Zhodnocení sezóny 2016

Letošní rok uběhl neskutečně rychle. Nastává to období hodnocení - nejen úspěchů, ale i neúspěchů. A jak jsem v jednom ze svých článků psala - tak jsou to hlavně neúspěchy, co nás posunují dále. Nemůžeme zažívat stále úspěch už jen z důvodů, abychom se poučili, či zlepšili. Zde si vybavuji krásný citát Ondřeje Brzobohatého, který před ním údajně řekla fiktivní postava Homera Simpsona: ''Člověk je tvor chybující, od toho jsou na tužkách gumy.'' A tak chybujeme, abychom se mohli ze svých chyb polepšit. Někomu to jen trvá déle, někomu méně déle. To jen něco k zamyšlení.  Co se tedy letos v mé běžecké sezóně odehrálo? 

ZMĚNA A AKČNÍ ŽIVOT 
Letošní rok nebyl ve znamení velkých tréninkových změn. Můj tréninkový program se prakticky odvíjel s ohledem na mé školní a pracovní povinnosti. Nicméně důležitějším faktorem bylo zdraví - nic vážného - nachlazení a únava, díky čemuž jsem prakticky přestala cokoli plánovat. Bylo to všechno se vším, nedostatkem času počínaje a zkouškovým obdobím a změnou oboru na VŠ konče. Přes léto plný diář. Svým způsobem mi to místy vyhovovalo - stále jsem něco dělala. A byla to zároveň zábava. Nezbýval ale čas na trénink.  

DVANÁCT MĚSÍCŮ A JEN ČTYŘI ZÁVODY (ULTRAZÁVODY) 
Připadám si, že co jsem starší, tak snižuji počet odběhaných závodů  za rok. Smýšlím už za ty roky běhání jinak. Nedívám se na kvantitu, ale spíše na kvalitu. I přes to to letos nebylo s kvalitou mých výkonů v závodech kdoví jak růžové. Všechny závody se mi nicméně podařilo dokončit, a to považuji za osobní úspěch. Když navíc vezmu v potaz množství odtrénovaných - odběhaných a odjetých kilometrů - je to méně než předešlé roky. 

PRVNÍ ZÁVOD - 24 HODIN NA LYSÉ HOŘE
Už tento první letošní závod pro mě znamenal velkou změnu. Startovala jsem poprvé v kategorii dvojice ženy s Lenkou Trawinskou, s kterou se na start tohoto závodu postavím i letos. Jak jste mohli číst v mé reportáži z tohoto závodu - bylo to pro mě něco nového než v předešlých letech. Absolvování tohoto závodu ve dvojicích pro mě znamenalo více intenzity, více rychlostní vytrvalosti a méně dlouhodobé vytrvalosti. Každá jsme za dvacet čtyři hodin zvládly pět okruhů. Závod jsme dohromady dokončily s deseti okruhy, což v cíli stačilo na čtvrté místo. Chtěli jsme sice dosáhnout na bednu, ale v cíli jsme byli i přes to spokojené. Já tedy ano. 

DRUHÝ ZÁVOD - LYSOHORSKÝ ČTYŘLÍSTEK - MČR - V ULTRASKYRUNNINGU
I u tohoto závodu nastala jistá změna a to ze strany pořadatelů a době konání závodů. Místo předešlých ročníků, kdy závod startoval v srpnu, bylo datum konání závodu přesunuto na jaro a to na květen, jestli si to dobře vybavuji. Ani na tomto závodu jsem nepodala výkon z kterého bych byla spokojená. Závod jsem sice ve zdraví dokončila. Říkáte si, co víc si přát? Přesto jsem spokojená nebyla. Tento ročník považuji za nejnáročnější, hlavně tedy z pocitového hlediska. Závod jsem dokončila čistě sílou vůle rozložením sil. Co se týkalo mé kondice v tomto jarním období, tak jsem stále neměla naběháno potřebné množství kilometrů. Závod jsem protrpěla, přežila ale hlavně dokončila. Poprvé jsem v cíli brečela. Říkáte si jen čtyřikrát na Lysou horu? Zní to lehce. Ve skutečnosti to tak lehké není. Kdo zde nikdy nestartoval, tak se jen stěží dokáže vžít do náročnosti závodu. 

TŘETÍ ZÁVOD - HOSTÝNSKÁ OSMA A DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
Závod, který mi sedí ať profilem, tak délkou trasy. Přiznávám to. Stále jsem lepší běžec než chodec. Běh je mi přirozenější a ač to možná bude znít divně, tak mě méně unavuje než chůze. Je to způsobené jistým návykem pro tento druh pohybové aktivity, kterou jsem zvyklá vykonávat od mala. Tím pádem mi i vyhovují závody s menším výškovým profilem, jejichž trasu mohu celou běžet. Tímto, mi vyhovujícím závodem, je právě tento ultramaraton. Startovali jsme (Já a Lenka Trawinská) na kratší - šedesátikilometrové trase, kde jsme obsadili celkové druhé místo v týmech žen a v 
kategorii skončili  na prvním místě. 

POSLEDNÍ ZÁVOD LETOŠNÍ SEZÓNY - CUTT BESKYDY
Reportáž tohoto - pro mě posledního letošního závodu můžete shlédnout v předešlém článku. Nebudu se tím pádem už opakovat. Závod jsem dokončila v rámci možností. 

Tímto bych definitivně uzavřela svůj běžecký rok. Následně se můžu už jen těšit na 24 hodinovku na Lysé hoře, která mě čeká za měsíc. Musím dopilovat nedostatky a stále se zlepšovat. 

Všem tímto zároveň přeji v Novém roce mnoho - ve zdraví - odběhaných kilometrů, spokojenost, vytrvalost - nejen fyzickou ale i duševní, spoustu lásky a radosti.  Nikdy se nevzdávejte :) 

Czech Ultra Trail Tour Beskydy 2016

Etapa v Beskydech je ve znamení tréninku a odreágování se. Ultra závody je nejlepší způsob jak si vyčistit hlavu. Ne vždy ale závod vyjde podle představ závodníka, jak tomu bylo tentokráte u mě. V hlavě jsem měla už po prvních pár metrech závodu jen slova ve zdraví dokončit. Bylo to náročné, výživné, jiné - se vším všudy. Za to děkuji pořadatelům. po Sníh, led, trasa a taky má orientace v terénu udělaly své. Nemohu říct, že jsem spokojená. Dokončila jsem závod v rámci možností. Do příště musím už jen zapracovat na mých slabých stránkách. 

BOLEST A BOLEST
Ono někdy ultramaratony bolí. Já bolest - tu svalovou přestávám v určitých chvílích vnímat. Dnes to ale bylo jiné. Jsem nepoučitelná, tak to dopadá tak, že mě bolí třísla. Úplně zbytečně jsem udělala školáckou chybu, že jsem šla dva dny před závodem na skate na běžky. Zdůrazňuji téměř po dvou letech. Ale dost o mě. Nechci tady popisovat co dělám někdy za kraviny. Spíše jde o to - poučit se do příště z vlastních chyb. 
A tak tu bolest musíme překonat a nebo to zabalit. Já si ale řekla, že závody vzdávat nebudu. A v tomhle závodě jsem si bolest užila od začátku do konce. Nevadí. Musíme myslet pozitivně. Příště to bude lepší.   

PŘED ZÁVODEM
Žádný stres. Tradiční předzávodní snídani ve formě ovesných vloček vynechávám. Oves došel. Není z čeho vařit :) Musím se spokojit s kupovanými müsli. Dostanu do sebe alespoň nějaké množství sacharidů a vyrážím na místo startu. Zázemí závodu je opět jako předešlý rok v Trojanovicích v hotelu Beskyd. Otci do auta naházím ještě všechny věci které už nepotřebuji a utíkám na start. 

SVIŽNÝ ÚVOD
Start závodu byl rychlý, ale znám i rychlejší starty, Snažím se sama sebe brzdit. Řídím se slovy nějakého známého běžce, jehož jméno si nyní nevybavím. Zato si vybavím ta slova: ''Když ti připadá, že běžíš na startu pomalu, tak ještě zpomal.''  A tak zpomaluji. Vědomě. Na začátku závodu utíkáme do Ráztoky, kde se napojujeme z Knížecí cesty na zelenou turistickou značku. Končíme před vrcholem Radhoště, kde už nepokračujeme ale běžíme na Pustevny.

