CO CHCI...MÉ ŽIVOTNÍ CÍLE konečně veřejně

Ano, někdo by mohl konstatovat, že působí egoisticky psát o sobě, o svých cílech, o svých plánech. O svých prožitcích a podobně. K tomuto článku mě vedla jednoduchá otázka, kterou sama pokládám spoustě lidem. Avšak jak jsem ji dnes dostala od kamarádky já, nedokázala jsem na ni odpovědět. Má odpověď působila zmateně. Je to tím, že lépe píši, než mluvím. A to si myslím, že jsem více extrovert. Avšak mám problém se ve spoustě názorů vymáčknout, ve chvíli podané či přímé otázky. Ne, že bych neznala odpověď, jen ji nedokážu tak dobře formulovat.

MOTIVAČNÍ DEN

Dnešek je opravdu motivační. Učím se fyziologii, ale nejsem schopna se soustředit takové množství času, jaké bych si sama představovala. Nejsem schopna podat takový výkon, jaký bych sama od sebe čekala. Jsem na sebe moc náročná, asi. Posouvat se dále je jedna z věcí, která mě v životě baví. Potřebuji se posouvat. Je jedno jestli to bude sport, škola, vědomosti, práce, někdy kariéra. 

TEDY MÉ PLÁNY A CÍLE, KTERÉ SOUVISEJÍ I S MOU BĚŽECKOU PAUZOU

1. Dodělat školu.
2. Léto na Krétě - doufám že získám bohaté pracovní zkušenosti.
3. Dopsat bakalářské práce.
4. Odstátnicovat.
5. Pracovat.
6. Dát si pauzu od školy.
7. Pilovat jízdu na kole - pro zasmáti. Neumím jezdit z kopce. Jsem moc pomalá a jsem schopná seskočit z kola i při závodě. Bojím se. 
:D Hlavně, že z toho kopce umím běhat.
8. Triatlon, adventure, přírodní víceboj. Začít praktikovat něco z těchto sportu. Něco všestrannějšího než ultramaraton, ale podobně drsného. Miluji totiž extrém. 
9. Cestovat.
10. Nevázat se na nic a na nikoho. S tím souvisí svéprávnost, soběstačnost a svoboda, kterou natolik miluji. 
11. Žít z mála. Být trochu skromnější. Zbavit se zbytečných hmotných statků. (až na knihy a svá kola :D)
12. Číst. A jestli utrácet, tak za dobré knihy, školu, vzdělání a cestování. 
13. Stále se někde posouvat. Nezůstávat na jednom místě.
14. Nepřestávat si dávat nové cíle.
15. Věřit - v sebe a své schopnosti.
16. Uvědomovat si - sebe, okolí, být tady a teď.
17. Pracovat, protože práce šlechtí. A tu práci s lidmi, kterou dělám mám opravdu ráda, i když je někdy náročná.
18. Předávat to málo vědomostí a zkušeností co mám dále, pokud je to možné a stále se vzdělávat. 
19. Psát. Zkušenosti, reportáže, pro někoho divné věci - nepochopitelné. Pro někoho věci, které mohou pomoci, doufám v to. 

Zkušenostmi jsem přestala dělat věci, jen pro dosažení cílů. Dosažení výsledků, titulů, ocenění. 

Jsou to nepodstatné věci. Jde o to, dle mého názoru, nezůstat na místě. Důležitější je to, že to člověka naplňuje tady a teď, než to, co tím získá. A vždy něco získá. Vždy získá zkušenost. 

TAKŽE NA SOBĚ MAKEJTE, PIŠTE SI SEZNAMY, A NEBO JE MĚJTE V HLAVĚ A HLAVNĚ SE NEVZDÁVEJTE.  ''NEVER, NEVER GIVE UP.''

Výkon a myšlení

Pokládali jste si někdy otázky typu: Jak je možné, že stále trénuji, ale výsledky se nedostavují? Zažili jste situaci či situace, kdy jste si stále říkali, Jsem to ale špatný/á a výsledek byl v cíli takový, jaký jste si představili? Ať si to chceme či nechceme přiznat, mysl, přesněji naše přemýšlení o nás i o druhých, naše představy či vědomí, značně ovlivňují naše každodenní výkony a to nejen sportovní.  

"Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu." Exupery
(Popisek nesouvisí se situaci na obrázku.)

''TĚLO JE HLOUPÉ, BUDE NÁSLEDOVAT SVOU MYSL. MŮŽEŠ HO PŘEMLUVIT O ČEMKOLIV.'' T. Orlick 

Jsou dvě možnosti. Pozitivní a negativní. Jsou vždy, minimálně, dvě verze pojetí dané věci či problému. Laick

Případ číslo jedna - negativní. Stále si můžu říkat, jak jsem neschopný(á), obviňovat sebe a lidi okolo. Hledat ve všem negativa. Nebýt nikdy spokojený(á). 

Případ číslo dvě - pozitivní. I přes zažívání neúspěchů, nezdarů či špatných zážitků a špatných či negativních skutečností, zůstat pozitivní. 

JAK?

Díky nastavení výše zmiňovaného myšlení. 

MYSLÍTE SI, ŽE ÚSPĚŠNÝM LIDEM SPADL ÚSPĚCH DO KLÍNA JEN TAK? MYSLÍTE SI, ŽE MĚLI ŠTĚSTÍ?

A nenapadla Vás někdy verze, že opak může být pravdou? 

Většina takových lidí, by Vám určitě sdělila, že jim úspěch jen tak nespadl do klína. Že se museli poučit z chyb. 

Jaký je ale rozdíl či mezník mezi úspěšnými či neúspěšnými? Poraženými či vítězi?

Ve FirstClass  jsem četla už hodně dávno jeden citát, který se mi s tímto případem vybavil.

''PORAŽENÍ KONČÍ, KDYŽ NEUSPĚJÍ. VÍTĚZOVÉ KONČÍ, AŽ KDYŽ USPĚJÍ.''

NĚKTEŘÍ Z VÁS BY MI MOHLI OPONOVAT A ŘEKLI BY, NAPŘ.....:

''To je blbá psychologie.''

Ne jednou jsem se s tímto přístupem u lidí setkala. Mým cílem není ale tyto lidi hodnotit či kritizovat. A není ani mým cílem je přesvědčovat. Z toho, co zde píši, ať si vezme každý co chce. Navíc spousta osobností toho napsala o mnoho více přede mnou.

