Z deníku ultraběžce

Běhají tyto extrémní vzdálenosti pro pocit uspokojení či s cílem něco si dokázat, kvůli souznění s přírodou, nebo pro pokusy o změnu ve vlastním životě? Tak jak to je?

Možná jste se v úvodu článku sami našli. Nalezli bychom spoustu důvodů běhat tato extrémní dobrodružství, že by v cíli stačila na další samotný článek.

Při tréninku na kopečcích na Krétě

Proč se pouštět do takového extrému?
"Při ultrazávodech mohu vypnout mozek - je to stav, kdy mohu myslet a zároveň nemyslet. Mohu si uvědomit své předešlé činy, které při tak silném extrému dokážu vidět s odstupem, jako by bylo vše okolo mě jen mlhou a já jsem zde, v zimě, a stoupám a jediná věc, na kterou myslím je soustředění se na danou chvíli. Vnímám krok za krokem. Jsem tu jen já a kopec. Jako by tu kolem mě ani lidé nebyli. Nevnímam je."
(Pocity běžce v průběhu extrémního závodu 24 hodin na Lysé hoře)

"Když je člověk sám, rychle se naučí hovořit sám se sebou a náhle jste tady dva." R. Messner

Neúspěch jako cesta za úspěchem
Byla jsem zklamaná. Následně jsem ale přišla na to, že to, co z toho mám je pocit. Ne vždy byl pozitivní - třeba po nepodařeném závodě. Po pár dnech se obrátil v pozitivní a za pár týdnů stojíte opět na startovní čáře. Zdá se vám, že pocit je málo? Řekla bych, že je to nejvíc. Podle pocitů jednáme a nebo podle rozumu. Emocionální pocity po závodě nám ale mohou dát sebedůvěru pokračovat dále, důvěru jít a běžet příště zase, protože zjistíme, že na to máme. Extrémní závody nás mohou velmi posílit - fyzicky, zkušenostně, ale hlavně psychicky. Co se pak bude zdát nemožné? Co nezvládnete?

"Když se osvobodím od toho čím jsem, stávám se tím, čím bych mohl být." Lao'C
Nelpět na tom kým jsme. Jsme běžci, nebo  ultraběžci, studenti, učitelé, prodavači? Je to jen škatulka. My jako lidé musíme vše pojmenovat. Musíme se někde zařadit. Musíme vše pochopit. Chceme to. Chceme mít vše vysvětleno a tím se můžeme dostávat do jistých paradoxů, do zamotaných cest a smyček. Proč? Někdy nelze vše vysvětlit. "Panta rhei - Vše plyne." Hérakleitos

Proč běh?
Po chůzí se jedná o nejjednodušší pohyb. Na první pohled je strašně jednoduchý. Potřebujete k němu jen boty a můžete kdykoli a kdekoli vyběhnout. Záleží jen na vašem rozhodnutí.

Horský ultramaraton
Horský ultramaraton má, dle mého názoru, více společného s chůzí, jako naší základní lokomocí spolu s vytrvalostí, odvahou a schopností někdy nemyslet. Když běžíte dolů po černé sjezdovce, jde o to se uvolnit a asi i o to také trochu nemyslet, ale soustředit se  pouze na ten krok. Chvilka nepozornosti může znamenat konec závodu a čím jste unavenější, čím běžíte delší dobu, tím více vaše pozornost klesá. Tím je pravděpodobnější, že špatně došlápnete a můžete skončit.
Mysl, soustředění a přítomnost vašeho bytí v danou chvíli je také velmi důležitá.

Proč tedy běháme? Uklidnění, únik, potřeba dokázat si, potřeba endorfinů, svoboda, trénink, zábava, dobrodružství a spousta dalšího. Proč vy běháte?

CO CHCI...MÉ ŽIVOTNÍ CÍLE konečně veřejně

Ano, někdo by mohl konstatovat, že působí egoisticky psát o sobě, o svých cílech, o svých plánech. O svých prožitcích a podobně. K tomuto článku mě vedla jednoduchá otázka, kterou sama pokládám spoustě lidem. Avšak jak jsem ji dnes dostala od kamarádky já, nedokázala jsem na ni odpovědět. Má odpověď působila zmateně. Je to tím, že lépe píši, než mluvím. A to si myslím, že jsem více extrovert. Avšak mám problém se ve spoustě názorů vymáčknout, ve chvíli podané či přímé otázky. Ne, že bych neznala odpověď, jen ji nedokážu tak dobře formulovat.

MOTIVAČNÍ DEN

Dnešek je opravdu motivační. Učím se fyziologii, ale nejsem schopna se soustředit takové množství času, jaké bych si sama představovala. Nejsem schopna podat takový výkon, jaký bych sama od sebe čekala. Jsem na sebe moc náročná, asi. Posouvat se dále je jedna z věcí, která mě v životě baví. Potřebuji se posouvat. Je jedno jestli to bude sport, škola, vědomosti, práce, někdy kariéra. 

TEDY MÉ PLÁNY A CÍLE, KTERÉ SOUVISEJÍ I S MOU BĚŽECKOU PAUZOU

1. Dodělat školu.
2. Léto na Krétě - doufám že získám bohaté pracovní zkušenosti.
3. Dopsat bakalářské práce.
4. Odstátnicovat.
5. Pracovat.
6. Dát si pauzu od školy.
7. Pilovat jízdu na kole - pro zasmáti. Neumím jezdit z kopce. Jsem moc pomalá a jsem schopná seskočit z kola i při závodě. Bojím se. 
:D Hlavně, že z toho kopce umím běhat.
8. Triatlon, adventure, přírodní víceboj. Začít praktikovat něco z těchto sportu. Něco všestrannějšího než ultramaraton, ale podobně drsného. Miluji totiž extrém. 
9. Cestovat.
10. Nevázat se na nic a na nikoho. S tím souvisí svéprávnost, soběstačnost a svoboda, kterou natolik miluji. 
11. Žít z mála. Být trochu skromnější. Zbavit se zbytečných hmotných statků. (až na knihy a svá kola :D)
12. Číst. A jestli utrácet, tak za dobré knihy, školu, vzdělání a cestování. 
13. Stále se někde posouvat. Nezůstávat na jednom místě.
14. Nepřestávat si dávat nové cíle.
15. Věřit - v sebe a své schopnosti.
16. Uvědomovat si - sebe, okolí, být tady a teď.
17. Pracovat, protože práce šlechtí. A tu práci s lidmi, kterou dělám mám opravdu ráda, i když je někdy náročná.
18. Předávat to málo vědomostí a zkušeností co mám dále, pokud je to možné a stále se vzdělávat. 
19. Psát. Zkušenosti, reportáže, pro někoho divné věci - nepochopitelné. Pro někoho věci, které mohou pomoci, doufám v to. 

Zkušenostmi jsem přestala dělat věci, jen pro dosažení cílů. Dosažení výsledků, titulů, ocenění. 

Jsou to nepodstatné věci. Jde o to, dle mého názoru, nezůstat na místě. Důležitější je to, že to člověka naplňuje tady a teď, než to, co tím získá. A vždy něco získá. Vždy získá zkušenost. 

TAKŽE NA SOBĚ MAKEJTE, PIŠTE SI SEZNAMY, A NEBO JE MĚJTE V HLAVĚ A HLAVNĚ SE NEVZDÁVEJTE.  ''NEVER, NEVER GIVE UP.''

Autoreflexe po závodě 1. část

'' OPRAVDU VŠECHNO CO VE SVÉM ŽIVOTĚ DĚLÁTE JE OVLIVNĚNO VAŠIMI VOLBAMI. MŮŽETE SI ZVOLIT BÝT OBĚTÍ, NEBO ČÍMKOLIV JINÝM BUDETE CHTÍT. ŽIVOT JE VOLBA. A TATO VOLBA JE JEN VE VAŠÍ MYSLI. ''

Doufám, že tento krátký citát na úvod vás přiměl zamyslet se. Mě rozhodně k zamýšlení přivádí. 

Nechat se vystresovat situacemi, které neumíte ovlivnit, nebo věcmi mimo vaši kontrolu?

Př.: Budu se při závodě soustředit na to, že nemám dost natrénováno. Budu se soustředit na to, že se cítím slabě. 

To je však negativní. Proč se nesoustředit tedy na věci, které mohu nyní - tady a teď ovlivnit?

Ta situace, kdy nemohu, zde však ještě není. Vždyť jsem ještě nic neuběhl(a). Je to jen ve vaši mysli.

Jak tedy myslet správně?

Nebudu vám tady nutit, ani říkat,  co byste měli či museli dělat v těchto chvílích. Každý má své rituály. 

Co je však podstatné?

Zaměřit se na situace, které můžeme ovlivnit. Nikoli na situace, se kterými už nic neuděláme. 

Po zaznění startovního výstřelu je už zbytečné přemýšlet, jestli máte dost jídla, či náplast. To už nyní neovlivníte. To jen obrazně. 