PRŮBĚH
Z Pusteven odběhneme směrem na Podolánky k Jednotě. To se ještě držím. Následující úseky to už jde se mnou z kopce. Z Bečev následně stoupáme na Martiňák. Místo které velmi dobře znám, ale musím se vrátit, jelikož minu označení trati a zaběhnu si až k chatě. Proč si nepřidat navíc pár kilometrů. Mám toho asi málo. Očividně, podle mého prodlužování trati ano. No nic. Vracím se tedy na správně označené místo, kde konečně vidím značku a pokračuji už správně. 
Pár lidí mě určitě přeběhlo. V tuto chvíli se ale musí změnit můj cíl závodu z Zaběhnout dobře na Dokončit. Má orientace není a nikdy nebyla nejlepší. Nicméně stav během závodu a únava také udělají s vnímáním značení své. 
Následoval běh na Pustevny. Úsek, který velmi dobře znám z dávných dob, kdy jsem ještě začínala na lyžích. Okolo mě jsou všichni lidi na běžkách. Začínám jim závidět. Oni se tak krásně kloužou a já musím běžet. Místy mě tohle vše začíná přivádět do deprese.

S BĚŽKAŘI
Dnes mám jen hole. Žádné běžky a běžím si po svých. Dokonce stihnu pozdravit jednoho závodníka z Rožnova, co jsem ho dříve potkávala na lyžařských závodech. Kde jsou ty doby? V tomhle stavu, bych si nyní běh ihned za ty lyže vyměnila. 

SEBĚH DO RÁZTOKY 
Snažím se oprostit od těchto vtíravých myšlenek a pokračuji na Pustevny. Při tomhle seběhu jsem ráda, že jsem dole ve zdraví. Na celé trati jsou kusy zmrzlého ledu. Trať není nijak výrazně zasněžená, ale led udělá při běhu z kopce své. Já to držím na rukou. Nenasazuji nesmeky. Místo toho si vybírám vhodná místa na došlap. Ani nějak neriskuji. Trasu znám a vybírám si nezamrzlé úseky. 
Pán přede mnou ale štěstí neměl a po čele mu stéká krev. Ptám se ho, jestli potřebuje pomoct a jestli je v pořádku. Odvětí že ano. Já tedy pokračuji dále. To ale nevím co mě ještě čeká. ´

ŠPATNÁ TRASA
Závěr závodu stál opravdu za to. Nejen, že mě vše bolí, ale podaří se mi v Ráztoce běžet špatně. Sice běžím celou dobu po značené trase, ale nějak se mi opět podařilo běžet špatně. To potkávám ještě Markétu, která konstatuje, že byla v cíli, ale běžela špatnou trasu a tak se vrací. Přidávám se k ní. Markéta je ale o mnoho lepší běžkyně a utíká mi. Já pokračuji stále po značkách. Nedojde mi, že mohu běžet ještě někde špatně. Probíhám kolem hotelu. Běžím na asfaltku a do cíle, kde se ale dozvím nemilou zprávu, že i přes to, že jsem se vracela, tak jsem běžela špatně. 

ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ
Jak jsem psala v úvodu. Závod byl výživný a náročný. Co se mé orientace a pozornosti v závodě týče, tak to asi už lepší nebude. 
Pozornost a sledování značení lepší být mohly. Musím se smířit s tím, že je mi počítána jen krátká trasa, takže vyšla má snaha vniveč, ale i to se stává. 
Je to fair-play. O tom je přeci sport a tím ho to dělá krásným. 
Beru to ale s nadhledem. Co mi zbývá. Zaběhla jsem si i tak skvělý závod, který pojímám jako trénink na další závody. Nezbývá než se poučit a polepšit do příště.  
  

Adrenalinové tréninky

Znáte takový ten druh tréninku, kdy se odhodláte a vyrazíte trénovat i v nepříznivém počasí ven? Dnes jsem si takový trénink náramně užila, i když mě ta šílená vichřice, probíhající nyní v Beskydech, málem odfoukla. Naštěstí jsem to přežila a nejen to. Tyto tréninky s tím pravým adrenalinem mi připomínají proč se ještě stále věnuji trailrunningu a hlavně ultrarunningu

ČTVRTEČNÍ VÝBĚH
- 17. 11. 2016
Měl to být obyčejný trénink. Jednoduše si vyběhnout na kopec, pak seběhnout dolů. Trocha techniky, trocha objemu a konec. Jenže to bych nebyla já, kdybych to zase neudělala nějak extra.
Místo klasického poledního tréninku vyrážím ven až téměř za tmy. Ono to totiž bývá tak, že má člověk stále čas a najednou se podívá na hodiny a říká si:„sakra, to už je tolik hodin?“ Ano, bohužel tomu tak je. Tréninku se ale vzdát nemíním. A tak vybíhám.
Čelovku nasazuji po deseti minutách běhu a běžím do kopce vstříc nočnímu dobrodružství. Cesta ale není nejhorší. Sníh nám roztál a je ho kolem místy jen trocha.
Při takovém běhu, kdy s minimální pravděpodobností někoho v noci v horách potkáte, si můžete užívat dokonalost okamžiku. Jste tu jen vy a vaše mysl. Máte možnost soustředit se jen na své kroky, což je v cíli nutnost, jestli nechcete někde spadnout.

Cesta na Pustevny

Extrémní trénink na extrémní závod
Čím více stoupám nahoru a čím více se blížím sedlu Tanečnice, tím více sněhu se objevuje pod mýma nohama. Takže se místy bořím v polo roztátých sračičkách. Chvíli pomýšlím na to, že to zabalím a vrátím se domů.  Nakonec se přemůžu a i když mám trochu strach, tak pokračuji dále.
Rozbíhám to a i když párkrát spadnu, tak se nenechám zlomit. Má to být přeci extrémní trénink na extrémní závod a to se vším všudy.


Ondřejník v mlze (pohled z Trojanovic)

V cíli trasu běžím přibližně něco pod dvě hodiny, s tím, že za normálního počasí běžím to samé v polovičním čase. Nikdy se ale nevzdávám. Kdyby jste jen věděli kolikrát jsem si tuto svou formulku  - Nevzdávej to a makej, při tomto tréninku řekla. A ještě kolikrát jsem sprostě nadávala. Ano, ano. Ještě že nikoho z mého okolí nenapadne běhat v těchto místech tak pozdě a tím pádem jsou tyto výroky slyšeny jen okolní zvěří. Přeci jen zvěř je stále se mnou jen ji nevidím, nýbrž pouze slyším.


V cíli vytrvám. Doběhnu na Sedlo Tanečnice a následně na Pustevny, kde si dám alespoň jedno pivo. Za odměnu. Poté pokračuje druhá část tréninku.

SEBĚHY - NEJLEPŠÍ ČÁST TRÉNINKU - MILUJI TO
Vydávám se na svou druhou tréninkovou část. Sbíhám dolů po sjezdovce. Tentokrát běžím bez holí. Ironií je, že cesta  na vrchol mi trvá věčnost, zato dole jsem do deseti minut. Seběh už je jen takové to slíznutí smetany na závěr tréninku. No nádhera.

Noříčí hora

PÁTEČNÍ MTB 18.11.2016 NECHAT SE ODFOUKNOUT

Cesta

Proč se nevydat v tom největším větru do města? Protože musíte. Tak se tak vydám na projížďku na kole. Vítr je ale šílený. Málem mě to už při nasednutí a ujetí prvních deseti metrů od domu odfoukne. Do města ale musím a tak se opět nevzdávám a jedu. Každopádně už před výpravou vím, že to bude stát za to. Na hlavní cestě mě to málem odfoukne do příkopy. Jediné štěstí je, že kolem zrovna nejezdí žádné auta. Dojedu do Frenštátu a co nezjistím, že jsem si nevzala občanský průkaz. Bez něj mi dopis z pošty nedají. Jedu opět domů, kde si vezmu občanku a pokračuji zpět směr město. Tak dám si to v rámci tréninku. Na poště už mám konečně vše. Vyzvednu doporučené psaní a mířím domů. Ve Frenštátě si připadám jak blázen na tom kole a hlavně na silnici.


ŠLAPU

Čím více se blížím směr Trojanovice, tím více je na krajnici stromů. V noci to vypadá opravdu strašidelně. Jo, tyto extrémy mě baví. Bojuji s větrem co to jde. Ale bojujte s přírodními živly. Jde to vůbec? Myslím že není šance. Nazvala bych to spíše trénink překonávání sama sebe. A co je cílem takového tréninku? No přeci nesesednout nebo nespadnout z kola - v tom vichru a za tmy, zdůrazňuji. Opět mi v žilách začíná kolovat dávka adrenalinu.
Nic mě naštěstí nesrazilo a ani jsem neskončila odfouknutá někde s kolem v příkopě. Super. Přežila jsem to. A můžu se už jen těšit na další podobný extrémní trénink.