Faktem je, že máme jisté vrozené vlastnosti, a podle těchto vlastností se projevujeme. Do toho připočtěte získané zkušenosti, vlastnosti a chování získané výchovou či učením atp. a máme zde mix neuvěřitelné osobnosti. Říkáte si, to je ale mix, co? Ono to je mix. Mix jedinečné osobnosti. Mix nás. Nás náladových, myslících, složitých osobností.
A každá osobnost je neuvěřitelná a jedinečná. Všichni jsme jedineční a přesně takoví máme být.

A MY, RŮZNÉ TYPY OSOBNOSTÍ, SE PROJEVUJÍ RŮZNÝM ZPŮSOBEM AŤ VE SVÉM PROŽÍVÁNÍ ČI CHOVÁNÍ A TÍM PÁDEM I VE SVÉM VÝKONU (ZDE NAPŘ. SPORTOVNÍM VÝKONU)

Zařazovat lidi mezi introverty - uzavřené, extroverty - otevřené, a labilní či stabilní, je teorie osobnosti dle Eysencka.

V novějších literaruře, kterou publikovala např. Silvia Löhken, se setkáváme i s pojmem centroverti. Jedná se o typy osobnosti člověka, které se dají zařadit mezi introverty či extroverty. Laicky řečeno. Jsou to jedinci, někde ve středu. Nejsou ani otevření, ani uzavření. Vyznačují se vysokou mírou přizpůsobivosti druhému typu osobnosti.

Co z toho vyplývá pro sportovní i jiný výkon?
To, že bychom se měli dobře znát a především být sami se sebou smířeni. Př. vím o sobě, jsem vznětlivější. Tak začnu využívat více forem autogenního tréninku či meditace k uklidnění.
Nemusíte to, dělat přímo takto. Je však potřeba najít si cokoliv vlastního, co víme, že zrovna našemu typu osobnosti pomáhá, ke zkvalitnění výkonu. A to jednoduše aplikujete.

Metod existuje spousta. Někdo vyžaduje před výkonem absolutní klid na soustředění. Někdo si potřebuje povídat. Někdo potřebuje hluk, společnost.
Najděte si tedy to Vaše, zkoušejte co na Vás funguje či platí. Je to také forma tréninku.

Víme, že výkon je složen z mnoha složek. A každou z daných složek je třeba trénovat. Psychika však může hrát i více než 50% výkonu. A jakékoliv zlepšení či uvědomění Vám může pomoci k dosažení Vašich vysněných cílů. Nevěříte?
Vyzkoušejte.

SUGESCE

Můžete si vsugerovat i principy myšlení i reakce na danou věc. Jde to. Chce to jen také trénink - opakovaný trénink. Tak jako ve všem. Zkušenost mám s autogenním tréninkem. Vsugerovat si však v cíli můžete naprosto cokoliv. Mysl a i vlastní mysl, lze velmi dobře ovlivnit. A když s tímto umíte pracovat, dokážete mysl ovlivnit i během výkonu. Např. si vsugerujete, že se Vám běží lehce a ono se Vám lehce poběží. Jen tomu musíte sami věřit. A hlavně musíte věřit sobě a v sebe.

VŠE ZAČÍNÁ V NÁS. A VŠE ZAČÍNÁ VE VÁS. :)

Co jsem si poznačila do deníku před rokem a co se od té doby změnilo? A proč je dobré dávat si cíle? TAJNÉ CÍLE A.................... EGO

TAKOVÝ TEN DEN, KDY VYHAZUJETE STARÉ VĚCI A NAJDETE NAPSANÉ NA PAPÍŘE VĚCI, KTERÉ JSTE ŘEŠILI PŘED ROKEM. A CO JSEM SI PŘESNĚ PŘED ROKEM NAPSALA NA PAPÍR A CO SE OD TÉ DOBY U  MĚ ZMĚNILO? A PROČ JE DOBRÉ DÁVAT SI CÍLE A VIDĚT POKROK ČI STAGNACI?

CO JSEM SI TEDY NAPSALA PŘESNĚ PŘED ROKEM?

Budu nyní citovat doslova. A důvod. Upřímnost nade vše. Nepotřebuji si na něco hrát.

Bod č. 1. z papíru: CHCI ZMĚNU

''Co pro to chci udělat? V prvé řadě změnit sebe a svůj přístup.''  Kdybych měla zhodnotit tento cíl, tak se mi zčásti splnil. Přístup jsem změnila. Jestli jsem změnila sebe, to je otázka? To by vám nejlépe řekli mí dlouholetí přátele. 

Změna se ale podařila. Beru věci jinak. Ale o tom více u dalšího bodu z papíru.

Bod č. 2  CO JSEM CHTĚLA DŘÍVE?

1. Přeháněla jsem tréninky.  Jak to já se svou extrémní povahou umím. Má povaha ale neomlouvá mé chování.

2. Chtěla jsem vidět výsledky a posun. A ani ne u ostatních, jak spíše u sebe. To je svým způsobem pozitivní, avšak jen bez bodu č. 3, který následuje.

Bod č. 3  Chtěla jsem umístění

Nyní se tomu směji. Ani nevím, co jsem si chtěla dokázat. Asi to, že na to mám. Ale jak zjistíte, že na to máte znovu a znovu. Přestalo mě to jednoduše bavit.

Posun nastal u ultramaratonu, kdy mě dlouhé tratě fascinovaly natolik, oproti přespolním běhům a běhům do vrchu, že jsem si už nemusela nic dokazovat, co se týče umístění. Chtěla jsem vždy hlavně závod dokončit. To se mi na ultramaratonu líbilo. Byl to ten pocit v cíli. To bylo to, kvůli čemu jsem si tento sport zamilovala.

Bod č. 4 Chtěla jsem si něco dokazovat  JEDNOU TO ZKUSÍŠ, A NEMŮŽEŠ PŘESTAT

Byla jsem mladá, šestnáctiletá holka, která tomuto sportu propadla. Ultramaraton se pro mě začínal stávat závislostí.

Líbilo se mi trávit víkendové dny závoděním po beskydských kopečcích. Vždy jsem zapomněla na běžnou realitu.

Líbilo se mi překonávat vlastní hranice a objevovat v sobě sílu, o které jsem někdy ani netušila že ve mě je. Tato síla je ale v každém z nás.



NYNÍ

Priority se změnily. Už nevidím jen ultra a běhání. Už se nechci hnát za výsledky. Chci se spíše hnát za posouváním vlastních hranic a to nejen ve sportu.