Dech

Co se děje v době před startem? Z fyziologického hlediska se zvyšují hladiny adrenalinů a dalších ''stresových'' hormonů v krvi. Jedná se o tzv. situaci boj nebo útěk. Jednodušeji se jedná o stres. Tělo se začíná na daný výkon připravovat už minuty před začátkem výkonu. Laicky řečeno tělo se jakýmsi způsobem zahřívá. 

Jedná se o správný stres, který při konstruktivním použití může zaručit kvalitní výkon. Nesmíme se však nechat rozhodit, příliš  bezdůvodně se vystresovat, nebo naopak sklouznout k úplným stavům apatie. Poté výkon nemusí být tak kvalitní, jak bychom si představovali. A smutné je, že s těmito situacemi můžeme pracovat. Můžeme se naučit před závodem uklidňovat a díky tomu podat kvalitnější výkon. 

JAK SE ZAČÍT HODNOTIT PO ZÁVODĚ? JAK HODNOTIT DANÉ SITUACE?

Co jsem vám nyní nastínila, vám může pomoci pochopit vaše vnitřní rozpoložení, doufám.

1. CO JSEM UDĚLAL(A) PŘED ZÁVODEM?

Najedl(a) jsem se dostatečně kvalitních potravin? Byl(a) jsem dostatečně vyspaný(á) či odpočatá a to fyzicky i psychicky?

Šel/šla jsem do závodu s klidnou myslí?/ bez zaobírání se nepodstatnými myšlenkami či myšlenkami nesouvisejícími se závodem? Byl(a) jsem opravdu TADY A TEĎ? Nebo jsem zde byl(a) jen fyzicky a mentálně jsem ''lítal(a)'' myšlenkami jinam? 

TO JSOU MALÉ, NA PRVNÍ POHLED NEPODSTATNÉ DETAILY, ALE NA VŠEM ZÁLEŽÍ

Tyto drobnosti mohou váš výkon radikálně ovlivnit a proto je dobré, si po každém ultramaratonu i jiném závode, zhodnotit si celý závod. 

Ne však jen v mysli. Napište si tyto situace. 

CO JSEM MOHL(A) UDĚLAT LÉPE? 

Snažte se však sebe hodnotit objektivně a hlavně konstruktivně. Děláte to sami pro sebe. Čím upřímnější ve svém hodnocení sami sebe budete, tím větší máte šanci, zlepšit se. A nejen při závodě a při sportu, ale i v životě. 

BUĎME UPŘÍMNÍ SAMI K SOBĚ

 Ke komu jinému, když ne k sobě? 

Při hodnocení sebe sama, bychom měli nehledat jen naše zápory, ale i klady. Obojí je důležité. Ne však jen negativní a hlavně ne, nekonstruktivně negativní. 

Díky špatným situacím, najdeme chybu, kterou zlepšíme. Díky pozitivním situacím, díky nalézaní ve špatném to dobré se pozitivně motivujeme k dalším kvalitním, vytrvalým výkonům. Obojí je důležité. 

Uvedu vám dva příklady.

Jak je to špatně: ''Jsem blbý(á), nestojím za nic. Vždy to pokazím. To nemá cenu.'' 

CO NEMÁ CENU? PROČ SE SHAZUJI? TAKOVÁ VĚTA, ČI TVRZENÍ NÁS V BUDOUCNU NIKDE NEPOSUNE. SPÍŠE NÁM UŠKODÍ. 

NEBUDE LEPŠÍ ŘÍCT TO TAKTO?

Jak je to dobře: ''Dneska se mi opravdu nedařilo. Co bylo příčinou? Měl(a) bych více zapracovat na motivaci a vytrvalosti. Fyzická kondice nebyla, jak jsem po dnešku zjistil(a) nejdokonalejší. Je tedy na čase začít na tomto nedostatku pracovat formou tréninku. 

VIDÍTE ROZDÍL MEZI PRVNÍM A DRUHÝM TVRZENÍM?

 U druhého tvrzení máme mnohokrát větší šanci se ve výkonu zlepšovat. Jedná se o konstruktivní hodnocení. Nebudu si škodit a shazovat se. Najdu chyby, které ale musím správně pojmenovat, abych s nimi dokázal(a) pracovat.  Jen tak tyto chyby mohu do příště zlepšit. Pokud se však jen shodím, tak nikdy nezjistím, jak bych se příště mohl(a) zlepšit. 

NAPIŠTE SI, CO CHCETE DO PŘÍŠTĚ ZLEPŠIT
Zhodnoťte si daný závod. Nyní už víte, jak hodnotit konstruktivně, aby hodnocení mělo smysl. Vyzkoušej to. Napiš si hodnocení na papír. Postupem času zjistíš - až bude takových cca 10 nebo 50 nebo více hodnocení, že se opravdu zlepšuješ. Můžeš se dívat, jak postupuješ ve svých cílech a výsledcích dále a dále. Vyzkoušej to VĚŘ SI. TO ZVLÁDNEŠ. TO DÁŠ.  TY JSI TA JEDINEČNÁ OSOBA, KTERÁ MŮŽE SAMA SEBE ZMĚNIT, A NĚKDE SE POSUNOUT.

DRŽÍM PĚSTI. DOUFÁM, ŽE VÁM BUDE TENTO ČLÁNEK UŽITEČNÝ :) MĚJTE SE RÁDI.
A MYSLETE POZITIVNĚ. TO VŠE A MNOHEM VÍCE VÁM PŘEJE
VAŠE MÍŠA :)

''PO KAŽDÉ BOUŘI JEDNOU VYSVITNE SLUNCE''

JAK SI VZÍT Z PROHRY TO DOBRÉ? PROČ SE NA VĚCI DÍVAT POZITIVNĚ?, ANEB TROCHA FILOZOFIE, ALE HLAVNĚ PSYCHOLOGIE A NEJEN TÉ SPORTOVNÍ :)

TADY A TEĎ. VĚŘIT. ŽÍT NE JEN PŘEŽÍVAT. A ZKUŠENOST, AŤ ŠPATNÁ ČI DOBRÁ, NÁS POSUNUJE DÁLE. CO ALE ROZHODUJE? JSI TO PRÁVĚ TY. NE NĚKDO VENKU. VSTAŇ A JDI ZA TÍM, CO CHCEŠ!

KDYŽ SE NĚCO NEPOVEDE?

Můžete mít myšlenky typu: ''Proč já to vlastně dělám? K čemu to dělám? Co z toho mám?'' Člověk je zklamaný, samozřejmě. Není ale to, co z toho máme pocit? Nemusí být pozitivní, může být negativní. Při nedokončeném závodě býváme většinou zklamaní. Po pár dnech, po čase, přijmete tuto negativní zkušenost. Poučíte se. Někdo se poučí dříve, někdo později. Každý člověk je jiný. Každý úspěch i neúspěch jinak snáší.

ROZHODUJÍCÍ JE MYSL, PŘESNĚJI NASTAVENÍ MYSLI

Můžeme si celý život říkat, jak na něco nemáme a jak jsme ve všem neschopní. A nebo můžeme jít a něco s tím udělat. Žádný učený přece z nebe nespadl.
Zvláště v průběhu závodu je důležité udržet si pozitivní nadhled. A čím je závod delší, nebo trvá přes noc, tím je samozřejmě těžší udržet si klidnou a pozitivní mysl. Je třeba to také trénovat.

NĚKDY VYHRAJEŠ, NĚKDY SE POUČÍŠ!

Není o tom vše? Není o tom celý život? Závodění, studium, vztahy a spousty dalšího? Ne vždy se z nás stanou  vítězové. Ne vždy se všechno daří. Je dobré vzít si z toho špatného to dobré. Je dobré dívat se na věci z jiných úhlů. S odstupem času a s nadhledem uvidíte vše jinak.

KDYŽ SI NEVĚŘÍTE, ŽE NA TO MÁTE?

Neměli bychom právě proto jít a udělat to, v čem si nevěříme a zjistit, že na to vlastně máme? Každý z nás má někdy špatné dny. Dny, kdy chce se vším seknout. Zvlášť v dnešní společnosti, kdy jsou nároky kladené na nás ze všech stran velmi vysoké. Ale to, co tě nezabije, to tě posílí. VSTAŇ, VĚŘ SI A JDI ZA SVÝM SNEM. Řekla bych to lépe jinak - Posunuj se malými krůčky ke svému cíli. I malý krok je krok. A NEPONIŽUJ SÁM SEBE A SVÉ OKOLÍ. MĚJTE SAMI SEBE RÁDI... Bez toho se dále neposunete. Budete nabručení na sebe i na celou společnost, která je okolo vás. NENÍ LEPŠÍ SE USMÁT A NAJÍT SI NA TOM ŠPATNÉM TO DOBRÉ. BERTE TO S NADHLEDEM :)

A TAKY POZNEJ SÁM SEBE, JAK ŘEKL SOKRATES

Což je opravdu těžké. Vždyť někdo to dělá celý život.... Přesto je dobré znát sám sebe, alespoň tam, kde to jde. Znát své záporné, ale také kladné stránky. A znát své slabé i silné stránky.