 




  

Tady a teď

Každý má někdy lepší a někdy horší období. Přemýšlíme o tom, co udělat lepší. Asi je chybou, že nad tím přemýšlíme. Možná řešíme zbytečně věci, které nemůžeme ovlivnit. Sama to často dělám. A nebo neřešíme podstatné věci, které nám můžou být časem líto. Někdy bychom měli zastavit. Uvolnit se. Odpočinout si - bez mobilu, internetu a jakýchkoliv prostředků. Ne vždy to jde. Ale jde to. Najednou si uvědomíme, že nemůžeme být stále online a všem pomáhat. Nejde to, nemůžeme zde být stále pro všechny, kteří si vzpomenou že, něco potřebují, nebo chtějí. Ráda poradím, pomůžu. Vše ale má své hranice. Je potřeba se někdy odreagovat a to dělám v mém případě hlavně tím, že vyrážím běhat.

HEKTICKÝ ŽIVOTNÍ STYL DNEŠNÍ DOBY
Škola a zase škola. Předzkouškové období a psaní seminárních prací. Povinností má člověk opravdu hodně. Bez odpočinku, ale nemůžete podávat kvalitní výkon. Ze školy se vracíte večer, téměř pravidelně a poté vás čekají spousty dalších povinností - učení nebo v lepším případě psaní seminárních prací nebo úkolů. Člověk se musí do těchto povinností správně ponořit. Je ale potřeba nalézt správný střed. Ne vždy to ale jde.

I POMOC OSTATNÍM MÁ SVÉ HRANICE
Na tuto část, bychom měli pamatovat. Ne vždy je to lehké. Ale pomáhat ostatním na úkor vlastního volného času, kterého je nedostatek, není také úplně vhodné. Ráda pomohu, ale vše má své hranice. A bohužel toho asi spousta lidí využívá. Každý by se měl nad těmito hranicemi zamyslet. Telefony nebudu už asi zvedat. Je toho na mě moc.

SAMA NEBO S LIDMI A DNEŠNÍ TRÉNINK 
Miluji lidi a společnost. Mám ale stavy, kdy bych byla nejraději sama. Třeba dnes. Vybíhám už v nočních hodinách na menší trénink. Větší část je dnes připisována relaxaci  a to i přes to, že běžím.
Mám problém se dnes odhodlat, i když je venku krásně. Vybíhám nakonec až kolem páté večerní a to za tmy s čelovkou.

DNES MI ALE KVALITNÍ TRÉNINK NENÍ DOPŘÁN
Věřím, že věci se dějí z nějakého důvodu. Dnes vybíhám, ale asi po čtyři sta metrech mi vypíná čelovka. Vracím se tedy domů, kde vyměňuji baterky. Po menším  zdržení opět vybíhám. Tentokráte už s funkční čelovkou.

DOBRODRUŽSTVÍ A ADRENALIN, ALE S HRANICEMI
Mé zdržení mě něco stojí. Nakonec se vracím po deseti minutách domů a běžím opačným směrem. Neběžím do hor, ale volím les. I tak je to dobrodružné. Při běhu se v lese zabořím do krásného bahýnka. Jsem jako prase. Mé boty vypadají opravdu krásně, získají novou hnědou barvičku.

RELAX VE TMĚ
Běh ve tmě je neuvěřitelný. Při závodu přes noc, nebo běhu v noci se dostávám skoro do jiné dimenze. Myslím to ve smyslu vnímání času. Ve tmě se mi běhá volněji a lehčeji. Za běhu s čelovkou se musíme více soustředit na každý krok a tím pádem je potřeba si více uvědomovat každý pohyb. Jsme tady a teď. Nemůžete se sice kochat krajinou. Ale ve tmě je všude takový klid. Je to místy trochu nebezpečné, trochu adrenalinové a vzrušující. Adrenalin vám vzroste, ne díky výkonu - stačí jen zaslechnout kroky zvěře. Jaké? To nevím. Mohlo to být cokoli. Že by liška? Nebo srna? A nebo medvěd. Tím mě vždy straší rodiče. Ale vidět nebo potkat medvěda, by muselo být sakra štěstí, proto se nebojím. Nemusím myslet na nic. Je to pravé odreagování. Okolo slyšíte jen šumění mihotajícího se jehličí a listí na stromech. Smysly pracují rychleji. Více vnímáme.

Běh není jen krok sem a tam a hnaní se za něčím. Běh nebo trailový běh je mnohem více. Běžíte nádhernou podzimní přírodou. Vychutnáváte si dokonalost věcí okolo sebe. Vnímáte sami sebe a přírodu v které se nacházíte. Máte respekt z místa v kterém běžíte. A to ať ve tmě či ve dne. A nebo v horách či na louce. Všem doporučuji někdy vyběhnout jen tak a za ničím se nehnat. Neběžet kvůli tréninku, ale kvůli tomu si to užít. Protože to, že si běh užíváme je přeci hlavní důvod, proč běhání milujeme a proč ho provozujeme.

Cesta za úspěchem ve sportu a v životě - věci co vás změní, aneb všichni se stále měníme

Co je úspěch? Z čeho bychom se měli radovat? A na co bychom neměli zapomínat? Někdy je potřeba zastavit. Někdy je potřeba uvědomit si své chyby a hlavně se zlepšit, a to nejen výkonnostně, ale také psychicky....zkrátka poučit se z předešlých chyb. Bohužel, to že jsme udělali chybu, zjistíme, až když ji uděláme. Můžeme ale vstát a jít dále...a něco nám to dá. Poučíme se do příště. A kdybychom nedělali chyby, jak bychom zjistili, že se máme zlepšit? 

LIDI V DNEŠNÍ DOBĚ ZAJÍMAJÍ ÚSPĚCHY, VÝKONY, PENÍZE A FAKTA - ŽIJEME V ŠÍLENÉ DOBĚ
Lidé se stále za něčím honí. Není to špatně. Každý musíme mít svůj životní cíl a za tím si jít. Otázkou je za jakou cenu? Jakou cenu jsme schopni obětovat? Netvrdím, že peníze nejsou důležité. Na druhou stranu si lidé zapomínají užívat každodenní a úplně obyčejné okamžiky. Každý někde spěchá. Vstát. Utíkat do školy. Utíkat do práce. Učit se. Pracovat. Lidé nežijí. Bohužel většina lidí jen přežívá, pod návalem svých povinností se snaží být dokonalí. Ale nikdo nikdy nebudeme dokonalí. Ne že bych vám kazila iluze. Navíc dokonalost by byla nuda.
Položme si otázku, co budeme mít když budeme bohatí a úspěšní?
Budeme opravdu šťastní? Jaké budeme mít poté životní cíle?
Tuším, že bez cílů a cesty za nimi,  nás budou určité věci za chvíli nudit.
Když se podíváme kolem sebe - vidíme slavné osobnosti, známé lidi. Každý máme nějaký vzor. Podívejte se ale jak některé z nic dopadly? Drogy, sex, alkohol, sebevraždy a podobně. Tyto skutečnosti jsou bohužel dílem dnešní hektické doby. Doby, kdy se za něčím honíme, ale jakmile to máte, začnete být nespokojení. A pak vám třeba stále něco schází - jako těm osobnostem, co sáhli po alkoholu. Není lepší mít cíl a jít si za ním. Mít hodnoty - tím myslím opravdové hodnoty, ne peníze a rozežraný život, ale věci, které nás dělají šťastnými? Zamysleme se na tímto.

CHYBU, KTEROU JSTE UDĚLALI, ZJISTÍTE AŽ ZPĚTNĚ, ALE UŽ JE POZDĚ. 
JÍT DO TOHO ZNOVA S POUČENÍM, NEBO TO VZDÁT?
Budu nyní psát z vlastní zkušenosti. Těsně před státnicemi se mi ve třetím ročníku na vysoké škole stala nemilá věc. Vyhodili mě ze školy. Týden jsem nevěděla co dělat. V cíli ale nešlo o to, že jsem byla vyhozena. Více mě tížil fakt, že jsem nevěděla co dále. Nevěděla jsem co chci.
Chci tím říct, že věci které se stanou mají svůj důvod. Všechny zážitky, zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, které zažijeme - ať už ve sportu, či mimo něj nás mají někde posunout.
Měla jsem dvě možnosti. Pokračovat nebo to zabalit. Uvažovala jsem o obou možnostech. Nakonec jsem si vybrala možnost pokračovat. Nevzdala jsem to. Škola mě předtím, než mě vyhodili - hlavně ve třetím ročníku moc nebavila. Začala jsem ztrácet pointu toho, proč to vlastně dělám. Cítila jsem se vyčerpaná, utahaná a znechucená.

KDYBY MĚ NEVYHODILI, ASI BYCH NEZJISTILA O CO PŘICHÁZÍM, MOHLA JSEM SI UVĚDOMIT SVÉ CHYBY A POUČIT SE
Ironií je, že mě škola opět začala bavit, až když jsem byla neoficiálně vyhozena a přibližně tak po týdnu nic nedělání, kdy jsem se musela vzpamatovat a nějak se sebrat a dát se dohromady.
Najednou už nešlo o to udělat zkoušku, někde se dostat a postoupit dále. Už šlo o něco jiného.