Jak řekl, jednou jeden  moudrý člověk: ''BĚHÁNÍ TĚ ŽIVIT NEBUDE.''  a měl pravdu. Nebyla jsem nikdy naivní.



V cíli je důležitější hlavně pohoda a skvělé přátelství s člověkem, který s vámi běhá. Když narazíte na takového člověka. Držte se ho a nepouštějte ho. Když takového člověka máte vedle sebe, výsledky přijdou sami.

Bohužel dnešní lidé v moderní společnosti vidí jen VÝKON, VÝKON, VÝKON.
A když náhodou nepodají takový VÝKON, JAKÝ BY SI PŘEDSTAVOVALI, tak se na závodění a své cíle vykašlou.

Nechají se sami sebou srazit k zemi. Proč?
Není to škoda? Není lepší být tady a teď? Není lepší užívat si chvíli, při které provádíme daný pohyb, chvíli kdy potkáváme soupeře? Není lepší užít si chvíli, která se nikdy, opravdu nikdy už nebude opakovat?

PROČ SE STRESOVAT PŘED VÝKONEM, VNITŘNÍMI POCITY, KTERÉ NÁM MŮŽOU ŘÍKAT, ŽE NA TO NEMÁME, ŽE NEMÁME NATRÉNOVÁNO.

Řeš jen to, co můžeš právě tady a teď ovlivnit. MUSÍŠ TO ALE UDĚLAT TY. NIKDO JINÝ TO ZA TEBE NEUDĚLÁ. ZÁLEŽÍ JEN NA TOBĚ A TVÉM NASTAVENÍ MYSLI.

Můžeš přijmout roli poraženého a cítit se tak. Nebo přijmeš roli vítěze a zvítězíš, ne nad ostatními, ale ZVÍTĚZÍŠ SÁM NAD SEBOU.  A to je teprve pocit k nezaplacení.




 A PERLIČKA NA ZÁVĚR? PROČ JSEM PŘESTALA ZÁVODY BĚHAT S MUŽI?

Muži nikdy nepřiznají, že nemohou. A už vůbec ne před ženou. U závodění se však na tyto věci nehraje. Neházím všechny do jednoho pytle. Lepší je však být upřímný, než na závěr trpět, nebo se snažit dokázat něco svému okolí.

Neřeš okolí. Buď přítomný tady a teď.

MUŽI

Přehání. Snaží se působit lépe, než na tom jsou. PROČ?

Muži nepřiznají, že nemohou. Takže mezi mohu a nemohu někdy nenajdete rozdíly. Pokud nejsou tak odvážní a neřeknou Vám, že nemohou. PROČ?

Každý muž je JEŠITNÝ.


VÍCE SE K TOMUTO TÉMATU VYJADŘOVAT NEBUDU. TO BY BYLO NA JINOU KAPITOLU A JINÝ NÁZEV ČLÁNKU.


CÍLE NÁS POSUNUJÍ DÁLE. DÁVEJTE SI JE. NAPIŠTE SI JE VŠAK REÁLNĚ. NAPIŠTE SI JE PODROBNĚ.

NAPIŠTE SI CÍL, K VĚCI.   NE FIKTIVNÍ ČI NEREÁLNÉ CÍLE. TY FIKTIVNÍ ČI NEREÁLNÉ VÁS MOHOU SRAZIT K ZEMI


DÁVEJTE SI KRÁTKODOBÉ CÍLE. PŘ.: Zítra udělám to a to.
Krátkodobé cíle jsou důležitější, než dlouhodobé. Na dlouhodobé cíle máte čas.


PRACUJTE NA SOBĚ, MOTIVUJTE SE - ani moc, ani málo, ale akorát, ODMĚŇUJTE SE A MĚJTE SE RÁDI :)

HODNOCENÍ SEZÓNY 2017

Letošní sezónu beru jako sezónu, kdy jsem se konečně odhodlala a vyzkoušela si závod ve stylu survivalu. Byla to pro mě obrovská zkušenost za kterou jsem nesmírně vděčná. Co se týče závodů ultra, tak tam bylo dost rezerv z mé strany. Přesto s odstupem času hodnotím sezónu, že taková měla být. Mělo mě to někde posunout. Což se doufám stalo. A jak píši, tak mi pauza opravdu prospívá.

Mojí milí, pokud to někdy nejde, nevěšejte hlavu. Pauza prospěje a s odstupem času a s nadhledem uvidíte věci jinak, než se zdají. :)


PO LISTOPADOVÉM TRÉNINKU:

PO DLOUHÉ DOBĚ JSEM SE CÍTILA PŘI TRÉNINKU NEUVĚŘITELNĚ SKVĚLE

PROČ? PROTOŽE NIC NEŘEŠÍM, NIKDO ODE MĚ NIC NEOČEKÁVÁ, DOUFÁM :D

PO TŘECH MĚSÍCÍCH to konečně šlo. Nechci se honit za výsledky. Chci si to užívat. Dnešní trénink o tom byl a bylo to úžasné. COŽ BYL DŮVOD PROČ JSEM ZAČALA S ULTRAMARATONY. JE ŠKODA, ŽE SI TO NEPŘIPOMÍNÁM ČASTĚJI. NA ZÁVODĚNÍ TO ALE VIDÍM, MOŽNÁ AŽ NA LÉTO. STÁLE ALE NEMÁM JASNO. PAUZU SI DOSLOVA UŽÍVÁM :)

Člověk se totiž začne věnovat věcem, na které neměl v průběhu deseti let závodění čas. 

PŘESTO NA SOBĚ STÁLE PRACUJI, HLAVNĚ Z HLEDISKA PSYCHIKY A MOTIVACE 

Očekávání, která si na sebe klademe - my i naše okolí. Očekávání, která se ne vždy uskuteční. Proto je lepší nic nečekat. Toto tvrzení mě letošní sezónu hodně tížilo. Už proto, že nějak forma ne a ne přijít. Stále si kladu otázku v čem byla letos ta chyba? Došlo to až tak daleko, že si téměř po osmi letech dávám pauzu, jak jsem už uvedla v dřívějším článku. 

TRÉNINKY ZAČALY BÝT STEREOTYPNÍ, ZMĚNIL SE MI NAVÍC POHLED NA ULTRARUNNING A NA ZÁVODĚNÍ. 

Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře 2017 s Lenkou Trawinskou 

PROSINEC - CUTT - CZECH ULTRA TRAIL TOUR BESKYDY 

Závod od kterého jsem neměla očekávání. Bála jsem se sněhu, který pár dní před závodem na trať napadl. Zaběhla jsem si pár kilometrů navíc, díky vlastnímu chybnému odbočení a lehkému bloudění. Oproti loňskému ročníku bylo brodění se sněhem dost náročné.

Jako pozitivum beru dokončení závodu. 

LEDEN - 24 HODIN NA LYSÉ HOŘE

Závod započal skvěle, ale v průběhu závodu mi bylo šíleně špatně. Třeštila mi hlava, pomalu celou druhou polovinu závodu. Do šestého kola jsem už nešla. Ve dvojicích byl výsledek deset okruhů. Mohlo to být lepší. Takovou krizi jsem při LH24 hodinovce už dlouho nezažila. Nebýt lidí, kteří mě podporovali, tak nedám ani těch 5 okruhů. A jednomu člověku vděčím za hodně podpory, kdo by si chtěl psát s člověkem, který je totálně mimo a mít s ním tu trpělivost a stále ho povzbuzovat, když na všechny rady negativně odsekává. Hold ty závodní stavy jsou náročné. 

KVĚTEN - 11.5. 2017 PŘEŽITÍ - SURVIVAL VE VOLNÉ PŘÍRODĚ

Momentky po závodě PŘEŽITÍ  v Lužických horách

Když to zpětně zhodnotím, tak mi tento závod v sezóně nejlépe fyzicky sedl. Psychicky to bylo také dobré. Běželo se mi skvěle. Nebýt jistého bloudění a větších zkušeností v řešení šifer, mohl být výsledek  o mnoho lepší. Typ závodů, který mě zaujal na tolik, že chci vyzkoušet v příštím roce další přírodní víceboje. 

KVĚTEN  26. - 27.5.2017 HORSKÁ VÝZVA BESKYDY

Tady jsem poprvé pomyslela na to, že si dám pauzu. Asfaltová trasa mi vyloženě nesedla a pravděpodobně vinou virózy či nevyspání, což je nyní už jedno. Nechci to rozebírat. Jednoduše jsem to po***** na velké čáře. Takhle špatně mi při závodě nebylo nikdy za celou dobu, co běhám ultra a vlastně za celou dobu mého závodění. Zažila jsem stav, kdy mě neposlouchalo ani vlastní tělo. O to horší, že jdete s parťákem, kterému to nechcete zkazit...ale bohužel je vám tak špatně, že to chcete zabalit. A to není ten stav lehkovážnosti, kdy se vám nechce. Je to už ten stav, kdy jdete doslova na hraně svých sil. Stav, kdy vám už nepomáhá žádná forma vnitřní řeči. 

Z tohoto závodu nemám radost ani nyní s odstupem času. Dívat se na soucitné výrazy lidí v průběhu závodu i v cíli jsem opravdu nepotřebovala. Trapněji jsem se už cítit nemohla. 

Závod, po kterém jsem v cíli málem zkolabovala. Ale jen málem. Hold jsem si chvíli poležela, a nebyla jsem schopná vstát, jak špatně mi bylo a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, kdo se na mě dívá. V tu chvíli okolí neřešíte.  ''To jsi to dopracovala, Michalo. Stálo ti to za to?'' říkala jsem si v cíli. Tohle už nikdy. 

SRPEN - HOSTÝNSKÁ OSMA - KONEC SEZÓNY

Hostýnska osma 2017 s Lenkou Trawinskou 

Možná jsem to brala jako napravení reputace po předešlém závodě. I přesto to nebyl úplně stoprocentní výkon, za mě. Při tomto závodě jsem předešlé roky běžela lépe. Tento závod je ale srdcovka, tak jsem ho nechtěla vynechat. Ráda se zde vracím. 

Po Hostýnské osmě jsem se rozhodla ukončit sezónu a dát si až do odvolání od závodění, přesněji od ultramaratonu pauzu. 

A VRÁTÍM SE, AŽ KDYŽ SE NA TO BUDU CÍTIT. MOMENTÁLNĚ MÁM JINÉ PRIORITY. O TOM UŽ JSEM PSALA V JEDNOM DŘÍVĚJŠÍM ČLÁNKŮ. 

Adrenalinové tréninky 3

VYPNOUT MOZEK, CHVÍLI NEMYSLET, JEN BĚŽET A JÍT. SAMA, BEZ LIDÍ, V LEDU A SNĚHU NA JEDEN Z MÁLA KOPCŮ, KDE VÍM, ŽE LIDI V TUTO DOBU NEPOTKÁM. NO NÁDHERA. DOKONALÉ ODREAGOVÁNÍ A NADMÍRU UŽITÝ TRÉNINK

VYTVOŘIT VIZI, POTÉ PLÁN A VYRAZIT - NA SKOK DOMŮ
Chci na Kněhyni. Ještě jsem tam letos nebyla. Jak já to tam miluji. Zvlášť v dnešní době, kdy jsou Beskydy pod návalem turistů. Turisté a běžci mi doufám odpustí, že chci být sama a bez lidí. A tak mám ráda tyto místa. Místa, která vás dobijí potřebnou energií.

MELANCHOLICKÉ POČASÍ

CHCE SE MI BĚŽET?
 Ano i ne. Na Tanečnici sedlo běžím a zbytek trasy pokračuji chůzi. Vychutnávám si kouzlo samoty a nádherné přírody. Božský to klid. To, co moje mysl potřebovala.

CESTA NA VRCHOL POKRYTÁ LEDEM

CESTOU NECESTOU
Cestu si náramně užívám, až tak moc, že jsem za chvíli na vrcholu, kde si to úžívám ještě více. Šumící vítr okolo. Vítr, který se možná za chvíli promění ve vichřici.

ASI ZDE ŘÁDILA VICHŘICE

PŘI LEZENÍ NA PAMÁTNÍK SE MÁLEM PŘERAZÍM
Tak to dopadá, když musím všude vylézt :D nakonec se mi zdolání ''vrcholu'' podaří a mohu si dopřát skvělé selfie na památku.

PAMÁTNÍK NA VRCHOLU

ZIMA ZIMA, ZIMA
To je tak, když je frajerce teplo a sundá si jedinou bundu proti větru co má na sobě. A pak ještě rychle foto, než vychladnu :D

ÚSMĚV

UKAŽ TY SVALY :D PÓZA

A TADY MÁM UŽ DOST SAMA ZE SEBE
I TO JE ZPŮSOB JAK SE POBAVIT

SEBĚH

Musím konstatovat, že jsem ráda, že jsem tento trénink přežila. Ne jen že se Knápková neobleče, ale ani ty hole a nesmeky si nevezme.

