté se jdeme společně registrovat do závodu, kde vyfasujeme čipy, čísla a mapy.

U své před závodní večeře – těstovin se zeleninou, probíráme trasu závodu, plánujeme tempo a taktiku. Na začátku závodu nás čeká prudší kopec. Ten nesmíme podcenit. Přepálení startu by nám mohlo uškodit. Musíme to rozběhnout s rozumem, ale ne úplně pomalu.

Z cesty jsem utahaná a tak si dávám rozpustnou kávu. Cítím, že ji potřebuji. Mám sice obavu, jestli je to dobrá volba. Chci večer dobře usnout. V cíli je vše v pořádku a já v poklidu usínám. Zítra se rozhoduji běžet v kraťasech a kompresních podkolenkách. Po poradě vylučuji běžet v elasťácích.

Nachystám si věci na zítřejší závod. Sbalím povinnou výbavu. Otevřu knihu a před spaním si ještě chvíli čtu. Už nic neovlivním. Nemá cenu se ničím stresovat. Zítra se ukáže. Usnout mi chvíli trvá. Lidé okolo se připravují na start delší – sto kilometrové trasy, která startuje v noci.

DEN ZÁVODU – SOBOTA 13. 8. 2016

Brzké probuzení

Z pátku na sobotu mám natažený budík na šest hodin. Probouzím se obvykle asi o hodinu dříve. Ranní ptáčata okolo mě vstávají už okolo pěti hodin a šustí svými věcmi. S tím člověk musí už po těch ročnících počítat. Vstávat se mi ještě nechce a tak se zachumlám do spacáku s pokusem ještě usnout. Po deseti minutách to přesto vzdávám a vstanu. Převleču se do závodního oblečení a jdu na snídani, která je opravdu pestrá. Skládá se z čaje, kávy, ovesné kaše s borůvkami – která tělu dodá potřebné množství sacharidů před závodem. Sním i banánový termix a dva rohlíky s tuňákovou pomazánkou.

Start a úvod závodu

Ráno startujeme na kratší 65 kilometrové trati. Začátek trati je se spoustou stoupání. Běžíme s klidem. Je potřeba vytrvat, než se tělo zahřeje a dostane se do závodního modu. Vše je před námi. Není kam spěchat. Úvodní rovinkou lehce klušeme a v kopci přejdeme do chůze. Po stoupání následuje běhací část. Po první kontrole opět přecházíme do chůze. Po tom nás čeká seběh – v něm zrychlíme. Jsme u druhé kontroly a začínáme sbíhat. Zatím to jde. Na Čerňavě nás čeká občerstvení, na kterém se zbytečně nezdržujeme. Popadneme jídlo a běžíme dále.

Průběh závodu

            Před námi je dlouhé stoupání na Jehelník. Jedná se část, táhnoucí se neustále do kopce. Trvá věčnost, než se dostaneme nahoru. Popadá mě zde deja vu – jdu to každý rok a každý rok mi tento kopec připomíná Kykulku. Jsme konečně na Jehelníku. Oddychneme si a čeká nás seběh. Přistihuji se, že se v něm těším na stoupání a tak běžím, co to jde a v kopcích se opět těším na seběh. Dodává mi to alespoň trochu motivace.

Z Jehelníku upalujeme dolů a míříme na pátou kontrolu. Zatím se cítím fyzicky i psychicky v pohodě. Tempo mi vyhovuje. Stále není třeba to zakřiknout. Chleba se bude lámat až na Hostýně. Na Hostýn se vydáváme poetickým stoupáním místními dlážděnými schody až na vrchol. Na schodech nás čekají přátelé, jejichž povzbuzení nám dodá velké množství energie. Jedná se o náročnější část závodu. Máme toho hodně za sebou, nicméně i hodně před sebou.

