Zážitky z ultramaratonu - Jak přečkat noc?

''Život je slet okamžiků, která nám dávají smysl žít.'' 

1. Jak přečkat noc? 
Tento příběh se odehrál při ultramaratonu v Jeseníkách. Nebyla to v tu chvíli pěkná zkušenost, ale přesto na tento průběh závodu nikdy nezapomenu. 

Při tréninku

Být rychlejší
Byla jsem pomalá. Nedošla jsem včas na danou kontrolu a to znamená, že jsem bez jídla. Co mám? Podtrženo sečteno, tři müsli tyčinky.
Chci pokračovat i bez občerstvení. Rozhodnuto. Nejsem zvyklá se vzdávat. Pokračuji dále směrem k Dlouhým Stráním. Průběh cesty je klidný. Chvíli běžím, chvíli jdu. Hladina adrenalinu v krvi se mi zvedla po tom, co zjišťuji, že časově nestíhám ani další občerstvovací stanici. Nemyslím. Jdu.

Na horách. Moje závislost. 

Cesta
Po nějaké hodince dorazím pod nádrže na Dlouhých stráních. Na mapě to vypadá jako super výstup. Opak se v průběhu cesty stává pravdou. Vystoupám na horu, vracím se. Stoupám, vracím se. "Sakra, kde je ta odbočka?" "Zachovej klid." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Je třeba se soustředit. Dívám se na mapu. Jdu dobře, ale je to nějak stále stejné. Tady jsem už šla. Značení je už sesbírané. Tak doprava nebo doleva?
Vůbec netuším. Značky nevidím. Volím variantu a lá má intuice a pokus - omyl.

Hory

Mířím na vrchol
Vystoupám na vrchol. Tak nic. Dobrá. Nevím kde jsem. Co teď. Cíl v nedohlednu. Začíná se šeřit. Přestávám vidět na turistické značky. Přemýšlím. Vrátit se by bylo na dlouho a riskantní. Uvažuji racionálně. Musím jít dále. Je zima, počasí se nějak zvrhlo. Mám na sobě jarní šusťákovou bundu, kraťasy, termo triko a kompresní podkolenky a v batohu poslední tyčinku. Třešničku na dortu dodává tomu všemu má čelovka, která začíná poblikávat. V batohu mám v zásobě náhradní baterky, ale i přesto nejsem z této situace nadšená.

Cesta. Není vše o ní? Náborů, dolů, z kopce, do kopce. Přes překážky. 

Po chvilkovém vnitřním stresu a následném velmi rychlém uklidnění se snažím pokračovat. Musím být v klidu a jednat racionálně.

V této chvíli jsem na Dlouhých Stráních. Ty cesty vypadaly na první pohled tak snadně. Ve skutečnosti stále stoupáte k vrcholu nádrže a pořád cíl v nedohlednu.
Nikdy byste nevěřili kolik má člověk ještě síly, i když si připadá, že už nemůže.

Co mě zachránilo? 
Světlo. A nemyslím nějaké světlo na konci tunelu a ani žádné filozofické pojetí.
Vidím světlo,v šeru, na vrcholu. Kašlu v tu chvíli na cestu a stoupám do kopce za světlem.
Zde kempují lidé v karavanech, kteří se na vrchol vydali na amatérskou rádio soutěž.
Zůstávám u nich.  Dostanu jídlo a volám pořadatelům, že jsem v pořádku, ať se nestarají o mou bezpečnost a po jídle v klidu usínám. Ráno mířím do zázemí závodu, kde jsem mými hostitely a zachránci odvezena.

Poučení
Běhejte rychleji a přesněji, potom nemusíte bloudit v lese, hlavně ne bez vybavení a na konci podzimu, když už bývá dost chladno.
Nikdy na tento okamžik nezapomenu. 
Co mě pomohlo?
S odstupem času to byla intuice.
Co mít? Při podnikání těchto dobrodružství doporučuji kvalitní výbavu do jakéhokoliv počasí. :)

Z deníku ultraběžce

Běhají tyto extrémní vzdálenosti pro pocit uspokojení či s cílem něco si dokázat, kvůli souznění s přírodou, nebo pro pokusy o změnu ve vlastním životě? Tak jak to je?

Možná jste se v úvodu článku sami našli. Nalezli bychom spoustu důvodů běhat tato extrémní dobrodružství, že by v cíli stačila na další samotný článek.

Při tréninku na kopečcích na Krétě

Proč se pouštět do takového extrému?
"Při ultrazávodech mohu vypnout mozek - je to stav, kdy mohu myslet a zároveň nemyslet. Mohu si uvědomit své předešlé činy, které při tak silném extrému dokážu vidět s odstupem, jako by bylo vše okolo mě jen mlhou a já jsem zde, v zimě, a stoupám a jediná věc, na kterou myslím je soustředění se na danou chvíli. Vnímám krok za krokem. Jsem tu jen já a kopec. Jako by tu kolem mě ani lidé nebyli. Nevnímam je."
(Pocity běžce v průběhu extrémního závodu 24 hodin na Lysé hoře)

"Když je člověk sám, rychle se naučí hovořit sám se sebou a náhle jste tady dva." R. Messner

Neúspěch jako cesta za úspěchem
Byla jsem zklamaná. Následně jsem ale přišla na to, že to, co z toho mám je pocit. Ne vždy byl pozitivní - třeba po nepodařeném závodě. Po pár dnech se obrátil v pozitivní a za pár týdnů stojíte opět na startovní čáře. Zdá se vám, že pocit je málo? Řekla bych, že je to nejvíc. Podle pocitů jednáme a nebo podle rozumu. Emocionální pocity po závodě nám ale mohou dát sebedůvěru pokračovat dále, důvěru jít a běžet příště zase, protože zjistíme, že na to máme. Extrémní závody nás mohou velmi posílit - fyzicky, zkušenostně, ale hlavně psychicky. Co se pak bude zdát nemožné? Co nezvládnete?

"Když se osvobodím od toho čím jsem, stávám se tím, čím bych mohl být." Lao'C
Nelpět na tom kým jsme. Jsme běžci, nebo  ultraběžci, studenti, učitelé, prodavači? Je to jen škatulka. My jako lidé musíme vše pojmenovat. Musíme se někde zařadit. Musíme vše pochopit. Chceme to. Chceme mít vše vysvětleno a tím se můžeme dostávat do jistých paradoxů, do zamotaných cest a smyček. Proč? Někdy nelze vše vysvětlit. "Panta rhei - Vše plyne." Hérakleitos

Proč běh?
Po chůzí se jedná o nejjednodušší pohyb. Na první pohled je strašně jednoduchý. Potřebujete k němu jen boty a můžete kdykoli a kdekoli vyběhnout. Záleží jen na vašem rozhodnutí.

Horský ultramaraton
Horský ultramaraton má, dle mého názoru, více společného s chůzí, jako naší základní lokomocí spolu s vytrvalostí, odvahou a schopností někdy nemyslet. Když běžíte dolů po černé sjezdovce, jde o to se uvolnit a asi i o to také trochu nemyslet, ale soustředit se  pouze na ten krok. Chvilka nepozornosti může znamenat konec závodu a čím jste unavenější, čím běžíte delší dobu, tím více vaše pozornost klesá. Tím je pravděpodobnější, že špatně došlápnete a můžete skončit.
Mysl, soustředění a přítomnost vašeho bytí v danou chvíli je také velmi důležitá.

Proč tedy běháme? Uklidnění, únik, potřeba dokázat si, potřeba endorfinů, svoboda, trénink, zábava, dobrodružství a spousta dalšího. Proč vy běháte?