Vše se ale zvládne. Hold neběžím po cestě, ale kličkuji dolů mezi stromy ve sněhu. Protože bych nerada, aby mě někdo hledal někde v horách s polámanými končetinami. Hlavně že jsem se dobře bavila.

ADRENALIN NADE VŠE

A abych toho neměla málo, tak si musím dát seběh po sjezdovce z Pusteven. Seběh by nebyl problém, kdyby se nezačínalo šeřit. A myslíte, že jsem měla čelovku. To mě ale donutilo běžet rychleji. Dokonce si vysloužím pozdravy sousedů, které opravdu v závalu adrenalinu a soustředěnosti na běh z kopce, nepoznávám.

Jak jsem se ''kdysi'' dostala k ultramaratonu a proč si nyní dávám pauzu? :)

K ultramaratonu jsem se dostala náhodou. Běhala jsem a běhala. Až jsem zjistila, že se dá v tomto šíleně dlouhém běhání závodit. Ani chvíli jsem neváhala. To budu dělat. A protože jsem se vždy považovala více za běžce, než za běžce na lyžích. Měla jsem naprosto jasno v tom, jakým směrem se budu po gymnáziu ubírat. ''To tě za pár měsíců přejde.'' říkalo mi okolí. Už je to devět let co jsem tomuto sportu propadla. Jak to začalo, probíhalo, proč si dávám pauzu a co plánuji? 

PRVNÍ ZKUŠENOST A PROPADNUTÍ TOMUTO SPORTU 

Před cca devíti lety - dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy jsem propadla tomuto sportu. V tu dobu jsem ještě neměla odvahu běhat tak dlouhé kilometrové distance. ............bylo to na nočním přechodu z Lysé hory na Velký Javorník. To jsem ještě 50 kilometrů na tomto přechodu šla. Další rok už jsem to samé běžela.

ZAČALO TO BĚHEM NA LYŽÍCH.....

Začalo to během na lyžích, následně jsem si vyzkoušela pár závodů v Běhu do vrchu. Můj tehdejší lyžařský trenér na sportovním gymnáziu si asi myslel, že je to jen úlet, že mě to přejde. Taky že přešlo. Potřebovala jsem delší trať. Jednou jsem přičichla k takto dlouhým tratím a v tu chvíli už jsem nemohla přestat. Bylo to jako droga. 

Kdysi na gymnáziu na krajském přeboru

''Trenére, prosím, můžu jít těch dvacet čtyři hodin na Lysé hoře? Prosím.'' Nechtěl o tom ani slyšet a to samé má rodina. Trenér nakonec po mém usilovném přemlouvání svolil. Podmínkou však bylo nezranit se. Teta mi den před mou první dvacet čtyři hodinovkou na Lysé hoře, kde jsem si mimo jiné dala svůj osobní rekord, napsala něco ve smyslu ''Doufám, že tam zítra nejdeš.'' Finančně mě rodina podporovala. Někdy mi však chyběla ta psychická podpora. Rodiče nikdy nesouhlasili s tím, že jsem začala tak brzy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého roku běhat a chodit takto dlouhé tratě. Myslím, že nesouhlasí do dneška. Jen začali více respektovat má rozhodnutí. Nebylo moc nazbyt. Já když si něco dám za cíl...tak za tím jdu zuby nehty. :D

Na tréninkovém campu v Sant Caterina na gymnáziu (cca rok 2010)

Podmínku trenéra nezranit se jsem splnila. V pondělí jsem tedy po víkendovém závodu stála v kumbále připravena na trénink s plackou v ruce a osmi okruhy v nohách.

Tréninkový camp v Livigno na gymnáziu (cca rok 2009)

ULTRAMARATONY 

ZAČÁTKY  
Samozřejmě, že se mi líbilo, když jsem dokončila svou první Beskydskou sedmičku. Ta euforie v cíli je nepopsatelná. Každému bych přála to zažít.
Cílem bylo dokončit. Svým způsobem jsem si asi i vnitřně chtěla dokázat, že na to mám. To nebyla v tomto sportu ještě tak masová účast. Když jsem zmínila, že ''běhám'' ultramaratony, tak se mě lidé ptali: ''Co to je? '' Dnes už se zeptá málokdo, alespoň z běžců.

PRŮBĚH
S ultramaratony jsem prakticky dospěla. Od prvotních závodů s těžkým batohem s množstvím jídla a trekových bot jsem se dostala k lehkému batohu, běhu s holemi a lehkým teniskám. Z kopce jsem místo chůze začínala běhat. Vyžívala jsem se v těchto trénincích. Samozřejmě že jsem kolikrát spadla. Však také téměř na všech elasťácích mám díry na kolenou. Některé z nich jsem si dodnes nezašila.

ZLOM
Psychicky jsem si připadala vyrovnaně až na přelomu dvacátého druhého až dvacátého třetího roku. Věděla jsem už co chci a šla jsem si za tím. Běhalo se mi skvěle. Hlavně už jsem závodění brala jinak a měla jsem nějaké zkušenosti. Z těch zkušeností jsem těžila. Dlouho. 
Začínala jsem více vnímat, že nejde zas tak o trénink a kondici, jak o psychickou pohodu a vyrovnanost.
Přestala jsem to přehánět s trénováním. Tří hodinové tréninky po kopcích jsem postupem času přestala realizovat.

Před startem závodu Běh na Lysou horu v Ostravici  (cca 2010) - běh do vrchu

Při nástupu na vysokou školu jsem navíc pochopila pravý smysl studia. Volného času a času na trénink ubývalo a jiných povinností přibývalo. 
Každý si říká, že studium je pohodička. Ono to tak vypadá. Ale skloubit vše dohromady školu,trénink a brigády bylo rok od roku horší a horší.
Dospělo to až do fáze, že jsem téměř přestala běhat. A běhat po kopcích  - o tom nebylo ani pomyšlení. Výjimkou byly víkendy a prázdniny.

Nakonec jsem se s městem smířila. Trvalo mi to, a to sakra dlouho. Strašně mi chyběly tréninky z dob na gymnáziu. První rok jsem takto protrpěla. 
Následně jsem trénovala pomocí samotných závodů. Jedním závodem jsem se připravovala na závod druhý. Naběhala jsem tím i potřebné kilometry a ušetřila čas.