VŠECHNO BYLO O MYŠLENÍ - NYNÍ UŽ NEŠLO O CÍL, ALE O CESTU 
Před vyhozením ze školy jsem do školy chodila jen pro to, abych udělala zkoušky a dostala do hlavy co nejvíce informací. Po vyhození ze školy (neoficiálním) jsem začala konečně do školy chodit ráda. Začala jsem více vnímat přednášky. Šlo o to, že jsem byla klidná a vyrovnaná, protože jsem už neměla co ztratit a o nic mi nešlo. Má mysl se začala chovat úplně jinak. Nebylo to úmyslně, spíše podvědomě. Když totiž člověku už o nic nejde, je všeobecně klidnější. To se dělo i u mě.
Mohla jsem toho nechat. ale zahodit tři roky studia? To jsem v cíli nechtěla.
Před neúspěchem jsem se honila za tím udělat zkoušky, ale v cíli to nebylo správné. V cíli by mělo jít o zlepšení a uvědomění si chyb, ne o úspěch.
Tak jsem zapomínala na věci, z kterých člověk má radost. Na to zastavit. Podívat se kolem sebe. Oddechnout. Zpomalit. Cestu jsem si zkrátka vůbec neužívala. V cíli mě to přestalo i bavit.
Až po té, co jsem už byla vyhozená a neměla co ztratit, protože jsem to už ztratila. Až po této chybě, jsem si uvědomila,  že jde o mno více, než o honbu za titulem. Že jde o to, co děláme, o tu cestu, která nás posouvá dále. To ale uvidíme až zpětně. V tu chvíli jsem byla naprosto zaslepená.
Na druhou stranu, kdyby se mi tato skutečnost s vyhozením ze školy nestala, tak bych se možná nikdy ze svých chyb nepoučila.

A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: JAK TATO SKUTEČNOST SOUVISÍ SE SPORTEM - S ULTRAMARATONEM A SPORTOVNÍM VÝKONEM?
Věci, skutečnosti, co se staly byli tou cestou. Cestou za něčím. A kdyby se to nestalo, tak se nikde neposunu. To právě neúspěch nás posouvá dále. Tak to je i ve sportu. Vždy bychom se měli zamyslet nad tím, co jsme udělali špatně? Kde mě tento neúspěch může posunout?
Nepřehnal(a) jsem to s tréninkem? Dělal(a) jsem věci dobře? Neudělal(a) jsem někde chybu? Jestli jsem ji udělal(a), tak kde?
Jde v cíli hlavně o to, aby vás to co děláte bavilo a naplňovalo. Bez toho to nejde. Ne vždy lze najít práci, v které to tak je. Na druhou stranu vždy má člověk volbu a záleží jen na něm, kterou cestou se vydá.

Příprava na horský ultramaraton - Psychická příprava a motivace

Psychická příprava je nedílnou součástí sportovní přípravy většiny sportovců, kde hraje velmi významnou roli. V přípravě na horský ultramaraton tomu tedy nebude jinak. S psychickou nebo chcete -li mentální přípravou úzce souvisí i motivace sportovce. Motivace, nebo laicky řečeno vnitřní důvod k činům, hraje další roli při podávaní kvalitních výkonů. Úzce souvisí s mentální přípravou. Proč je tedy potřeba ji trénovat? 

Motivaci, jak se učí ve školách, můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace souvisí se sportovcem samotným. Je vůbec důvodem, proč sportovec ráno vstane na trénink, nebo vyrazí na trénink v nepříznivém počasí. Vnější motivace, oproti té vnitřní souvisí s naším okolím. Okolí, přátele a rodina hrají velkou roli při motivaci sportovců, a obzvláště těch mladších a méně zkušených.

Ale co když motivaci, k tréninku nebo dlouhodobému cíli v době přípravy na určitý závod, náhle ztratíme?
Myslím, že většina ultraběžců už tento stav někdy zažila. Nebudu tady psát o tom, že jsem to zažila a popisovat svůj stav. Cílem je napsat pár tipů, jak se s tímto stavem poprat. Bude se jednat převážně o přípravu ultraběžců.

1.  Uvědomit si své chyby
Jedním z důvodů, proč něco nejde a proč nás trénink nebaví může být právě chyba v tréninku. Souvisí obvykle s přetrénováním či přetížením lidského organismu. Je logické, že když tělo nemůže a samo si řekne dost, začíná stagnovat i hlava. Tímto se člověku motivace k tréninku vytrácí a výsledky se zhoršují.

2. Musíme to chtít
       Každý máme důvod, proč jsme se rozhodli jednoho dne vyběhnout na kopec a časem se z našeho počínání stal běh na dlouhou trať. Postupně jsme se všichni postavili na start horského ultramaratonu. Závodu charakterizovaného určitým převýšením a vzdáleností delší než klasický maraton. Většina z nás měla vnitřní motivaci k tomuto kroku. Většina a myslím, že se moc ve svém úsudku nemýlím, si chtěla něco dokázat. Chceme to ale všichni. Každodenně si něco dokazujeme. Ať ve škole, práci, doma. Nedokazujeme to okolí, ale sami sobě. Každý chce přeci vidět výsledky své práce. S tím souvisí výše zmíněná motivace.
     Chceme se někde posunovat. A o tom je přeci i sportovní výkon. Kdyby sportovci neměli motivaci se někde dále posunovat, mohli by rovnou zrušit všechny soutěže a olympiády. Výsledek by ztratil smysl. Buďme rádi, že tomu takto není.

3. Zlatý střed
       Všeho moc škodí. A to platí i v případě motivace. Tato fáze se ale může vyskytnout. Dobré je najít zlatou střední cestu a tou se vydat. Poslouchejte své tělo. Když budete ignorovat známky únavy vašeho těla, tak si zaděláváte na problém. Pár dnů odpočinku více pomůže, než uškodí. Zvlášť u vytrvalostního sportu jakým je běhání horských maratonů. Vytrvalost je navíc zrádná v tom, že si trénujete, a trénujete - až vám jednoduše dojde. Tělo i mysl začne stagnovat. Proto berme velkou motivaci s rezervou a nežeňme se za tím, abychom měli trénink každý den v týdnu. Nejde to? Tělo si říká o pauzu? Dopřej mu ji. Máš na výběr. Zachovej si zdravý rozum. Nežeň se do tréninku jen tak bezhlavě.

4. Psychická příprava
        U ultramaratonu je tato část neméně důležitá, než jakákoli jiná část. Zvlášť z důvodů velké zátěže nejen na tělo, ale i na mysl - např. při delším ultramaratonu (osmdesát a více km). Nejedná se o klasický běh. Musíme déle vydržet se svými vlastními myšlenkami. Měli bychom se na tuto situaci připravit. Velkou roli hraje koncentrace před závodem. V tuto chvíli bychom se už neměli zbytečně rozptylovat a soustředit se na závod. Každý sportovec to má ale jinak.
      Extrovertovi pomůžou rozhovory se soupeři, kdežto introvert bude raději mimo dav a bude více v klidu.
      Psychická příprava lze přesto natrénovat úplně stejně jako např. kondice. Někomu pomůže před závodem číst knihu, někdo poslouchá typickou hudbu. Jinému člověku pomůžou určité rituály, které před závodem dodržuje. V den závodu bychom už s tímto neměli experimentovat. Přesto bychom se měli spíše uvolnit, nestresovat se, pořádně se vyspat. S tím souvisí včasný příjezd na místo startu, včasná znalost povinné výbavy a pravidel. Neznalost a zmatky nás mohou zbytečně vystresovat. A místo odpočinku se zaobíráme na poslední chvíli před závodem se zabýváme sháněním povinné výbavy. Není to z hlediska připravenosti určitě to nejlepší. Mohla bych to přirovnat k tomu, že si před závodem zapomenete namazat lyže, nebo si na lyže zvolíte špatný vosk. Stejně je tomu tak s povinnou výbavou a materiálem a vybavením, které by mělo být předem vyzkoušeno a mělo by sportovci sedět.
Všechno je dobré vyzkoušet, ověřit a potrénovat, aby byl výsledek v závodě, co možná nejlepší a nepřišel váš kondiční i jiný trénink vniveč, jen díky neznalosti potřebných pravidel a špatném psychickém stavu či nevyspání.

Hostýnská osma 2016

Letošní pátý ročník tohoto horského ultramaratonu byl pro mě plný změn. Po pěti letech jsem startovala v kategorii ženy dvojice. S výjimkou prvního ročníku tohoto závodu jsem každý rok startovala v kategorii mix (tzn. muž a žena) nebo v jednotlivcích. Závod s krásným běhacím profilem, skvělým zázemím závodu a báječným pořadatelským teamem, na kterém jsme letos s Lenkou Trawinskou nechyběli a makali jsme, co to šlo. I když to místy nebyla procházka růžovým sadem, tak z našeho běžeckého počínání byla v cíli bedna.