Z Hostýna nás čeká klesání a seběh, který si opět po náročném stoupání vychutnávám. Z Hostýna je to už jen pět kilometrů na občerstvovací stanici a třicet čtyři kilometrů do cíle. Pomyšlení na občerstvovací stanici mě stále motivuje. Je dobré si při závodě rozdělit trasu na motivační body, například formou občerstvovacích stanic, nebo odměn, které nás motivují k lepšímu výkonu. Po zjištění množství kilometrů získávám motivaci a hned se mi běží lépe.

Míříme na Obřany – kopeček, na jehož vrchol stoupáme i klesáme stejnou cestou. Stoupání je náročné. Na vrcholu nás čekají pořadatelé s minerálkou. Já i Lenka si pořádně lokneme. Nabízejí nám i slivovici. Na tu si netroufám. S poděkováním odmítnu a sbíháme dolů.

Cestou dolů potkáváme spoustu lidí, kteří na horu teprve stoupají. Hlavně neminout odbočku, připomínám si. Loni jsem si totiž po tomto seběhu málem zašla, tak si už dávám pozor. Odbočku trefujeme a v poklidu pokračujeme dále. Motivuje nás následující občerstvovací stanice na osmé kontrole. Jak zde dorazíme, snažíme se zbytečně nezdržovat – doplníme pití do camelbagu. Jídlo si vezmeme do rukou a za chůze pokračujeme dále. Čeká nás stoupání a tak máme čas za chůze vše sníst a doplnit potřebnou energii.

Boj s časem

V cíli nám nezdržování na občerstvovacích stanicích hodně pomohlo k našemu výslednému času. V tu chvíli to ale nevíme. Nevíme ani který team je za námi a který před námi. Časy jsou těsné a každá minuta je k dobru. Toto zjištění mě celý závod dost znervózňuje, jelikož nevím, na čem jsem a to nemám ráda.

Následuje část se stoupáním, klesáním a následným stoupáním na Troják. Musím přiznat, že v tuto chvíli mě už závod nebaví. V hlavě si opakuji:,,Už nás čeká jen Troják, Tesák a Kelčák.“ To bude v pohodě. Letos mě v závodě dostihla nuda, kterou jsem ještě na žádném ročníku Hostýnské osmy nezažila.  Bude to nejspíše tím, že kolem potkáváme málo lidí. Místy si připadám, že jsme na trati sami. Nechce se mi, ale chci být zároveň už v cíli. To jediné mě drží nad vodou. Těžko říct, co je příčinou tohoto rozpoložení? 

Fyzicky přitom mohu. Jen mě to nebaví.

Je před třináctou hodinou polední a my sbíháme na Rusavu, kde dostávám do prstů u nohou šílené křeče. Co už. Zatnout zuby, překonat bolest a pokračovat. Jiný lék na to není.

Druhá polovina

Druhá polovina trasy je náročnější s množstvím stoupání. Následuje kopec za kopcem. My se s tím ale popereme. 

Lenka pouští hudbu z repráčků v baťohu a společně svižnou chůzí stoupáme na Tesák, vracíme se na Jehelník a stoupáme na Kelčský Javorník – jeden z posledních kopců. 
Z něj je to už jen kousek, přibližně deset kilometrů do cíle. Klesáme a stoupáme. Lence říkám:,,Poslední desítka do cíle se běží.“ A usmíváme se. To není sranda. Já to myslím vážně. 

V tomto úseku musíme máknout a zrychlit. Je to závěr. V posledním seběhu potkáváme skupinu mužů – to jsme přibližně kilometr před cílem. Chlapy vyhecujeme k běhu. Chvíli vytvoříme společnou skupinku a běžíme. Jenže chlapi po chvíli odpadnou.

 Vím, že je to jen kousek. Poslední kilometr si dáme opravdu do těla a poslední rovinku po asfaltce dobíháme za povzbuzování lidí okolo. Je to krásný pocit. Nádherná atmosféra. Jsme v cíli unavené ale šťastné. Zvládli jsme to. Nyní nás už čeká jen zasloužená odměna – jídlo a tradiční afterparty. Lenka běžela parádně a moc děkuji za to, že do toho se mnou šla.