PŘIŠLA VŠAK KRIZE 
Přestala jsem se zlepšovat a posouvat tak jako na začátku. Odběhala jsem si spousty závodů. Mezi těmi nejtěžšími bylo Pět beskydských vrcholů, Beskydská sedmička, Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře, ale i takový Slezský maraton, Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma a další.

Někdy jsem si delší závody proložila něčím kratším jako Hornickou desítkou či etapovými závody Lysacup, kdy vybíháte každý víkend na Lysou horu z jiné strany a jiného místa.

S Lenkou v cíli závodu Přežití

Mimo hlavní sezónu, kterou mám většinou během léta, jsem se vydala i na závod horských kol.
Tyto zkušenosti však nestačili a já dostala po zimě vizi vyzkoušet si survival. Jednalo se o přírodní víceboj s názvem Přežití. Typ takového závodu jsem si vyzkoušela poprvé a oslovil mě.

NYNÍ 
Balancuji mezi tím vyzkoušet si něco ještě drsnějšího. Např. jiný typ survivalu či jiného přírodního víceboje. Lákají mě i vícedenní závody. Chci chodit pomaleji a vytrvaleji. Tyto typy závodů mě lákaly vždy. Jen jsem na to neměla věk a zkušenosti. Věkově bych si na tento typ závodů už troufla. Nechci jen běhat. Chci se posouvat dále. Určitě ve vytrvalostních sportech. Extrémy také miluji a bez nich to nejde.
Zvolním. Plánuji pár kratších závodů, ale už ne čistě ultramaratony - možná s výjimkou jednoho, který si nenechám každoročně ujít.

PROČ TEDY TA PAUZA?
Nemám čas na trénink. Ano, máme čas jen na to, co považujeme za prioritní. Já se ale z určité životní etapy potřebuji posunout dále. Nejde v cíli jen o závodění v ultra. Jde hlavně o to, aby z toho člověk měl radost. A na to občas bohužel zapomínáme. A v cíli si uvědomíme, že se honíme za ničím. Ne, že bych to,co jsem si zaběhla brala jako nic. Jen už to není taková priorita. Hodně práce, škola a není na vše čas. O dalším ani nemluvě.
 Fáze něco si dokazovat mě už dávno přešla. 

A JESTLI BUDU JEŠTĚ BĚHAT ULTRA?
Uvidím. Možná ano, možná ne. Dávám tomu čas, který ukáže zbytek.

Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře 2017

Dvacet čtyři hodin - ve sněhu, větru, zimě, v noci a přes den. Jste tu jen vy a kopec. Emoce, překonávání, vytrvalost, soustředěnost a mnoho více o tom to je, a nejen o tom. Letošní dvacet čtyři hodinovka byla stejná jako loni a zároveň jiná. Vždy je to jiné. Vždy jste v jiném rozpoložení. Bylo to záživné, emotivní. S bolesti hlavy, ale i tak jsme to zmákli. 

První okruh

START
Byla jsem určena jako první a tak startuji. První okruh považuji za zahřívací. Závodníci okolo mě ''vypálí'', ale já ne nehrnu do první lajny. Rozbíhám se, ale s klidem. Úvod závodu běžím do doby, než přijde první stoupání, kde už přecházím do chůze. Mám před sebou přeci dvacet čtyři hodin, a tak se musím mentálně krotit, abych neběžela jako šílená, což mám někdy ve zvyku. Sebeovládání naštěstí zabere a i přes to, že jsem šla okruh opět nejrychleji, tak se nenechám strhnout davem. Okruh jdu v pohodě, nikde nespěchám. Jediné zrychlení nastává od Sepetné k Transformátoru, u kterého probíhala naše předávka s Lenkou a kde jsem se snažila vždy běžet. To mi ale vydrželo ve třech kolech, poté jsem zpomalila. Po první předávce se cítím dobře. Co se týče počasí, tak letos padly teplotní rekordy. Je to nejteplejší ročník.

PŘEDBÍHÁNÍ
To, co mě štve, je chování některých závodníků. Musím konstatovat, že se jednalo převážně o muže, kterým ješitnost nedovolila pustit mě přes ně. Asi tak, že jdete do kopce, před vámi kolona a vy slušně:''s dovolením'' a dotyčný nic, naprostá ignorace. Ze startu se mi nepodařilo dostat se dopředu a tak musím vydržet v prvním stoupání se tvoří kolony, které mě krásně zaseknou. Nucené zastavování mě štve a zdržuje. Přiznávám, že jsem asi moc hrr.V cíli je to ale dobře, protože toto nechtěné zpomalování mi ušetří energii. 

Odpočívám a čekám na své druhé kolo (celkově společné třetí). Doufám, že se kolona už trochu roztrhá. Závodníci neuhýbají a mají někdy i blbé řeči. Za mnou je dvojice a stále si povídají. Za normálních okolností jsem i já hodně ukecaný člověk, avšak při závodě nemluvím. Mluvení ubírá energii a já jsem přišla závodit a vyčistit si hlavu a ne poslouchat okolí. Za chvíli se lidé prostřídají a odejdou z dohledu. Nesmím to přehánět, což zatím nedělám. Máme před sebou totiž dlouhý den a dlouhou noc. Vše je před námi.

Druhé kolo (celkově společné třetí kolo)

 ''DÍVEJ, BĚŽÍ SOUKALOVÁ, NE KOUKALOVÁ...''
Vybíhám v klidu, nebo spíše vycházím. K běhu to má daleko. Zatím je vše v pohodě. Držím tempo. Nicméně na celé trati a hlavně nahoře, pod vrcholem Lysé je rozdupaný prašan. A kdo se účastnil letošního ročníku, tak mi dá za pravdu, že tyto úseky spoustu lidí doničili. Tento úsek je čistě o překonání samy sebe (úsek náročný v každém okruhu). Vypínám hlavu a při stoupání jdu už ve stylu robot. Pravá ruka, levá noha - jedna, dvě. Šlapu do kopce. Nohy se místy boří a není to tak jednoduché, jak to zpočátku vypadalo. Při seběhu mě pobaví hláška kolemjdoucích: ''Dívej, běží Soukalová, ne Koukalová...'' Pobavilo. :D :D 

Nejhorší je pro mě úsek od kontroly na Sepetné ke Sluníčku. Poté si už odpočinu a jde se dále. Nesmíme to vzdávat. Po druhém kole doplňuji sacharidy ve formě sladké rýže z rautu. Letos jím pravidelněji, než předešlé roky, avšak je konci závodu se stejně musím do jídla nutit.