Tak schválně. Vyjmenujte si v duchu deset pozitivních/kladných vlastností na vás samých. Napište si je. Rozvíjejte je. :)

VŠE JE POMÍJÍVÉ A NIC NETRVÁ VĚČNĚ

Neexistují dvě stejné chvíle.  ''Nikdy nic nezůstane stejné.'' jak řekl gymnasta Dann Millman. Je jen tady a teď.
Je na čase se s tím smířit. Život je pak jednodušší.

''MÍSTO TOHO, ABY SE ČLOVĚK DOBRODRUŽSTVÍ DEFINITIVNĚ VZDAL, NAVRHUJE NOVÁ'' Reinhold Messner

A tak člověk jde, a přihlásí se na další závod a pak na další a na další.
A nebo si sbalí minimum věcí, potřebných k životu a vydá se daleko do hor nebo do cizích krajin. A to nám dává smysl. Ať je to volnost, příroda, dobré jídlo, či dobrá hudba. Pocity a prožitky, které zažíváme při těchto situacích.

NĚKDY MÁME POCITY EUFORIE NĚKDY POCITY ZKLAMÁNÍ
Obojí však patří k životu, bez záporných zkušeností, či jistých ''pádů'' bychom se nemohli posunout dále.

NEGATIVNÍ ZKUŠENOST A ZÁŽITEK NENÍ ŠPATNÝ
To jen my jsme manipulováni sociálními sítěmi, že je vše nádherné, krásné, dokonalé a bezbolestné. Instagram nám každý den předkládá tuto zkušenost. Psychika člověka tím pak může jistým způsobem utrpět. Všude okolo sebe vidíme jak je vše krásné a pozitivní. Skutečnost je ale jiná.
Co nás ale posunuje dále? Jedno přísloví říká, že není důležité kolikrát upadneme, ale kolikrát vstaneme, když upadneme. To naše pády, překážky, zklamání a problémy nás posunují dále. Díky ním jsme silnější. Vždy záleží na nás jak k dané věci či problému přistoupíme. Zdolání problémů, tak jako vysokých kopců nás činní silnějšími.

OPRAVDOVOU OSOBNOST ČLOVĚKA POZNÁTE AŽ V EXTRÉMNÍCH SITUACÍCH
Například v průběhu ultramaratonu.

10 + 1 důvodů proč (začít) běhat Ultramaratony?

Tipy pro lidi - běžce či neběžce, kteří váhají jestli si nevyzkoušet nějaký delší závod či ultramaraton. Co získáte? Je toho však mnohem více než deset věcí. Uvádím jen pár z nich. Jaké jsou vaše zkušenosti? 

Po závodě s názvem PŘEŽITÍ  

1. Člověk nemusí brát drogy, stačí endorfiny - látky, které se vám při výkonu vyplaví do krve a způsobují ty radostné stavy, co po výkonu zažíváme

2. Běžet ultramaraton spolu s holemi je efektivnější, než chodit do posilovny. Zapojíte většinu svalu v těle. Komu by to nestačilo, může si přidat zátěž do batohu. Ale kdo by to dělal?  Už tak si máknete.

3. Běžíte či jdete na čistém vzduchu. Užíváte si krásy přírody a okolní krajinu

4. Získáte spoustu přátel či známých na celý život, nebo alespoň na část života

5. Získáte nezapomenutelné zážitky, které vám už nikdo nevezme.

6. Získáte obrovské zkušenosti, které se vám do života určitě budou hodit

7. Zjistíte kde jsou vaše hranice a limity, které existují hlavně v lidské mysli

8. Zažijete krize i dobré zážitky, na které jen tak nezapomenete

9. Naučíte se být sami se sebou a poznáte sami sebe. Jak reagujete v krizových situacích? Naučíte se tyto situace zvládat

10. Těžce získaných věcí, či těžce dosaženého výkonu si budete více vážit

11. Poznáte nové prostředí, podíváte se do kopců či do hor. Každý ultramaraton je jiný a nikdy nezažijete stereotyp. A když budete šikovní, podíváte se i do zahraničí.

Existuje samozřejmě více důvodů proč začít běhat. Záleží jen na vás, který preferujete a zdali berete tento důvod jako podstatný.
Jak se říká, každá stránka má dvě mince. Vyzkoušet se má ale všechno, nebo ne?

Jak jsem se ''kdysi'' dostala k ultramaratonu a proč si nyní dávám pauzu? :)

K ultramaratonu jsem se dostala náhodou. Běhala jsem a běhala. Až jsem zjistila, že se dá v tomto šíleně dlouhém běhání závodit. Ani chvíli jsem neváhala. To budu dělat. A protože jsem se vždy považovala více za běžce, než za běžce na lyžích. Měla jsem naprosto jasno v tom, jakým směrem se budu po gymnáziu ubírat. ''To tě za pár měsíců přejde.'' říkalo mi okolí. Už je to devět let co jsem tomuto sportu propadla. Jak to začalo, probíhalo, proč si dávám pauzu a co plánuji? 

PRVNÍ ZKUŠENOST A PROPADNUTÍ TOMUTO SPORTU 

Před cca devíti lety - dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy jsem propadla tomuto sportu. V tu dobu jsem ještě neměla odvahu běhat tak dlouhé kilometrové distance. ............bylo to na nočním přechodu z Lysé hory na Velký Javorník. To jsem ještě 50 kilometrů na tomto přechodu šla. Další rok už jsem to samé běžela.

ZAČALO TO BĚHEM NA LYŽÍCH.....

Začalo to během na lyžích, následně jsem si vyzkoušela pár závodů v Běhu do vrchu. Můj tehdejší lyžařský trenér na sportovním gymnáziu si asi myslel, že je to jen úlet, že mě to přejde. Taky že přešlo. Potřebovala jsem delší trať. Jednou jsem přičichla k takto dlouhým tratím a v tu chvíli už jsem nemohla přestat. Bylo to jako droga. 

Kdysi na gymnáziu na krajském přeboru

''Trenére, prosím, můžu jít těch dvacet čtyři hodin na Lysé hoře? Prosím.'' Nechtěl o tom ani slyšet a to samé má rodina. Trenér nakonec po mém usilovném přemlouvání svolil. Podmínkou však bylo nezranit se. Teta mi den před mou první dvacet čtyři hodinovkou na Lysé hoře, kde jsem si mimo jiné dala svůj osobní rekord, napsala něco ve smyslu ''Doufám, že tam zítra nejdeš.'' Finančně mě rodina podporovala. Někdy mi však chyběla ta psychická podpora. Rodiče nikdy nesouhlasili s tím, že jsem začala tak brzy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého roku běhat a chodit takto dlouhé tratě. Myslím, že nesouhlasí do dneška. Jen začali více respektovat má rozhodnutí. Nebylo moc nazbyt. Já když si něco dám za cíl...tak za tím jdu zuby nehty. :D

Na tréninkovém campu v Sant Caterina na gymnáziu (cca rok 2010)

Podmínku trenéra nezranit se jsem splnila. V pondělí jsem tedy po víkendovém závodu stála v kumbále připravena na trénink s plackou v ruce a osmi okruhy v nohách.

Tréninkový camp v Livigno na gymnáziu (cca rok 2009)

ULTRAMARATONY 

ZAČÁTKY  
Samozřejmě, že se mi líbilo, když jsem dokončila svou první Beskydskou sedmičku. Ta euforie v cíli je nepopsatelná. Každému bych přála to zažít.
Cílem bylo dokončit. Svým způsobem jsem si asi i vnitřně chtěla dokázat, že na to mám. To nebyla v tomto sportu ještě tak masová účast. Když jsem zmínila, že ''běhám'' ultramaratony, tak se mě lidé ptali: ''Co to je? '' Dnes už se zeptá málokdo, alespoň z běžců.

PRŮBĚH
S ultramaratony jsem prakticky dospěla. Od prvotních závodů s těžkým batohem s množstvím jídla a trekových bot jsem se dostala k lehkému batohu, běhu s holemi a lehkým teniskám. Z kopce jsem místo chůze začínala běhat. Vyžívala jsem se v těchto trénincích. Samozřejmě že jsem kolikrát spadla. Však také téměř na všech elasťácích mám díry na kolenou. Některé z nich jsem si dodnes nezašila.

ZLOM
Psychicky jsem si připadala vyrovnaně až na přelomu dvacátého druhého až dvacátého třetího roku. Věděla jsem už co chci a šla jsem si za tím. Běhalo se mi skvěle. Hlavně už jsem závodění brala jinak a měla jsem nějaké zkušenosti. Z těch zkušeností jsem těžila. Dlouho. 
Začínala jsem více vnímat, že nejde zas tak o trénink a kondici, jak o psychickou pohodu a vyrovnanost.
Přestala jsem to přehánět s trénováním. Tří hodinové tréninky po kopcích jsem postupem času přestala realizovat.