CESTA NA ZÁVOD A PŘEDZÁVODNÍ PŘÍPRAVA – PÁTEK 12. 8. 2016

Lenka mě doma nabírá kolem třetí hodiny polední a vyrážíme do Rajnochovic, na místo konání závodu. Cesta probíhá v poklidu. Zastavujeme v bistru na kávu, na jídlo a míříme dále. Na místo dorazíme v pozdní poledne. Mám to štěstí, zde být mezi prvními závodníky a tak si vybírám v tělocvičně místo, které zaujímám na kraji. Poté se jdeme společně registrovat do závodu, kde vyfasujeme čipy, čísla a mapy.

U své před závodní večeře – těstovin se zeleninou, probíráme trasu závodu, plánujeme tempo a taktiku. Na začátku závodu nás čeká prudší kopec. Ten nesmíme podcenit. Přepálení startu by nám mohlo uškodit. Musíme to rozběhnout s rozumem, ale ne úplně pomalu.

Z cesty jsem utahaná a tak si dávám rozpustnou kávu. Cítím, že ji potřebuji. Mám sice obavu, jestli je to dobrá volba. Chci večer dobře usnout. V cíli je vše v pořádku a já v poklidu usínám. Zítra se rozhoduji běžet v kraťasech a kompresních podkolenkách. Po poradě vylučuji běžet v elasťácích.

Nachystám si věci na zítřejší závod. Sbalím povinnou výbavu. Otevřu knihu a před spaním si ještě chvíli čtu. Už nic neovlivním. Nemá cenu se ničím stresovat. Zítra se ukáže. Usnout mi chvíli trvá. Lidé okolo se připravují na start delší – sto kilometrové trasy, která startuje v noci.

DEN ZÁVODU – SOBOTA 13. 8. 2016

Brzké probuzení

Z pátku na sobotu mám natažený budík na šest hodin. Probouzím se obvykle asi o hodinu dříve. Ranní ptáčata okolo mě vstávají už okolo pěti hodin a šustí svými věcmi. S tím člověk musí už po těch ročnících počítat. Vstávat se mi ještě nechce a tak se zachumlám do spacáku s pokusem ještě usnout. Po deseti minutách to přesto vzdávám a vstanu. Převleču se do závodního oblečení a jdu na snídani, která je opravdu pestrá. Skládá se z čaje, kávy, ovesné kaše s borůvkami – která tělu dodá potřebné množství sacharidů před závodem. Sním i banánový termix a dva rohlíky s tuňákovou pomazánkou.

Start a úvod závodu

Ráno startujeme na kratší 65 kilometrové trati. Začátek trati je se spoustou stoupání. Běžíme s klidem. Je potřeba vytrvat, než se tělo zahřeje a dostane se do závodního modu. Vše je před námi. Není kam spěchat. Úvodní rovinkou lehce klušeme a v kopci přejdeme do chůze. Po stoupání následuje běhací část. Po první kontrole opět přecházíme do chůze. Po tom nás čeká seběh – v něm zrychlíme. Jsme u druhé kontroly a začínáme sbíhat. Zatím to jde. Na Čerňavě nás čeká občerstvení, na kterém se zbytečně nezdržujeme. Popadneme jídlo a běžíme dále.

Průběh závodu

            Před námi je dlouhé stoupání na Jehelník. Jedná se část, táhnoucí se neustále do kopce. Trvá věčnost, než se dostaneme nahoru. Popadá mě zde deja vu – jdu to každý rok a každý rok mi tento kopec připomíná Kykulku. Jsme konečně na Jehelníku. Oddychneme si a čeká nás seběh. Přistihuji se, že se v něm těším na stoupání a tak běžím, co to jde a v kopcích se opět těším na seběh. Dodává mi to alespoň trochu motivace.

Z Jehelníku upalujeme dolů a míříme na pátou kontrolu. Zatím se cítím fyzicky i psychicky v pohodě. Tempo mi vyhovuje. Stále není třeba to zakřiknout. Chleba se bude lámat až na Hostýně. Na Hostýn se vydáváme poetickým stoupáním místními dlážděnými schody až na vrchol. Na schodech nás čekají přátelé, jejichž povzbuzení nám dodá velké množství energie. Jedná se o náročnější část závodu. Máme toho hodně za sebou, nicméně i hodně před sebou.

Z Hostýna nás čeká klesání a seběh, který si opět po náročném stoupání vychutnávám. Z Hostýna je to už jen pět kilometrů na občerstvovací stanici a třicet čtyři kilometrů do cíle. Pomyšlení na občerstvovací stanici mě stále motivuje. Je dobré si při závodě rozdělit trasu na motivační body, například formou občerstvovacích stanic, nebo odměn, které nás motivují k lepšímu výkonu. Po zjištění množství kilometrů získávám motivaci a hned se mi běží lépe.

Míříme na Obřany – kopeček, na jehož vrchol stoupáme i klesáme stejnou cestou. Stoupání je náročné. Na vrcholu nás čekají pořadatelé s minerálkou. Já i Lenka si pořádně lokneme. Nabízejí nám i slivovici. Na tu si netroufám. S poděkováním odmítnu a sbíháme dolů.

Cestou dolů potkáváme spoustu lidí, kteří na horu teprve stoupají. Hlavně neminout odbočku, připomínám si. Loni jsem si totiž po tomto seběhu málem zašla, tak si už dávám pozor. Odbočku trefujeme a v poklidu pokračujeme dále. Motivuje nás následující občerstvovací stanice na osmé kontrole. Jak zde dorazíme, snažíme se zbytečně nezdržovat – doplníme pití do camelbagu. Jídlo si vezmeme do rukou a za chůze pokračujeme dále. Čeká nás stoupání a tak máme čas za chůze vše sníst a doplnit potřebnou energii.

Boj s časem

V cíli nám nezdržování na občerstvovacích stanicích hodně pomohlo k našemu výslednému času. V tu chvíli to ale nevíme. Nevíme ani který team je za námi a který před námi. Časy jsou těsné a každá minuta je k dobru. Toto zjištění mě celý závod dost znervózňuje, jelikož nevím, na čem jsem a to nemám ráda.

Následuje část se stoupáním, klesáním a následným stoupáním na Troják. Musím přiznat, že v tuto chvíli mě už závod nebaví. V hlavě si opakuji:,,Už nás čeká jen Troják, Tesák a Kelčák.“ To bude v pohodě. Letos mě v závodě dostihla nuda, kterou jsem ještě na žádném ročníku Hostýnské osmy nezažila.  Bude to nejspíše tím, že kolem potkáváme málo lidí. Místy si připadám, že jsme na trati sami. Nechce se mi, ale chci být zároveň už v cíli. To jediné mě drží nad vodou. Těžko říct, co je příčinou tohoto rozpoložení? 

Fyzicky přitom mohu. Jen mě to nebaví.

Je před třináctou hodinou polední a my sbíháme na Rusavu, kde dostávám do prstů u nohou šílené křeče. Co už. Zatnout zuby, překonat bolest a pokračovat. Jiný lék na to není.

Druhá polovina

Druhá polovina trasy je náročnější s množstvím stoupání. Následuje kopec za kopcem. My se s tím ale popereme. 

Lenka pouští hudbu z repráčků v baťohu a společně svižnou chůzí stoupáme na Tesák, vracíme se na Jehelník a stoupáme na Kelčský Javorník – jeden z posledních kopců. 
Z něj je to už jen kousek, přibližně deset kilometrů do cíle. Klesáme a stoupáme. Lence říkám:,,Poslední desítka do cíle se běží.“ A usmíváme se. To není sranda. Já to myslím vážně. 

V tomto úseku musíme máknout a zrychlit. Je to závěr. V posledním seběhu potkáváme skupinu mužů – to jsme přibližně kilometr před cílem. Chlapy vyhecujeme k běhu. Chvíli vytvoříme společnou skupinku a běžíme. Jenže chlapi po chvíli odpadnou.

 Vím, že je to jen kousek. Poslední kilometr si dáme opravdu do těla a poslední rovinku po asfaltce dobíháme za povzbuzování lidí okolo. Je to krásný pocit. Nádherná atmosféra. Jsme v cíli unavené ale šťastné. Zvládli jsme to. Nyní nás už čeká jen zasloužená odměna – jídlo a tradiční afterparty. Lenka běžela parádně a moc děkuji za to, že do toho se mnou šla.