Mé třetí kolo (celkové páté)

''Jde to - zatím'' to jsou mé pocity. Úseky s prašanem pod vrcholem jsou okruh od okruhu náročnější. Trať je už rozšlapaná spousty závodníky, kteří zde stihli proběhnout či projít. Je potřeba vydávat stále více a více energie. Udělám krok a propadnu se ve sněhu o krok zpět. Pocitově, jako bych se nehnula z místa. Okruh od okruhu je logicky těžší a těžší. Svaly už to dávají znát, i když to ještě nebolí - alespoň ne tak, jako loni.

Mým cílem je myslet na trať, bohužel se mi do hlavy dostávají úplné blbosti. Jsou to takové ty vtíravé myšlenky, slety událostí, či texty písní na které si v duchu rozpomínám. V tomto kole mi začíná třeštit hlava. Co bych dala za pořádnou bolest svalu za výměnu mé bolesti hlavy. 

Při běhu z kopce se ještě ''rozsekám'' Co už? Vstávám a běžím dále. Nic to nebude. Možná jen naražené koleno. Na bolest za chvíli zapomenu. Chci nahnat čas, avšak v prašanu, který se bortí spadnu ještě nejméně desetkrát (opravdu nekecám). Díky prašanu to přežiji bez následků - skoro jako skočit do peřiny, dobrá, možná přeháním - peřina by byla o trochu měkčí a příjemnější. Na trati jsou bohužel i úseky, které jsou zrádné. Při jednom takovém úseku spadnu na výše zmíněné koleno. 

V duchu se stále modlím, aby odezněla bolest hlavy. Ono, ale žádná změna.

 HLAVA TO PROTRPÍ AŽ DO KONCE ZÁVODU

Na tento stav mi nic nepomáhá. Lidé okolo mi radí spoustu věcí - od jídla, pití až po ibalgin. V této fázi klasické jídlo nemůžu (vařené). Jsem ráda, že sním müsli a ještě nějakou tyčinku a ovoce. Ono to vypadá, že jsem moc nejedla, ale raut je raut. Jím opravdu dost. Bolest je však způsobená už nespáním. Nepotřebuji do sebe rvát prášky. Přetrpím to. Když už jsem se na to dala, tak se vším všudy.

Další, pro mě náročnou věcí je to, že máte parťáka, ale na trati. Nemůžete mu nic sdělit. Podělit se o pocity. Štafeta je štafeta. Jste v tom společně, avšak každý sám. Ono prakticky nakonec jste vždy sami. Dříve nebo později. Není to špatně. Má to výhody i nevýhody. Člověk si ujasní své myšlenky a to jako nikdy. Dvacet čtyři hodin je dlouhá doba k přemýšlení a nebo k nemyšlení, což je lepší. Vypnete mozek a jdete. Jste jen vy a hora (kopec).

Při každém výstupu mám respekt před tímto kopcem. Ať je menší či větší, chovám k němu úctu. Nejde o výšku kopce, nebo o to kolikrát ho zdoláte. Nejde o to, co si o vás druzí budou myslet. Jde jen o to, jak přistupujete sami k sobě a o to, co jste schopni obětovat, za to, co chcete získat.

Mé čtvrté kolo (celkové sedmé) a mé páté kolo (celkově deváté) a konec

Shrnutí těchto dvou kol bude rychlejší. Jednalo se  o to, že trapézové svaly pobolívají. Nohy jsou v pohodě - stále, ale hlava odchází - ne ve smyslu psychickém - že bych to chtěla vzdát, to ne. Je to spíše ve smyslu fyziologickém. Nevím přesně co bylo příčnou bolesti. Příčin mohla být spousta. Nejpravděpodobnější příčinou byla celková únava - chyběl mi spánek. Nespala jsem letos vůbec. Oproti loňskému roku jsem se poučila, protože, jsem byla hodně zničená. Cílem bylo neusnout, jinak bych se neprobudila a byla bych po spánku zničená jako loni. Mohla jsem do sebe nacpat něco proti spánku nebo něco na nakopnutí, například gutar, s kterým ale nemám zkušenosti, tak to nebudu riskovat při závodě. Káva by mě dehydratovala, tím pádem i toto řešení nepřipadalo v úvahu. Ibalgin? ten jsem zamítla okamžitě. Bylo by to jen potlačení příčiny bolesti, ne její odstranění. 

V tu chvíli, při závodě, bylo vše špatně. Jako by žádná rada nezabírala.

O co mi tedy šlo? 

Z hlediska cíle č. 1

Ve chvíli, kdy jsme věděli, že jsme průběžně druhé, šlo jen o udržení této pozice. Nezkazit to. Vytrvat. Realisticky jsme věděli, že první místo nedoženeme, na to jsme byli příliš pomalé. 

Z hlediska cíle č. 2

Šlo o to vypadnout a vypnout. Možná si spousta z vás říká, že lidi, které napadne dvacet čtyři hodin kroužit okolo Lysé hory - na Lysou horu a zpět, jsou blázni. Možná jsme blázni a možná nejsme.

''Když je člověk sám, rychle se naučí hovořit sám se sebou, a náhle jste tady dva'' Messner

Při ultramaratonech mohu vypnout mozek - je to stav, kdy mohu myslet a zároveň nemyslet. Mohu si uvědomit své předešlé činy, které při takovém extrému vnímám jinak. Jako by vše okolo mě byla mlha, Vnímáte jen chůzi a běh. Potřebujete jen jídlo a pití. Jde o soustředění se na cíl, soustředění se na chvíli tady a teď. Člověk má při takovém extrému tendenci mluvit sám se sebou - jen v duchu. Ujasníte si podstatné věci. To o tom to je. Nic víc v tom nevidím - je to odreagování, dobrodružství, extrém a proto to miluji. 