Před startem závodu Běh na Lysou horu v Ostravici  (cca 2010) - běh do vrchu

Při nástupu na vysokou školu jsem navíc pochopila pravý smysl studia. Volného času a času na trénink ubývalo a jiných povinností přibývalo. 
Každý si říká, že studium je pohodička. Ono to tak vypadá. Ale skloubit vše dohromady školu,trénink a brigády bylo rok od roku horší a horší.
Dospělo to až do fáze, že jsem téměř přestala běhat. A běhat po kopcích  - o tom nebylo ani pomyšlení. Výjimkou byly víkendy a prázdniny.

Nakonec jsem se s městem smířila. Trvalo mi to, a to sakra dlouho. Strašně mi chyběly tréninky z dob na gymnáziu. První rok jsem takto protrpěla. 
Následně jsem trénovala pomocí samotných závodů. Jedním závodem jsem se připravovala na závod druhý. Naběhala jsem tím i potřebné kilometry a ušetřila čas.

PŘIŠLA VŠAK KRIZE 
Přestala jsem se zlepšovat a posouvat tak jako na začátku. Odběhala jsem si spousty závodů. Mezi těmi nejtěžšími bylo Pět beskydských vrcholů, Beskydská sedmička, Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře, ale i takový Slezský maraton, Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma a další.

Někdy jsem si delší závody proložila něčím kratším jako Hornickou desítkou či etapovými závody Lysacup, kdy vybíháte každý víkend na Lysou horu z jiné strany a jiného místa.

S Lenkou v cíli závodu Přežití

Mimo hlavní sezónu, kterou mám většinou během léta, jsem se vydala i na závod horských kol.
Tyto zkušenosti však nestačili a já dostala po zimě vizi vyzkoušet si survival. Jednalo se o přírodní víceboj s názvem Přežití. Typ takového závodu jsem si vyzkoušela poprvé a oslovil mě.

NYNÍ 
Balancuji mezi tím vyzkoušet si něco ještě drsnějšího. Např. jiný typ survivalu či jiného přírodního víceboje. Lákají mě i vícedenní závody. Chci chodit pomaleji a vytrvaleji. Tyto typy závodů mě lákaly vždy. Jen jsem na to neměla věk a zkušenosti. Věkově bych si na tento typ závodů už troufla. Nechci jen běhat. Chci se posouvat dále. Určitě ve vytrvalostních sportech. Extrémy také miluji a bez nich to nejde.
Zvolním. Plánuji pár kratších závodů, ale už ne čistě ultramaratony - možná s výjimkou jednoho, který si nenechám každoročně ujít.

PROČ TEDY TA PAUZA?
Nemám čas na trénink. Ano, máme čas jen na to, co považujeme za prioritní. Já se ale z určité životní etapy potřebuji posunout dále. Nejde v cíli jen o závodění v ultra. Jde hlavně o to, aby z toho člověk měl radost. A na to občas bohužel zapomínáme. A v cíli si uvědomíme, že se honíme za ničím. Ne, že bych to,co jsem si zaběhla brala jako nic. Jen už to není taková priorita. Hodně práce, škola a není na vše čas. O dalším ani nemluvě.
 Fáze něco si dokazovat mě už dávno přešla. 

A JESTLI BUDU JEŠTĚ BĚHAT ULTRA?
Uvidím. Možná ano, možná ne. Dávám tomu čas, který ukáže zbytek.

Hostýnská osma 2017

Hostýnská osma 2017 byla o hodně překonáváních. 
Nejen psychickém, 
ale i fyzickém. 
Vypnout hlavu, 
potlačit bolest. Zachovat klid. 
Byl to letos pohodový závod. 
Neměla jsem očekávání. 
Naopak cílem bylo dokončit. 
Nakonec z toho celého byla 
alespoň bedna v kategorii 
a celková bramborová medaile. 
Bez pohánění Lenkou, 
hlavně v posledním seběhu
 to mohlo dopadnout i jinak.
 Výkonu pomohlo i počasí,
 které nám hrálo do karet.

DEN PŘED ZÁVODEM

K večeru přijíždíme do Rajnochovic - kde probíhá každým rokem zázemí ultramaratonu s názvem  Hostýnská osma. Jedná se 6. ročník závodu v Hostýnských vrších  o délce 65 km a převýšením 3000 m.

Pocity večer před závodem
Cítím se skvěle. Před závodní stres zatím nepřichází. Lenka si dělá srandu, že jsme invalidní tým. Leňu bolí pata a já mám dlouhodobé problémy s iliotibiálním pásmem  - se šlachou na levé noze. Přesto se cítím skvěle. Pravděpodobně role psychiky, kdy nemám žádné očekávání. 

V zázemí závodu v Rajnochovicích na vás navíc vždy dýchne skvělá atmosféra - pořadatelsky, za mě, perfektně zvládnutý závod. Ráda se zde každý rok vracím. Je to taková srdcovka. Už se to u mě stává tradicí. Zatím jsem nevynechala žádný ročník. 

Běhání ultramaratonů už u mě není to, co bejvávalo, když jsem před devíti lety začínala. Potřebuji zvolnit. Nevím jestli se vrátím nebo ne. Avšak nyní potřebuji pauzu. 

Večer před závodem se se mnou dá do řeči jeden pán, který si mě prý pamatuje z prvního ročníku. Jak jsem nemohla po závodě vstát ze země. Jo, to byly časy. :) Od té doby něco uběhlo. 

V DEN ZÁVODU

V sobotu se v 8:00  hodin startuje. V 5 hodin však zvoní první budík prvních nedočkavců.  Já jsem spíše sova než skřivan a tak nikdy nepochopím, proč lidé vstávají tak brzy. Neodsuzuji to.  V 5:30 to vzdávám. Nemohu už usnout a tak to vzdávám a vstanu. 

Nyní mám dvě a půl hodiny do startu. Času až nazbyt. Nyní se už musím jen nasnídat, zahřát, rozcvičit, vyrazit. 

Průběh závodu

Start probíhá volně. Během celé trati zažívám deja vu. A aby taky ne, když letošní ročník byla kombinace předešlých ročníků.

Na úvod nás letos čeká rovinka po asfaltu, kde se můžu skvěle rozehřát. Cílem je nepřepálit a tak se nějak tak podvědomě navzájem s Lenkou sledujeme a snažíme se držet tempo. Jsme ale domluvené, že nesmíme přepálit start a tak se to i snažíme dodržet. Terén do první kontroly je relativně mírný. Stoupání začíná až z Čerňavy z které míříme na první větší kopeček Jehelník, kde je zároveň první kontrolní bod závodu. Tempo je zatím slušné. Začíná mírné klesání. Tělo už je zahřáté. Stále jsme na začátku. 

Na druhé kontrole nás čeká občerstvovací stanice, kde si můžeme doplnit pití. Doplníme tedy zásoby - budou potřeba. Dalším kopečkem, který čeká na zdolání je Hostýn. Je potřeba se před výstupem pořádně posilnit. Po zdolání typických schodů, vedoucích na známé křesťanské poutní místo nás čeká menší klesání, rovinka a pak takový ten terén nahoru dolů s mírným výškovým profilem. Prakticky se dá stále běžet. 

Po třetí kontrole na Hostýně, který oběhneme nás čeká mírné klesání a následně stoupání na kopeček Obřany. Na Obřany, tuším, doufám že dobře, vede tasa každý ročník. 

Obřany jsou typické tím, že se běží na vrchol a stejnou cestou se běžec vrací dolů. Je zde dobré vidět rozdíly mezi soupeři, kteří jsou před vámi a také naopak mezi těmi, co jsou za vámi - při seběhu z kopce. Čeká nás ještě  jedno stoupání na Pardus. Zde se kochám přírodou Hostýnských vrchů. 

Při následném klesání dobíháme na pátou kontrolu a zároveň se těšíme na jídlo, které má na této občerstvovací stanici být. To nás také motivuje k zrychlení. Následnou část trasy jsem asi trochu zaspala. Vypnula jsem mozek, hlavu a běžela jsem.

Dalším bodem, který si z průběhu závodu vybavuji je až stoupání na hrad Lukov. Od této chvíle začíná být terén náročnější a čeká nás ta náročnější část trati. 

Běžíme do obce Vlčková, kde se občerstvíme a stoupáme směrem na Humenec, přes obec Držková. 

Z Humence nás čeká už samé stoupání. A to výstup na vrchol Troják a pak nekončící stoupání na další vrchol Tesák. Zde zažívám menší krizi. V duchu si opakuji názvy míst, která jsou před námi a přidávám k nim slovíčko ''Už jenom'' Tesák a Kelčák  - Kelčský javorník. Toto oblbování mysli mi na všech závodech zatím funguje. Je to zároveň způsob, jak se dostat do pohody. 