 
 

Včerejší trénink 9.6.2016 - Trochu jiný extrém

Předzávodní příprava je v plném proudu. O víkendu mě čekají závody a tak se věnují poslední předzávodní přípravě. Nejde ale jen o to trénovat a pracovat na sobě, ale i o to, aby se z tréninku stala zábava a časem nezevšedněl. Nějak takto vypadal včerejší trénink. I přes to, že se nejednalo o nic extra náročného počasí udělalo své. Samozřejmě že jsem to přežila a mimo to jsem si běh v tomto počasí dosyta užila.

Plán
Plán tréninku zněl následovně. Kde jinde trénovat než na své oblíbené trase. Z Trojanovic vybíhám přes sedlo Tanečnice na Pustevny a zpět domů. Mělo se jednat o svižnější trénink. Trochu něco rychlejšího. Volím běh bez holí, které nechávám ležet doma. Osobáček na tuto trať to nebude, přesto, že se mi běží dobře. Za pár minut po vyběhnutí začíná pršet. Nevadí mi to, jelikož déšť při běhu v lese tolik nepociťuji. Trénovat se navíc musí i v nepříznivých podmínkách. Jak jinak bych se připravila na nepříznivé podmínky při závodě, že jo?

Druh tréninku
Jedná se o soustavný rovnoměrný běh střední intenzitou vytrvalostního charakteru. Nejedná se o žádné úseky s vyjímkou na jeden svižný kilometr z Tanečnice sedla na Pustevny. Je to můj oblíbený úsek, kdy vždy před pomyslným cílem na Pustevnách zrychlím. Zároveň je to dobrá příprava na blížící se závody. Na Pustevnách přichází několika minutová pauza a s ní oblíbené kochání se klidnou noční krajinou bez lidí, jen při svitu lamp a mé čelovky. Všude je klid a nikde okolo se nenachází živá duše. To je ta pravá relaxace.

Změna počasí a pravý extrém
Po chvíli se počasí začíná markantně měnit. Ne, že by bylo kdoví jak pěkně. Je jen únosné počasí pro běžecký trénink. Ultraběžci by ale měli umět trénovat v jakémkoli nepříznivém počasí. Je to svým způsobem také určitý druh tréninku, i když to tak nevypadá. Po vyběhnutí na Pustevny mě čeká běh do Ráztoky. Jedná se o další tréninkový úsek, tentokráte technického charakteru, kterým je seběh po sjezdovce. Nevzala jsme si hole, a tím je pro mě tato část náročnější. Počasí se během mého sbíhání mění. Zatáhne se obloha a během minuty šíleně prší. Vytvoří se mlha a já ztěží vidím na metr před sebe. V Beskydech jsem za roky běhání takovou změnu počasí nezažila. V Jeseníkách, to je něco jiného. O těch ale někdy příště. Nicméně v Beskydech takový extrém nezažívám. Ne, že bych podceňovla nebezepčí hor. Mám k nim respekt. Beskydy jsou malé, ale podceňovat se je nevyplácí. O tom by vám mohli vyprávět zážitky záchranáři z místní horské služby. Dnes je to ale zábava. Nejedná o všední trénink, který bych zažila každý den. Při spoustě situací se přesto bavím. Při klouzání na rozbahněné sjezdovce si vybavuji zimní seběhy po sněhu. Co se týká techniky běhu, to nemá od běhu ve sněhu daleko. Nevýhodou je jen, když člověk spadne. To neskončí v měkkém. I přes to, že nemám hole se mi podaří nespadnout. Vyloženě si cestu užívám. Na sobě mám jen kraťasy, kompresní podkolenky, tričko s krátkým rukávem a šusťákovku. Pádím rychle dolů. Není mi zima. Je celkem dusno. Při nádechu to dokonale pociťuji. Jedinná nevýhoda tohoto počasí je mlha. Vidím metr před sebe. Svým způsobem to ale stačí. Jsem nyní vděčná za svou kvalitní čelovku, díky které vidím na cestu alespoň takto. Plno bláta okolo a kloužu se dolů.

Cestu znám i poslepu, jsem přeci doma
I v šílené mlze na sjezdovce naštěstí trefím. Na těchto řádcích to bude znít možná trochu vtipně. Po pravdě, celou cestu netuším, v které části sjezdovky se nacházím. Ano, i toto dokáže počasí. Podaří se mi zorientovat a za pár minut jsem dole. Místy už i zastavím a jdu. Nechci riskovat zranění před blížícími se závody. Pád by mohl špatně dopadnout.  

Sama v kopcích
Spousta lidí by mi řeklo, že nejsem normální. Dokonce to často slýchávám. Tyto tréninky jsou pro mě způsobem odreágování. Proč bych tahala někoho s sebou. Věřte, či ne, běžet takto sama má své kouzlo. Člověk si náramně utřídí myšlenky, odreaguje se a pobaví se. Na těchto trénincích je krásná ta svoboda, adrenalin a dobrodružství. Nikdy nevíte jak se změní počasí a co se stane. Počasí si zkrátka nenaplánujeme a změnit se může i při závodě. Potřeba je tedy natrénovat i na tuto situaci. Sama jsem tuto změnu při závodě zažila a ne jednou. Běžíte -li na domácí půdě a pár kilometrů od bydliště, je to v pohodě. Je to jen pár kilometrů domů a voda v běžeckých vodách mi ztěží vadí, když vím, že jsem za chvíli v teple a suchu. Při závodech je to ale jiné, horší. Dá se to přežít. Běžet závod v dešti a špatném počasí je náročnější, má to ale něco do sebe. Sbíhám dále dolů a slyším v lese kroky zvěře. Nebojím se. Stále je zde na horách bezpečněji než v Ostravě.

Svoboda
Je to úžasný pocit svobody. Široko daleko jsem jedinný běžec. Nikde nikdo. Slyším jen vlastní dech, tlukot srdce a dopad nohou v rozbláceném terénu. Užívám si to. Na dalším tréninku a tím nejspíše i posledním před závody se vidím někde v bazeně a sauně. Odpočinu si a doufám, že o víkendu budu mít dostatek energie. 

Ultrarunning - k čemu mi je? Výhody do života, aneb jak trénovat a netrénovat?

Stále běhám....fakt je, že mám méně času a čím jsem starší, tím je to horší. Ale víte, jak se závislosti těžce odvyká? Nelze jen tak přestat. Chvíli máte útlum, pauzu, ale opět se k tomu po chvíli, nebo určitém časovém období, vrátíte. A vždy vám to spoustu dá a spoustu vezme. Jen tak s tím
ale nedá přestat. Je to těžké ... A ultrarunning, to je přeci ultrazávislost? A nebo ne?

      Spousta běžců, nebo i ultra běžců ví o čem mluvím, určitě v tomto stavu lítají, nebo v něm někdy lítali a dokonale mě tedy, alespoň myslím, chápou. Přiznám se, že podnětem k sepsání tohoto článku byla moje letní brigáda, kdy jsem pochopila, že opravdu vydržím hodně. Mám hold trénink, tedy alespoň trochu tréninku. Poslední dobu jsem tomu sice moc nedala, ale výhoda vytrvalosti je že se tak lehce neztratí.

Výdrž, aneb trénink na noční závody
Včera jsem měla po dlouhé době volný den, a tak co jiného dělat, než si udělat čas na dobrou knihu. A hádejte o čem ta kniha je. No jak jinak, než o běhání. Titul s názvem Běžkyně mě zaujal už podle názvu. Co mě ale zaujalo více, je obsah knihy. Autorka Lizy Hawker, zde popisuje noční dvanáctihodinové směny, a že nejhorší jsou mrtvé hodiny kolem druhé a čtvrté hodiny ranní. V tuto chvíli jsem se nad větou upřímně usmála, jelikož tuto situaci dokonale znám. Poznala jsem ji ale poprvé při ultramaratonu, ne v práci. V práci až později. Hold začala jsem s ultra brzy. V tuto dobu vždy přicházela krize. Je to ten stav, kdy se rozednívá a vy jste po celé noci chůze, běhu, opakovaných výstupů a sestupů. Oči jsou unavené. Jste zpocení a myslíte často v těchto krizích na teplo domova, teplou sprchu a normální jídlo. Vymoženosti, které v normálním životě máme a připadají mám samozřejmé. V závodě nám tyto obyčejné věci schází a já osobně si zakazuji v krizi na ně myslet. Ubere to člověku určité množství energie - to představovat si, co má doma a to, co dělá většina jeho přátel. Dvanácti hodinové směny jsou horší, jsou nudné. U běhu se většinou nenudíte. Musíte být ve střehu, pouhá nepozornost, zaváhání a chyba může znamenat konec v závodě a to nikdo z nás, včetně mě, nechce.

Stagnace
Ano, v této fázi se momentálně nacházím. Tím nechci říct, že bych nic nedělala. Právě naopak. Ono to nejde přece nic nedělat. Tedy alespoň v mém případě. A prý přeháním ty brigády, řekla mi nedávno máma. Těžko říct, jestli přeháním. Možná je to náhrada za to, že je mé běhání v lehkém útlumu. Měla bych se do něj opět pustit, ale co dělat, když není ten čas, a nebo když je čas tak prší. Dříve jsem si trénink v dešti užívala. Ale to jsem byla mladší. Nyní nechci riskovat, že kvůli jednoho běhu v dešti zůstanu tři týdny neschopná a budu se z toho minimálně další měsíc, ne -li déle dostávat. Z toho už jsem taky vyrostla. Byla jsem ale taková. Dost jsem trénink přeháněla. Těžko říct, jestli by tomu tak nebylo dodnes, kdybych si akčně nenašla na léto tolik brigád.

Změna
O té jste se mohli dočíst v jednom z mých dřívějších článků. Ano, stále trvá. Jezdím více na kole než běhám. Fakt je, že jsem tomu také poslední dobu moc nedala. Přesto vím, že je to ideální tréninkový prostředek na ultramaraton. Techniku běhu s ním nenatrénujete. Ta se nedá nijak odrbat. Jen běhat, běhat, běhat - a u toho se soustředit na chyby. S objemy a zátěží pro klouby, šlachy a podobně je to jiné. Nikdo se přeci nechce nadměrným běháním odrovnat na zbytek sezóny. Ideálním tréninkovým prostředkem je tedy kolo.

Co dále dělám a proč to dělám?
 Začala jsem posilovat. Můj bývalý trenér z gymnázia by měl možná radost. Posilování - přesněji obecnou sílu a ranní tréninky na sedm hodin v posilovně nebyly nikdy mým šálkem čaje. Já vždy raději ten běh, kolo, nebo když na to přišlo tak kolečkové lyže.
Tím, že jsem posilování neměla nejraději, tak se z něj nikdy nestal stereotyp. Dodnes ale nemám ráda stroje a ani hektické návštěvy fitcentra. Preferuji lehké zahřátí doma na zahradě. Vytáhnu si na terasu notebook s různou hudbou a makám. Posiluji převážně střed těla a nohy, tedy, když už se odhodlám a udělám si čas. Dále následuje trénink koordinace a na závěr dvě minuty tahání gum v soupaži - jedná se o skvělý tréninkový prostředek, zažitý z běhu na lyžích, který jsem také nikdy nepreferovala. Tato speciální síla je ale důležitá při závodech s použitím holí - stejně se totiž pohybuji do kopce. Na závěr se ještě protáhnu. Tímto je skvělý trénink za mnou.

             Nesmíme zapomenout, že vše výše napsané je skvělým vytrvalostním tréninkem. Počínaje práci na nočních hodinových směnách a konče posilováním s gumami - připadá vám, že dvě minuty jsou jako věčnost. Ale jsou to jen dvě minuty. Chce to jen vydržet. Vydržíme, nebo chcete -li vytrváme ve sportu, vytrváme i v práce, ve škole, v životě. Spousta věcí má svůj důvod. Vše špatné je pro něco dobré a naopak. Vše se hodí.

Regenerace po Ultramaratonu

Regeneraci (znovuobnovení) považuji za nedílnou součást tréninku. Dokonce v tréninkových denících má své místo. Velmi úzce souvisí se samotným  tréninkem. Je považována jako jeho část. Správná regenerace nám umožní podávat kvalitní výkon a lidské tělo ji zohlední - když ne nyní, tak v pozdějším věku každopádně. Dělíme ji na aktivní (spolu s pohybem) a pasivní (bez pohybu - masáže a pod.) Bez regenerace by to ve sportu zkrátka nešlo. 

VYBĚHÁNÍ A CHLAZENÍ 

Učili mě od mala - po závodě se běž vyběhat, tak jsem to dělala. Otázkou ale zůstává, po jak dlouhém závodě je toho člověk schopen? :D Zaběhnu si nějaký ultramaraton a celá žhavá se půjdu vyběhat. Blbnete? Ani náhodou. Maximální regenerace probíhá formou chlazení svalů studenou vodou. No a údajně to stejně nepomáhá. Prý je to hlavně psychická záležitost.

Spousta lidí skáče po závodě do vychlazeného potoka. Já to tedy neprovozuji - tedy ne po závodě. Nemám na to většinou energii no a taky kde hledat poblíž cíle potok. Asi zbytečnost, ale jestli ho u cíle máte, tak šup tam - já se ale nepřidám. Raději se spokojím se studenou sprchou, protože teplá voda na mě nezbyla. To bych musela běhat rychleji. Alespoň tu studenou vodu využiji k pomyslné regeneraci, protože kdo ví, jestli to pomáhá - a když ne fyzicky tak psychicky to trochu pomůže. A hlava dělá divy.

PROTAŽENÍ (STREČINK)

Přiznávám, že to  často po tréninku odbývám. Po závodě se ale většinou přemůžu, jelikož se poté cítím lépe. A je to už takový zvyk, rituál. Lépe se odplaví laktát ze svalu a následující dny jsou svaly čilejší, méně bolí, urychluje se regenerace - a to nemám z žádných knih - jen mé zkušenosti. Pro srovnání - když se vykašlu na protažení, tak svaly bolí déle a pak nadávám jen sama sobě.

Když už volím druh strečinku, tak zařazuji po závodě ten pasivní - žádné prudké pohyby. Snažím se svaly protáhnout. Fázi protažení svalu (kontrakci) provádím s výdechem. Protahování nesmí bolet a neprovádím jej na sílu. O podrobnostech protahování a tipech na případné cviky se dočtete ve spoustě odborných publikací, kterých je na trhu opravdu mnoho. 

HORKÁ VANA

Dobrý způsob regenerace po závodě. Dobré k uvolnění těla i mysli. Pozor na změnu krevního tlaku v těle. Já to vydržím jen chvíli, než se mi zatočí hlava - například po Beskydské sedmičce. Záleží po jak náročném výkonu člověk je a také, v jaké teplotě prostředí závod absolvoval. Určitě horkou vanu nedoporučuji po závodě ve dvaceti stupních a výše. 

NOHY NAHORU

Laktát se po závodě usadil v dolních končetinách - nic, co by běžec neznal. Po sprše je ideální dát nohy do zvýšené polohy a relaxovat u dobré knihy či hudby. Rozproudíme krev a laktát se neusadí na jednom místě. Nohy poté méně bolí. 

AUTOMASÁŽ A MASÁŽ

Když nemáte k dispozici osobního maséra, kterého si ne každý (včetně mě) může dovolit, vyzkoušejte automasáž. Na nohy si dosáhnete a tak unavené svaly po protažení pořádně promasírujte. Výhoda je, že si sami určujete intenzitu masáže. 

Masáž doporučuji jako vhodnou regeneraci při namožených svalech zad, která je u běžců velmi častá a bohužel si záda sami nenamasírujeme. U ultraběžců, kteří běhají s holemi ani nemluvě o zapojování těchto svalových partií, které mohou být po závodech značně namoženy. 

SPÁNEK

Nevím jak vy, ale mě se nejlépe usíná po ultra. Po sprše ulehnu a jsem za chvíli tuhá a vždy po probuzení jsem tak krásně vyspaná, jako nikdy. Nevím čím to je, asi tím že pořádný výkon si žádá pořádný spánek. Normálně chodím spát pozdě. Myslím, že spousta z vás to má podobně, ne? Tedy, samozřejmě nesmíme zapomenout na závěrečnou after party, kdy většina usíná až po ní, nebo rovnou na ní. Asi tak, jako já loni na Hostýnské osmě. No, to je taková příhoda. Doběhnu do cíle. Sprcha. Jídlo. Asi dvě piva - někdo říká, že jsou na regeneraci dobré, někdo tvrdí opak. Já netvrdím nic. Dala jsem si dvě - myslím, že zasloužená odměna. Zhodnocení závodu s přáteli a poté na parket provětrat nohy u pořádného rocku. Není to zrovna můj nejoblíbenější styl hudby, ale nebudu kazit partu, když už jsou všichni přátele na parketě. No tak jedna, dvě písničky, aby se neřeklo. Dvě piva, dvě písně a spinkat. Mířím do tělocvičny, kde mám věci. Mé místo, ale už zabral blonďák a přesto, že je tělocvična poloprázdná, tak zvolím místo dusna čerstvý letní vzduch pod širákem. Ráno se probouzím s východem slunce a první rosou. Paráda - ani budík nepotřebuji. Je mi trochu zima a tak se utíkám dovnitř obléct a dopřeji si ranní kávičku s čerstvou vánočkou, která je každoročně k sehnání v místním bufetu. Dokonalost sama.