Někde v těchto místech na trati mám další krizi. Cestou na Kelčský javorník si usmyslím, že chci tyčinku. Prosím Lenku, ať mi ji vytáhne. Tyčinka je ale někde vespod a není čas. Krize je zde. Lenka mi nakonec dává svou proteinovou s příchutí pistácie. Luxus. Snaží se mě tím motivovat. ''Teď už uběhnu cokoli.'' pronáším při zakousnutí. 

Při sebězích pobolívá lehce šlacha. Není to ale tak hrozné jako na Horské výzvě v Beskydech. 

Cestou při výstupu na Kelčský javorník mě zároveň motivuje i to, že se jedná o poslední kopec začne se klesat. 

Běží se už dobře. Motivuje mě jen vidina cíle a odpočinek. Snažím se co to jde, v rámci svých možností a také nechci být na trati déle, než je nevyhnutelně nutné. 

Deset kilometrů před cílem začíná stoupat má motivace. Vím už co mě čeká - po předešlých ročnících. 

Z Kelčského javorníku by to mělo být přibližně pět kilometrů. Snažíme se běžet co to jde. Potlačuji bolest. Myslím na uvolněnost, správnou techniku běhu z kopce a na správné dýchání. Když fyzicky nemůžu, snažím se běžet alespoň správně technicky. 

Lenka vepředu a já za ní. Do kopce si to sem tam vyměníme. V sebězích na ni nemám. Nemám natrénováno. 

Do cíle dobíháme za 11  hodin a nějaké minuty. Lehám si. Potřebuji to vstřebat. Endorfiny působí. Zítra však nebudu chodit. A také že ano. V neděli mě bolí celé tělo. Dlouho spím a celý den odpočívám. 

PO ZÁVODĚ

  

Na večeři si z možnosti výběru mezi gulášem a kuřetem, dávám kuře s chlebem. Nepohrdnu ani pivem a jsem spokojená. Jak málo stačí ke štěstí :) 

Tak jak před závodem nepiji, zásadně nikdy alkohol. Tak po závodě dodržuji slib a dávám si štamprlku domácí slivovice. 

 HODNOCENÍ ZÁVODU

Byl náročný, avšak jsem v cíli spokojená. Byl to - až do odvolání - poslední závod. Nic neslibuji, ale zároveň se nechci bránit něčemu novému. Chci jen zvolnit v disciplíně ultra :) 

Večer si užívám na diskotéce. Ulehám kolem půlnoci. 

Po závodě v mém těle nezůstal jediný sval, který by mě nebolel.  Ono nedostatečný trénink má nějaký důsledek.

Byla jsem však raději za psychickou pohodu, než za to, abych nějak výrazně trénovala. Ono ale vše špatné je pro něco dobré a naopak jak říkám. Ono se mi to ne jednou v životě potvrdilo. 

Tréninky na horské ultramaratony

Trénink na horský ultramaraton 2 část - Technika

Spousta běžců začátečníků se jednoho dne jednoduše rozhoupou a začnou běhat. No a začne je to bavit.

Běhání totiž způsobuje vyplavování endorfinů - tzv. hormonů štěstí o kterých už každý člověk ne jednou slyšel a nebo sám pocit euforie a nadšení po nebo při závodě sám zažil. 

A tak si tak běháte, bez sebevětších zkušeností a běhá se vám dobře. Neřešíte věci okolo. Problém ale nastane, jakmile se objeví první zdravotní problémy. 

A co nyní s tím?

Samozřejmě zajdeme k lékaři. A také na sobě začneme pracovat. Ano, i u běhání se musí přemýšlet, i když to tak nevypadá. A zvlášť u ultramaratonu.

Něco k zamyšlení 

U horského ultramaratonu (závodu delšího než 42,2 km) je potřeba mít natrénovanou správnou techniku běhu z kopce. Člověk, který ještě neběžel žádný horský ultramaraton se mi nyní směje. Zato člověk, který už někdy něco podobného běžel, mi dá za pravdu, že se jedná jednu z nejdůležitějších částí tréninku a přípravy na horský ultramaraton. Protože právě běh z kopce, je při závodech tohoto typu část, při které můžete spoustu získat. Je to část, kde se ve většině případů rozhoduje o umístění, ne -li o vítězství. 

Běh přes špičku - mé začátky ve 4. třídě a jeden z mých prvních přespolních běhů

Nyní budu psát z vlastních zkušeností. Strašně dlouho - od mala jsem běhávala přes paty. Dokonce pamatuji přespolní běh v nedaleké vesničce Veřovice, kde mi trenérka a mamka vysvětlovali, jak mám běhat do kopce. „ Do kopce musíš běžet přes špičku.“  říkávali mi trenéři. A tak jsem to zkusila, bylo to náročné ale o mnoho rychlejší. Časem jsem zjistila, že je to navíc efektivnější. Ale to byly kopce.  No a pak tu máme seběhy. U těch změna nastala o mnoho později.

Technika běhů z kopce

Pamatuji si ještě na doby, kdy jsem byla schopná sbíhat z kopce dva vrcholy - to bylo tuším na mé první Beskydské sedmičce, což je už dávno :) No a po dvou kopcích jsem byla zničená, svaly ani šlachy to nezvládaly, natož já. 

Seběhy 

Pamatuji si dodnes slova Klárky Rampírové, která mi říkala, musíš trénovat hlavně seběhy. To ony v závodě rozhodují. Vzpomínám si i na to, že jsem to nechápala. Jak by mohl běh z kopce rozhodovat o umístění. Vždyť se běhá hlavně do kopce - ano, to jsem měla zažité z dob, kdy jsem ještě běhávala běhy do vrchu. Vše se mělo běžet. Dala jsem tedy na Kláru a zjistila, že měla pravdu. Najednou jsem viděla i při závodě, jak všechny předbíhám. Ze začátku to ale bylo náročné - než si tělo zvyklo, bylo to spíše utrpení, než odpočinek. O bolesti šlach a svalů ani nemluvě. Nechápala jsem, jak to ostatní lidi mohou vydržet.

Změna tréninku

Začala jsem tedy vyhledávat běžecké destinace (kopce), kde bych běh z kopce dostatečně natrénovala. To bylo před mou první oficiální účastí na Beskydské sedmičce.
Začala jsem běhávat na nedalekou Kněhyni. Ano, opravdu jsem na ni běhala. Vkuse, až na vrchol. A pak zase dolů. To je nejlepší tréninkový terén. Kameny se sesouvají s vámi za běhu. Je to ten pravý adrenalin. No a šlachy stále bolely. Nebyla jsem v té době fyzicky schopná běhat dostatečně přes špičku. Zvládla jsem jeden seběh, ale tím jsem končila. Časem jsem ale změnila způsob běhu z kopce a hlavně jsem se začala zajímat o techniku a dala jsem se do práce. Změna byla náročná. Když se člověk snaží změnit techniku běhu zapojuje jiné svalové partie a to nepřineslo nic jiného než bolest. Já se ale nevzdávala. A postupně jsem sama na sobě pociťovala pokrok. Čím více jsem trénovala a čím více jsem se snažila běhat přeš špičku, tím jsem se cítila lépe. A jednoho dne to najednou šlo samo. Cítila jsem se lépe - uvolněněji, přestala jsem se bát. Nabrala jsem jistotu. Začala jsem u běhání přemýšlet a kontrolovat v duchu vlastní pohyb. Což mi možná také zůstalo z běhu na lyžích a z imitací.

Psychika při běhu z kopce

Z technického hlediska jsem znala své chyby a pracovala na nich. Z méně prudkých kopců, které jsem sbíhala, jsem se uvolnila a nechala se sílou gravitace táhnout dolů. 

U prudších kopců už to nebylo tak jednoduché. Technika je vesměs stejná. Stále se běží přes špičku, jen se sníží více těžiště těla a natáhne krok. 

Velkou roli ale hraje psychická stránka. Lidé se bojí. No a já se samozřejmě taky bála. Navíc tomu nepřidaly mé dřívější distorze hlezna (výrony kotníku), kterými jsem na gymnáziu trpěla. Byl to psychický blok. Bála jsem se, že když poběžím z kopce naplno, dopadne to s kotníky špatně. 

Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem tento strach překonala. Možná i dnes se někdy bojím. Mám ale větší jistotu, právě díky technice. 

Technika běhu s holemi z kopce

U ultramaratonu mají hole vynikající využití, tedy za předpokladu, že je člověk správně používá. Jak píši v jednom ze svých dřívějších článků, já používám nordic wolking (NW) hole s poutky, které mohu při běhání z kopce pěkně vypouštět a úchop hole se vrátí na své místo do dlaně. To umožňují poutka u NW holí. A v případě běhu po rovině si hole vycvaknu úplně a dám si je do rukou. Poutka zůstávají ale nasazené a nemusím se je obtěžovat dokola nandávat. Jednoduše hole zacvaknu a vycvaknu - má to i své praktické využití. A při závodě je s nimi jednodušší a rychlejší manipulace, což je potřeba. 

Při technice běhu s holemi využívám své zkušenosti ze své desetileté závodní zkušenosti v běhu na lyžích. Jen s tou změnou že při běhu z kopce při ultra. se hole předpíchavají. Nejdou souběžně k špičce boty, jak tomu je u běhu na lyžích ale jsou mnohem více před botu - to je výhoda při běhu v těžkém terénu, kdy si pomůžeme pomyslným mapováním terénu holemi. Tímto způsobem nabereme jistotu a také větší rychlost při běhu z kopce. 

Hole samozřejmě i při běhu z kopce vypouštím. Důležité je, aby rychlost běhu (tempo běhu) bylo shodné s tempem holí. Hole střídám také jako u běhu na lyžích. Pravá ruka levá noha a naopak. 

Technika běhu (chůze) s holemi do kopce

Do kopce využívám střídavý způsob chůze - pravá ruka, levá noha. Nezapomínám hole vypouštět. Ano, tento zvyk mám z běhu na lyžích. Ve skutečnosti je to skvělá zkušenost, jak uvolnit svaly rukou a trochu si odpočinout. Nýbrž ve fázi vypouštění holí je většina svalů rukou v relaxaci. Kdežto při chůzi do kopce a opakovaném zapichování a držení holí jsou svaly v kontrakci, tím pádem zatnuté a nemají možnost odpočinout si. V minulosti jsem své první závody šla s trekingovými holemi, které mi nešly vypouštět. Ruce mě bolely o mnoho více. Prsty rukou jsem měla stále zatnuté, pomalu až v křečích z usilovného držení holí. Po vyměnění trekingových holí a použití správné techniky se stal i můj běh a chůze do kopce efektivnější. 

Při běhu z kopce má navíc tato technika ještě lepší uplatnění. Ve předu máte vždy pravou nohu a levou ruku (a naopak), tím pádem stejnoměrně zatěžujete obě strany a zároveň horní i dolní končetiny. Z tohoto hlediska se jedná o všestrannější pohyb, než samotný běh bez holí. Navíc má běžec při seběhu lepší rovnováhu a tím zároveň dříve zmiňovanou jistotu. 

Jde už nyní jen o to odhodlat se. Začít trénovat - začít běhat správně technicky a překonat strach. Zlepšení se určitě dostaví. Ač z výkonnostního hlediska, tak ze zdravotního. 

Beskydská sedmička 2014

Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic, extrémní a náročný závod, velká výzva pro sportovce i lidí co si chtějí jen vyzkoušet na co mají. To je Beskydská sedmička. Závod na jehož start se každý rok postaví stovky lidí a který prověří nejen fyzickou, ale i psychickou kondici každého sportovce i ,,hobíka''

Letos se chystám postavit se na start B7 už po čtvrté. Je to ale jiné, než předešlé roky, protože se poprvé na start závodu netěším. Jako by motivace, kterou jsem měla vyprchala. Do toho vleklé zdravotní problémy, tří měsíční pauza od běhání a závodění jen přes srpnové víkendy. Po Slezském maratonu si dávám opět pauzu a jako tréninkový prostředek volím kolo, ale jen zlehka, pořád se totiž cítím unavená. V duchu ještě doufám, že parťáka přemluvím ať jde závod s někým jiným, i přes to, že jsem mu účast na tomto závodu slíbila. Mám totiž opravdu obavy, abych to letos zvládla.

Mé snažení nestartovat letos na B7 se mi bohužel nevydaří a nezbývá mi, než se smířit se startem. Sliby chyby. Oproti předešlým ročníkům se snažím poučit ze svých chyb.
Musím se hlavně dostatečně vyspat. Letos jsem nepodcenila výbavu. Vše se zdá v pohodě. Den před závodem si nachystám potřebné věci, oblečení, povinnou výbavu a mp3 přehrávač.

Za oblečení jsem letos zvolila kompresní návleky na stehna, kompresní podkolenky, na které nedám dopustit, jelikož z vlastních zkušeností vím, že urychlují regeneraci, dále kraťasy, triko s krátkým rukávem, šusťákovou bundu a kšiltovku.

 Den před závodem i v den závodu se snažím sníst dostatečné množství sacharidů ve formě mých oblíbených ovesných vloček. A je to tady. V pátek 5. 9., kolem dvanácté hodiny odpolední vyrážím do Frenštátu pod Radhoštěm na akreditaci, kde potkávám přátele, s kterými poté pokračuji do obchodu koupit nějaké jídlo a pomalu pěšky vyrážíme směr vlakové nádraží, kde mám sraz s parťákem.

Ještě vyslechneme kapku dechové hudby při odjezdu vlaku a pokračujeme směrem do Třince, kde se uskuteční start závodu.

Cesta vlakem jako by dnes byla nekonečná. Během cesty se krásně setmí a mě zase popadá únava. Hodina cesty je ale stále před námi. Před 22 hodinou dorazíme konečně po zpoždění do Třince na náměstí.

Vyslechneme krátkou rozpravu k trati od pořadatele závodu a staneme se svědky nevšedního svatebního obřadu. Těsně přes startem vyslechneme tradiční požehnání Třineckého kněze a konečně můžeme vyrazit na startovní čáru a za doprovodu motivační hudby a tatry Karla Loprajze vyrážíme z Třineckého náměstí směrem do Oldřichovic a poté do hor.

 Prvním kopcem je Javorový, jehož výstup mi letos připadá téměř nekonečný. Následuje seběh do Řeky, výstup na Ropici a na Lipový a seběh do Morávky. Nevím jak je na tom parťák, ale vypadá to, že dobře. Na to jak jsem na tom byla špatně před závodem, tak nyní je to lepší a hlava už téměř nebolí. Máme před sebou ale stále dlouhou cestu, proto nechci nic zakřiknout a volíme mírnější tempo.

Jsme v Morávce. Super. Konečně občerstvení. Pobereme jídlo do rukou. Naplníme camelbagy a jdeme dále směrem na Travný. ,,Konečně bude seběh.'' říkám si v duchu.

 Z Travného běžíme zase dolů a do Krásné, kde nás čeká výstup na Lysou. Síly ubývají a tempo do Kopce na Lysou horu je pomalejší. Při stoupání se mi ale podaří chytit dobré tempo. Přeci jen patří Lysá hora mezi jeden z mých oblíbených kopců a vím už co mě čeká. K tempu mi pomůže ještě rychlejší hudba s mp3, která trochu odbourá mou počínající krizi.

Dojdeme na lysou. Mě začíná být hůře. Hlava začíná zase bolet. Jedno mé já chce skončit a druhé já by pokračovalo. Na Lysé volíme odpočinek. Momentálně jsem za něj vděčná. Objednávám si zelňačku. Chvíli posedíme a řešíme možnosti, které máme.

Pokračovat dále nebo skončit?

Je fakt, že vypadám určitě hrozně, ale to já při závodech vždy. Vypadám vždy hůře, než se cítím. A to je někdy problém. Má motivace je ale ta tam a nejraději bych skončila. Na Lysé řešíme jestli pokračovat nebo skončit. Chápu, že se nechce parťákovi pokračovat slimáčím tempem. Ale co s tím? Krize je krize. Na Lysé se přesto asi po hodině shodujeme oba dva, že bude lepší skončit.

Parťák prohodí něco ve stylu, že máme pomalé tempo a že se mu do toho taky nechce. Zhodnotím trasu, která nás čeká, ale hlavní rozhodnutí nechávám na něm. Říkám: ,,Tys mě do toho ukecal, přihlásil jsi nás do závodu. Ty jsi kapitán týmu, tak se rozhodni, já se podřídím.'' V tu chvíli si ještě neodpustím poznámku: ,,Já ti to říkala. Říkala jsem, že nejsem ve formě. Navíc se mi loni stalo při B7 to samém, ale až na Pustevnách.'' Letos to bohužel zase nevyšlo. :( Špatně naplánovaný závod. I to se někdy stává. Sejdeme do Ostravice, kde definitivně ukončíme naše snažení.

A mé zhodnocení na závěr? Nyní vím, že byla chyba postavit se letos vůbec na start, jelikož jsem se už týdny před závodem cítila stále unavená a věděla jsem, že nejsem ve formě. Někdy je lepší dát na vlastní pocity. V pondělí jsem navíc onemocněla a je z toho téměř deset dnů ležení v posteli a nejméně tři týdny bez tréninku. Aneb ,,Každý čin má svou cenu a svou odměnu.'' Já si svou ,,odměnu'' letos vybrala dokonale.