BAZÉN A SAUNA

Někdy nožky po závodě ještě stále bolí, a nebo už to není bolest, ale svaly jdou ještě cítit. Na trénink to určitě ještě není a tak co zvolit? Já utíkám na bazén a do sauny. Dám si pár lajn kraulem - zaměřím se na techniku - žádné intervaly. Držím si takové to vlastní tempo. No, přiznávám se, párkrát si dám trochu rychlejší lajnu. To bych totiž nebyla já. Když to člověka baví. Musím se do té vody pořádně vydýchat, no ne? Po značném vyplavání mířím do sauny. Problém číslo jedna - tlak, který mi hold někdy kolísá. Neřeším to, ale nevydržím v sauně dlouho. Není zdravé být tam tak dlouho.  Proto volím alternativu studená sprcha - sauna - studená sprcha - sauna. Časové intervaly střídání této procedury nemám. Vyhovuje mi to. Můj tlak je také normální. Dopřeji si tu správnou relaxaci, kterou jsem si po závodě zasloužila. Po dvou hodinách této regenerace odcházím z bazénu jak gumový panák. Ještě mě ale čeká jízda na kole pět kilometrů domů, ale to je jen na vyjetí - jednoduše pohoda.

TRÉNINK

Absolvuji jej, až když jsem dostatečně odpočatá. Dříve jsem odpočinek tolik neřešila a závodila a běhala bez ohledu na něj. Následkem bylo přetrénovaní, nechuť do tréninku a téměř půlroční pauza. Nyní už vím, že méně je někdy více, proto se po závodě do tréninku vrhám, až po dostatečné regeneraci a s tréninkem začínám po závodě postupným zvyšováním tréninkových dávek  V prvních dnech po závodech se jedná převážně o aktivní formu regenerace. Lehké vyběhání, nebo vyježdění na kole nemusí být na obtíž, právě že naopak. Dobré je změnit pohyb. Příkladem může být, že běžec se půjde projet na kole či vyplavat a cyklista může naopak vyrazit na lehký běh.  

KVALITNÍ STRAVA

Na závěr je dobré po ultramaratonu sáhnout po kvalitních potravinách, které nám usnadní regeneraci svalů. Samozřejmě, že je řeč o bílkovinách, které nám umožňují obnovení svalové hmoty. Je dobré chybějící bílkoviny po závodě doplnit.

Ve stravě také nepřijímáme všechny minerály, které jsme při závodě spotřebovali, proto je dobré  vyčerpané množství vitamínů (které ve běžné stravě nepřijmeme) doplnit formou potravinových doplňků. Jedná se převážně o tyto minerály: hořčík, iod, selen, zinek. Tyto minerály chybí v půdě a tím pádem se nevyskytují v potravinách pěstovaných, nejen v české republice, ale také v potravinách pěstovaných ve světě. 

Lysohorský čtyřlístek 2016

Intenzivní, náročný závod s relativně velkým převýšením na počet kilometrů. Letos nám počasí přálo a neopakovala se horka z předešlých ročníků - hlavně z důvodů konání závodu v jiném termínu. Příprava nebyla letos optimální, přes to jsem se s tím jakž takž poprala.  

     DEN PŘED ZÁVODEM

V pátek večer 3. 6. vyrážím na Grúň, registruji se na závod a poté se už v klidu ubytuji a připravuji se na zítřejší závod – nachystám si potřebné oblečení a povinnou výbavu do baťohu.

    SOBOTA - V DEN ZÁVODU

Z pátku na sobotu spím dobře, což je před závodem základ. Letos nemám s usínáním, oproti předešlým ročníkům, problém. Na notebooku pouštím ještě film, ale když vidím, že spolubydlící usnuli, tak ho zaklapnu a do pěti minut usínám také.

V sobotu po snídani mi zbývá sbalit poslední věci, které si nechám vyvézt na vrchol Lysé hory, kde bude občerstvovací stanice. Zkontroluji, že mám všechny potřebné věci, včetně holí a vyrážím na start ke sjezdovce, kde si vyslechnu rozpravu k trati a za pár minut startuji.

Na startu se mi podaří dostat do druhé skupiny. Při výstupu sjezdovky se přemůžu a probojuji se dopředu. To mi ušetří nějaký čas v seběhu, kdy nemusím většinu předbíhat a jdu si svoje. Z mých zkušeností z předešlých ročníků vím, že se ze zadní lajny těžce člověk dostává v tom davu dopředu.

    PRVNÍ LÍSTEK - NA POHODU

První okruh je na začátek závodu relativně dlouhý. Beru to jako zahřívací kolo na úvod závodu. Není dobré to přepálit. Je toho ještě hodně přede mnou.

Přes Mohelnici stoupám na Lysou horu, kde na nás už čeká občerstvení v čele s usměvavými a obětavými dobrovolníky. První zahřívací výstup je za mnou. Cítím se skvěle, ale na lámání chleba ještě dojde.

Občerstvím se, doplním do camelbagu ionťák a bez většího zdržování na občerstvovací stanici mířím s jídlem v jedné ruce a holemi v ruce druhé na Malchor a z něj stoupám na oblíbenou Kykulku – takový malý kopeček, který ale není radno podcenit, jelikož po zdolání ubere člověku určité množství energie.

   DRUHÝ LÍSTEK - JDE TO

Z Kykulky se to ještě chvíli táhne. Po seběhu směrem na Krásnou začíná další výstup na Lysou horu.

Už se těším na občerstvení. Alespoň mám motivaci přidat ve stoupání a nezpomalovat.

Při výstupu na druhou Lysou bych měla být v pomyslné polovině, ale ve skutečnosti ještě v polovině – podle počtu uběhnutých kilometrů, nejsem. Bude to ještě dřina. Opět na Lysé hoře poprosím pořadatelé o doplnění pití do camelbagu a bez zdržování mířím dále, přes Lukšinec na Mazák.

   TŘETÍ OKRUH - ZAČÍNÁ TO BOLET 

 Přes Kobylanku stoupám na třetí Lysou horu. Musím konstatovat, že tento okruh mi dá nejvíce zabrat. Tělo toho má už spoustu za sebou. Nohy mi dávají první signály únavy. Na Lysé hoře si vezmu preventivně anticramp proti křečím a mířím přes Malchor a Ivančenu vstříc Kykulce.

Musím konstatovat, že tento okruh mi dá nejvíce zabrat. Přes Kobylanku stoupám na třetí Lysou horu. Tělo toho má už spoustu za sebou. Nohy mi dávají první signály únavy. Na Lysé hoře si vezmu preventivně anticramp proti křečím a mířím přes Malchor a Ivančenu vstříc Kykulce z které mě čeká seběh, který mi dá zabrat. Je to už o překonávání. Svalové úpony a šlachy pobolívají. Negativní převýšení a seběhy přeci jen už udělaly své. S tím ale člověk do závodu jde. 

POSLEDNÍ OKRUH - NEVER GIVE UP 

- ROZHODUJÍCÍ ROLI MÁ HLAVA, A NIC NEŽ HLAVA   

„Poslední okruh“ je pro mě náročný hlavně po psychické stránce. Ne z důvodu, že bych to chtěla zabalit předčasně, ale spíše z důvodu, že se bojím, že nestihnu časový limit, jelikož pak by mě to hodně mrzelo. Na poslední Lysé hoře potkávám Martina Ryzího s Vendulkou Knězkovou. V tu chvíli mám po pravdě už dost. Snažím se jich držet v seběhu. Ještě se společně bavíme, jestli lze stihnout limit. Že ano. To mě trochu povzbudí, a i když mi utečou, tak to nevzdávám a běžím dále, co to jde. Sil už moc nemám, přesto to jen tak nevzdám. Při posledním kilometru se mi chce už opravdu brečet. Emočně to už nedávám. V duchu si říkám: „Já to nestihnu.“ Zároveň si na to sama odpovím:„Ne, to neříkej. To dotáhneš už do konce. Makej. Teď nesmíš zpomalit.“ „Zachovej klid a dokonči to.“ Nakonec vnitřní řeč zafunguje. Dobíhám do cíle a stíhám to v limitu. Sice to je tak, tak, ale zvládla jsem to. V cíli se už můžu konečně vybrečet. Emoce musí ven. Jsem šťastná jak nikdy. Bylo to náročné. Ještě aby ne, když jsem téměř netrénovala. Na jednu stranu se stydím za svou přípravu na tento závod, která mohla být rozhodně lepší. Na druhou stranu jsem ráda za to, že jsem závod ve zdraví dokončila. S výsledkem spokojená nejsem, ale ne vždy se závod podaří. S tím člověk musí počítat. Sezóna je přede mnou a tak na druhou stranu vím na čem zapracovat a kde přidat v tréninku. Přeci chybami se člověk učí. Příště to bude lepší.

Doběh do cíle - jsem KO foto: Lukáš Podolák