CZECH ULTRA TRAIL TOUR JESENÍKY, aneb jak jsem krásně bloudila

15. - 17. 5. 2015

První závod ze série etapových ultramaratonů, konající se ve Vrbně pod Pradědem se pro mě stal opravdovým zážitkem i s trochou adrenalinu, bloudění hned ze startu, šílené časové ztráty, ale stálá motivace pokračovat. Závod jsem si užila. Sice trochu jinak, než bylo podle mých představ, jelikož převládaly spíše negativní zkušenosti nad pozitivními. Ale jak se říká každá zkušenost je k něčemu a já říkám:,, Never give up.'' a tím jsem se snažila řídit. Snad jsem se poučila do příštích závodů, hlavně co se týče orientace.

JAK JSEM SE K ZÁVODU DOSTALA?

Na tuto etapu ze série CUTT jsem se přihlásila už 10. 3. 2015. Ano, to jsem celá já. Viděla jsem upoutávku na závody a musela jsem se okamžitě zaregistrovat. Situace se ale změnila během zkouškového období, kdy jsem neměla nejmenší čas na trénink a hlavu mi zahltily úplně jiné starosti. Z tohoto důvodu jsem zaplacení CUTTU stále odkládala. Jednoduše jsem si nebyla jistá, jestli to bez tréninku zvládnu. Pořadatel přeci jen sliboval závody okolo 70 km.

JEDE SE DO VRBNA POD PRADĚDEM
Nakonec u mě stejně zvítězila zvědavost a hlavně místo konání závodu, kterým bylo Vrbno pod Pradědem, město, kde jsem přeci jen strávila téměř čtyři roky života, při studiu na místním Sportovním gymnáziu a absolvovala spousty soustředění v okolí. I přes to jsem všechna místa na mapě neznala, a měla jsem mírné pochyby, že se ztratím. Dalším důvodem bylo vyzkoušet si něco nového. Přeci jen jsem závod podobné délky a charakteru, který se běhá v jednotlivcích, ještě neběžela. Nakonec jsem se tedy rozhodla zúčastnit se a konečně jsem i zaplatila startovné.

CESTA DO VRBNA POD PRADĚDEM - NAKONEC STOPEM A NIC NESTÍHÁM

15. 5. 2015 plánuji vyrazit už den předem do Vrbna. Plány mi nevyjdou, jelikož musím ještě domů a nakonec volím druhou možnost, a to, že pojedu na místo závodu v sobotu ráno. Nemám to sice ráda, protože budu muset brzy vstávat, ale nic jiného mi nezbývá.

 V sobotu v den závodu vstávám v 5:00 hodin ráno, abych stihla být kolem osmé hodiny ve Vrbně a vše v klidu stihla. Ani tyto plány mi nevyjdou, jelikož mi díky výluce ujede vlak z Krnova a tím pádem se nemám na závody jak dostat. Jdu tedy na informace, zjistit, kdy mi jede další vlak. Dozvídám se, že jede až za dvě hodiny. Bezva. Lépe už to probíhat nemůže. Opravdu mám v tento den smůlu. Ve Vrbně musím totiž být nejpozději v 8:00 a vlak tam je až v 9:00.

Co teď? Na informacích se ptám, jakou mám jinou možnost, dostat se na místo včas? Je mi sděleno, že jedině taxíkem. Volám si tedy taxíka, kterému sděluji, že potřebuji odvést do Vrbna, kde musím být dob 8:00 hodin. Taxikář mi sděluje, že je schopen to stihnout. Dorazí ale až v 8:30. Ve Vrbně jsem něco kolem 9 hodiny. Vše je v klidu a já se stíhám zaregistrovat, sbalit si věci a v 10 hodin konečně všichni vyrážíme.

START 

Start je na mě hodně rychlý. Nezvládám to a volím si po chvíli vlastní tempo. Nepřepálím to přeci hned ze startu. Na každém závodě mi start a rozběhnutí trvá vždy déle. Musím si ,,chytnout'' své tempo a to držet.

Od gymnázia ve Vrbně běžíme přes kruhový objezd doleva a dále pokračujeme po zelené až na Pásmo Orlíka, kde se vydávám po žluté na Videlské sedlo. Už nyní ale začíná první zádrhel ve formě špatného značení, hledání značky, a přibližně desetikilometrového zaběhnutí si směrem na Videlské sedlo, kde, jsem ale nenašla značku, a zjistila, že se musím vrátit. To mi to pěkně začíná.

Jak se mi podaří doběhnout na Videlské sedlo, zjišťuji, že občerstvovací stanice je už půl hodiny sklizená, a já budu bez jídla. Říkám si v duchu: ,,Má to vůbec cenu dále pokračovat? Odpověď je ano.'' Nesoutěžím už s ostatními, nýbrž jen sama se sebou.

Pokračuji po žluté značce hezky do kopečka směrem na Švýcarnu a dávám si müsli tyčinku. ,,Alespoň něco k jídlu.'' říkám si a ,,loknu'' si doušku vody z horského potoka, jelikož se to bez pití nedá vydržet.

Na Švýcárně jdu poprosit o obyčejnou vodu do camelbagu, jelikož už jsem od Videlského sedla bez pití a hodně to nedávám. Napiji se a hned mi je lépe. Vydávám se na Praděd. Tam zjišťuji, že kontrola na vrcholu už není. Opět je sklizená. ,,To bude ještě zajímavý závod.'' říkám si v duchu.

Popravdě už od začátku, kdy jsem se ztratila na pásmu Orlíka, závodím jen sama se sebou, jelikož časová ztráta, z důvodů mého bloudění, je nejméně hodinová, typuji, že i delší. Přesto mě to stále baví a nevzdávám se. Stále kontroluji mapu připevněnou na batohu společně s itinerářem, jelikož nechci bloudit.

Z Pradědu začínám sbíhat přes rozcestí Pod Pradědem a přes rozcestí u Kamenné chaty dolů směrem na Dlouhé stráně - spodní stanici elektrárny, kde je občerstvovací stanice, jak jinak, sklizená. Vidím na zemi jen zbytky rozlitého pití. Proto vím, že jsem na správném místě ,,občervstvovačky'', kterou jsem také nestihla. Ano, mé bloudění hned na začátku mě opravdu stojí úsilí. Energii stále mám, jsem sice trochu zklamaná, ale zatím nepřichází žádná krize z hladu, za což jsem opravdu vděčná.

V duchu si říkám, že jsem blázen, bez jídla takto pokračovat, a že by to normální člověk možná už zabalil, chci jít přesto dále. Dala jsem se na to, tak to nevzdám. Na druhou stranu by mi nyní nějaká, jakákoli společnost určitě pomohla, nemůžu si ale vybírat. Kolem nikdo není. Běžím jen sama. Začíná se pomalu ochlazovat, a oblíkám si druhou vrstvu - termo triko.

Stoupám nahoru na horní přehradu Dlouhé stráně. Začíná se stmívat. Jdu ale bez rozsvícené čelovky. Stoupám nahoru po asfaltce na Dlouhé stráně. Cesta jako by byla nekonečná. ,,To není možné, jdu vůbec dobře?'' Narazím na cestu, která se rozdvojuje. ,,A sakra.'' Dívám se do mapy, a měla bych jít dobře. Cesta je nezvykle táhlá. Rozhodnu se zavolat pořadateli a sděluji mu, že stoupám na dlouhé stráně, a ptám se, jestli je možné že, je cesta tak dlouhá? ,,Jdete, dobře.'' sděluje mi. ,,Super, alespoň nějaké pozitivum.'' říkám si v duchu.

Stoupám na horu. Cesta stále nekončí. Na vrcholu Dlouhých strání vidím z dálky světla. Rozhodnu se trochu zariskovat a vezmu to přímo po trávě nahoru. Žádné kroužení po asfaltce. ,,Musím za světlem, to je jediná možnost. Určitě tam na někoho narazím, kdo mi poradí s cestou.'' A taky že ano.

Nahoře narazím na karavan. Nesměle zaklepu. A sděluji lidem uvnitř, že se potřebuji ujistit, že jsem na správném místě. Zjišťuji, že jsem dobře. Na horní nádrž na dlouhých stráních je to stále nahoru. Jak stojím a diskutuji, začíná být zima. A je fakt, že nahoře na elektrárně dost fouká. Poprosím neznámé lidi:,,Můžu prosím na chvíli k vám do tepla a ukázali byste mi na mapě cestu dále?'' Podávám jim mapu. Ukazují mi, kde jsem. Dobrá, dívám se do mapy. Chci se rozloučit a poděkovat, ale dotyční lidé mi nabídnou, ať zůstanu tam, a dále nepokračuji. Jedná část mého já, mi říká, ať jdu dál. Druhá část, ať neblbnu a zůstanu do rána tady. Podívám se okolo. Nejde vidět téměř na krok, fouká a je šílená zima.

Rozhodnu se zůstat. Zavolám pořadateli, a sděluji mu, kde jsem a hlavně ať nemá starosti, že jsem v pořádku. Zůstávám na noc. Ráno musím vyřešit, jak to udělat s věcmi ve Vrbně. Přeci jen tam mám doklady, bez kterých být nemohu.

Mezitím mi přijde sms od Kláry, jestli mi má vzít věci. Jak to udělat? V 10 hodin ráno volám trenérovi Radkovi, že potřebuji číslo na pana Klecha (trenéra orientačních běžců na Vrbenském gymnáziu).

Radek musí mít opravdu radost. Vyděšeně se ptá: ,,Co se děje? Na co ho teď potřebuješ?'' Jen odpovím: ,,Nic se neděje, vše je v pořádku. Jen potřebuji mluvit s panem Klechem.'' Nepotřebuji totiž zatěžovat dalšího člověka, starostmi o mě. Stačí, že se starají jiní. Přeci jen jsem v pořádku a to je hlavní. Ještě že mám v tom Vrbně a okolí tolik známých lidí. Bez nich bych byla ztracená. Volám panu Klechovi, jestli by mi nechal ve Vrbně věci, že se pro ně zastavím. On svoluje a vše je vyřešeno.

 Lidi z karavanu mě následující den osobním autem svezou do Opavy na vlakové nádraží. A já jedu domů. Bloudění ukončeno a zážitky na celý život zaručeny.

Tímto chci mockrát poděkovat pořadateli Marku Navrátilovi za komunikaci během závodu a pomoc při orientaci, dále Kláře Rampírové za sbalení věcí v depu, a veškerou starost o mě. Nejlepšímu trenérovi Radku Peňázovi, který netušil, co vůbec podnikám, a přesto mi opravdu pomohl a panu Klechovi, za úschovu věcí u něj doma. DÍKY MOC VŠEM :)

Michala Knápková

CUTT 2015 etapa Beskydy

Ultratrail, startující v pondělí 28.12.2015 byl tentokrát situován do Trojanovic, kde probíhal start a cíl závodu. Jednalo se o třetí etapu závodu s názvem CZECH ULTRA TRAIL TOUR. Náročný, a přesto běhavý závod v domácím prostředí, provázen menšími krizemi, byl zároveň skvělým tréninkem na 24 Hodinovku na lysé hoře.

REGISTRACE

V neděli 27. Prosince pospíchám k večeru na registraci na závod do nedalekého hotelu Beskyd. Přesto že jsem místní, tak mám obavu ze znalosti trati, jelikož mi úsek mezi pátou a sedmou kontrolou mi nic neříká – místa jako Kladnatá a Kudlačena mi nejsou známá. Jsem ale ubezpečena pořadateli, že trať je dobře značená a že mapu ani nepotřebuji. Dobrá, jsem více v klidu.

START ZÁVODU

V pondělí ráno vyrážím v 7:15 na místo startu. Jsem zde akorát včas. V 7:30 začíná rozprava k trati s ujasněním trasy s podrobnostmi postupu na kritických místech. Osmou hodinou ranní je odstartováno a parta šílenců vyráží vstříc výzvě.

ZAČÁTEK ZÁVODU

Ze startu od hotelu Beskyd vybíháme po asfaltové cestě a míříme zvlněným terénem stále nahoru a dolů, přes Kladnatou, na Pinduli. 
Tempo závodu mi sedí. Oproti etapě v Jeseníkách, kdy mi soupeři utekli hned po startu, jsem spokojená. 
Z Pinduly následuje delší stoupání na Černou horu a na Pustevny a Radhošť. Jedná se o jednu z mých tréninkových tras na závody, jejíž profil dobře znám. Vím, co mě čeká. Je to stoupání, patřící mezi náročnější v tomto závodě. Dá se to ale zvládnout. 
Náročnější byl tento úsek více psychicky než fyzicky, tím že se dlouho táhl.

ROZBÍHÁM TO
Z vrcholu Radhoště na Pustevny se rozbíhám. Nejedná se sice o úplnou rovinu, přesto do mírného kopečka běžím.
Cestou na Pustevny potkávám své soupeřky, a povzbuzuji je. Běžíme společně, poté se mi ale podaří utéct, i přesto, že nezrychluji a jen udržuji tempo běhu. Samozřejmě že mě motivuje domácí prostředí.

JÍDLO
Z Pusteven pokračuji přes Bařiny na Podolánky. Cesta na Podolánky, jako by byla nekonečná. Poté běžím na Kladnatou a Kudlačenu. Tyto místa neznám, přesto, že jsem místní, jelikož tak daleko nikdy neběhám.
Probíhám přes Horní Bečvu a mířím směrem na Martiňák do kopečka. Na Chatě Martiňák je skvělé občerstvení. Za normálních okolností bych si vzala sůl, ale je mi při pohledu na ní špatně. Proto to raději neriskuji a beru si dvě půlky chleba se slaninou a banán. Doplním do camelbagu pití. Kousnu dvakrát do chleba se slaninou a vybíhám, ať zbytečně neztrácím čas a jím za běhu. Naštěstí jsem za ty roky závodění už zvyklá jíst za běhu a tak moc neztratím. Jsem posilněna a cítím se skvěle. Jídlo, jako by mi dodalo energii. Přesto mi chybí magnesium. Musím to překonat. Motivace je opět zpět, a to je důležitější. S pořadateli a ostatními běžci se bavím, že to už nějak dokopeme do cíle.

GEL
Z Martiňáku směrem na Kněhyni si dám ještě preventivně jeden gel. Opravdu to pomůže. Předbíhám pár lidí. Otázkou je, jestli ne spíše psychicky, než aby to zanechalo účinek. Cítím se ale plná energie, tak asi ano. Krize při stoupání na Martiňák, jako by byla rázem pryč. Až se sama sobě divím, kde jsem tu energii nabrala. V duchu stále myslím na to, abych to nevzdávala.

MÁM KŘEČE
Směrem na Kněhyni to rozbíhám. Přesto po asfaltu nakonec chvíli jdu. Začínám mít šílené křeče. V duchu nadávám na asfalt a na to, že jsem si s sebou nepřibalila do baťohu magnesium. Sílou vůle ale tento stav překonám, nebo spíše potlačím. Bolest totiž stále trvá.

KONEC KRIZE
Krize odezní až směrem na Kněhyni. A to jen díky tomu, že poznávám trať, na které jsem běhala dříve přespolní běh. Zastihují mě v tu chvíli nostalgické vzpomínky na mé běžecké začátky. Vždyť přesně na téhle trase jsem dříve běhávala. To není možné, říkám si v duchu. Nebyla jsem zde od základní školy. Což bude takových deset let. Prostředí mě zase motivuje a já se rozbíhám. Rovinky a seběhy běžím, a do kopečka jdu svižnou chůzi za pomocí holí.

VIDINA CÍLE
Následuje dlouhé stoupání na Skalíkovou louku. Tělo je unavené a stoupání se zdá těžší, než ve skutečnosti je. V duchu si říkám: „Makej, už tam budeš.“  Na asfaltovém mírném stoupání směrem na Pustevny to rozbíhám. Je zde už velká vidina cíle. Je krásné zde na Pustevnách opět být po tak dlouhé cestě. V duchu si říkám už jen dolů a do cíle. To ale netuším, co si pro nás pořadatelé připravili.

Běžím po modré a různými odbočkami dolů. Když už si myslím, že se běží do Ráztoky a do cíle vidím značení trati. Sakra, kde to vede. Stmívá se a já nasazuji čelovku a pokračuji už z posledních sil, přesto stále běžím. Chci to mít totiž už za sebou.

Poslední úsek trati běžím přes les, který moc dobře znám, jelikož zde trénuji. Cvakám si poslední tajnou kontrolu a vracím se po šipkách zpět. Nyní už opravdu běžím do cíle. Asfaltový úsek mi dává zabrat. Ale vidina cíle je vyšší. Je to pár metrů. Rozbíhám se a přidávám do tempa. ¨

CÍL 

Za 9 hodin a 3 minuty strávené na trati jsem konečně v cíli. Celou dobu z Pusteven jsem si říkala, že si v cíli lehnu. Tato situace nakonec nenastala. Při běhu jsem se cítila zničeně. Můj stav ale nebyl, tak špatný jak jsem si na první pohled myslela. Proběhnu cílovým obloukem, dokonce si ani nesedám, odevzdám kartu s kontrolami a jdu se najíst.

Po sezení mám následně problém se vůbec postavit a rozhýbat zatuhlé svaly. Budu se muset protáhnout. 

HODNOCENÍ CELÉHO ZÁVODU

Závod byl náročný, intenzivní, bavilo mě to. Na trati jsem stále potkávala známé tváře, což mě motivovalo. Nezabloudila jsem, což je pro mě úspěch. Jednalo se o parádní trénink na 24 hodinovku na Lysé hoře. Čas mohl být o něco lepší, ale to může být vždy.