Na bedně :) s Lenkou
Druhé v kategorii

stanoviště	čas	rozdíl	kolo	čas kola
Ostravice	21.01. 11:00:00
Lysá hora	21.01. 12:25:06	01:25:06
Sepetná	21.01. 12:51:57	00:26:51	1.	01:51:57 Já
U Transformátoru	21.01. 12:55:54	00:03:57
Lysá hora	21.01. 14:17:45	01:21:51
Sepetná	21.01. 14:50:26	00:32:41	2.	01:58:29 Lenka
U Transformátoru	21.01. 14:54:55	00:04:29
Lysá hora	21.01. 16:18:21	01:23:26
Sepetná	21.01. 16:49:07	00:30:46	3.	01:58:41 Já
U Transformátoru	21.01. 16:53:31	00:04:24
Lysá hora	21.01. 18:25:28	01:31:57
Sepetná	21.01. 19:01:58	00:36:30	4.	02:12:51 Lenka
U Transformátoru	21.01. 19:06:53	00:04:55
Lysá hora	21.01. 20:32:51	01:25:58
Sepetná	21.01. 21:05:32	00:32:41	5.	02:03:34 Já
U Transformátoru	21.01. 21:09:36	00:04:04
Lysá hora	21.01. 22:44:24	01:34:48
Sepetná	21.01. 23:23:45	00:39:21	6.	02:18:13 Lenka
U Transformátoru	21.01. 23:29:02	00:05:17
Lysá hora	22.01. 01:08:07	01:39:05
Sepetná	22.01. 01:41:36	00:33:29	7.	02:17:51 Já
U Transformátoru	22.01. 01:46:03	00:04:27
Lysá hora	22.01. 03:25:56	01:39:53
Sepetná	22.01. 04:09:23	00:43:27	8.	02:27:47 Lenka
U Transformátoru	22.01. 04:15:20	00:05:57
Lysá hora	22.01. 06:03:03	01:47:43
Sepetná	22.01. 06:42:30	00:39:27	9.	02:33:07 Já
U Transformátoru	22.01. 06:47:33	00:05:03
Lysá hora	22.01. 08:27:53	01:40:20
Sepetná	22.01. 09:09:06	00:41:13	10.	02:26:36 Lenka

Letošní dvacet čtyři hodinovka byla jak jinak než o překonávání. Startovala jsem opět s Lenkou Trawinskou, které mockrát děkuji, že do toho se mnou šla. Při tomto závodě se s parťákem téměř nevidíte, jen si předáte štafetu. Výsledek je ale týmová práce, i přes to, že okruh jde každý sám, jednoduše extrémní štafeta. Díky moc Leni :) Byla jsi skvělá a parádně jsi makala. Díky za podporu a vše. 

Slezský Maraton 2013 - pot, bolest a mnoho nechybělo slzám, aneb někdy prostě musíš

Třetí víkend v srpnu se blíží a to neznamená nic jiného než Slezský maraton, na který se letos chystám poprvé. Vlastně se poprvé chystám na klasický maraton, jelikož všechny mé předešlé horské maratony byly jen Ultramaratony. To jsem celá já, začínám vždy tím nejtěžším.

V pátek ještě narychlo sháním odvoz do Dolní Lomné, kde se koná letošní ročník tohoto závodu. Odvoz seženu, musím se ale dostat do Bašky u Frýdku-Místku, v duchu si říkám:,,To by neměl být problém.'' Večer si sbalím stan, karimatku, spacák a potřebné věci pro závod.

Další den v sobotu 17.8.2013 vstávám časně ráno a připravuji si vysoko-sacharidovou snídani ve formě ovesných vloček, poté vyrážím na vlak.
 Cesta je příjemná, jsem ale stále v polospánku. Dojedu do Bašky, kde na mě už čeká Martin s Lindou a autem vyrážíme směr Dolní Lomná.
Cestou se stavujeme pro Honzu a Vojtu. Honza má sice menší zpoždění, to se ale prodlouží, jelikož se vracíme zpět do Bašky pro spacák.
Do Dolní Lomné nakonec dorazíme včas, přibližně hodinu před startem, ještě najíst, sbalit do baťůžku dva gely, camilbag s ionťákem a může se vyrazit.

A je odstartováno. Všichni vybíhají jako blázni. ,,Určitě to přepálili.''říkám si. Později zjišťuji že opak je pravdou. Špička, nebo elita, každý tomu říká jinak, nasadili rychlé tempo. Čekala jsem sice že to bude rychlé, ale až takhle? No nevadí. Dávám do toho vše. Snažím se dobře rozložit síly. Na dvacátém kilometru se uvidí, kde se závod vyvine.

Po prvních dvaceti kilometrech závodu zjišťuji, že únava po Hostýnské osmě ještě nepominula, do toho mě začíná pobolívat stehení sval, bolest ale nepoleví a přechází do úponu na kolenou a do lýtkového svalu.
Bolestem nevěnuji pozornost a běžím dále. Mám za sebou něco přes dvacet kilometru běhu. Začínají mě napadat negativní myšlenky a s nimi přichází I má první krize. V tu chvíli si vzpomenu na slova Scotta Jureka z knihy Jez a běhej. ,,Někdy prostě musíš.'' V duchu si říkám:,,Pojď, pojď.'' A tak jdu přes bolest, musím dále. Potichu si pro sebe zopakuji znovu tato slova:,,Někdy prostě musíš.''A vyrážím dále. V tu chvíli vím, že čím déle budu na trati, tím bude má regenerace po závodě horší.

Umístění v tomto závodě je mi po pravdě v tu chvíli jedno. Bojuji sama se sebou. Jedno mé já by chtělo zastavit, druhé běžet a být co nejdříve v cíli. Zastavím zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nejraději bych se rozbrečela. Někdy si v krizích říkám, proč já to vlastně dělám.

Na třicátém kilometru jsem na dně. Fyzicky ale hůře jsem na tom psychicky. Nemůžu, chce se mi brečet, bolest pravé nohy je horší a horší, na trati jsem sama, vím že mám velkou časovou ztrátu, jelikož jsem díky svým bolestem hodně zpomalila. Snažím se nemyslet na bolest. Pomáhám si holemi. Abych se nějak rozptýlila, začímám si počítat vlastní kroky. Počítám desetkrát do sta. Bolest najednou polevuje. Už jsem možná rozhýbala namožené svaly. Psychicky na tom začínám být také lépe a doháním ztrátu, kterou jsem získala.

Podaří se mi dohnat ostatní závodníky. Vše mě bolí ale vím že musím dál a chci dál běžet protože už chci být už v cíli. Na občerstvovačce se ptám:,,Kolik kilometrů zbývá ještě do cíle?'' Jeden z pořadatelů mi odvětí:,,Ještě přibližně šestnáct, možná i méně.'' Kilometry ubíhají pomalu, ale já to jen tak nevzdám a běžím dále. Připadá mi jako bych uběhla deset km, ve skutečnosti uběhnu tak šest.

Dobře, smířím se s tím že do cíle zbývá deset km. Někde na třicátém druhém kilometru předbíhám Martina, na kterého jsem měla ještě před chvíli ztrátu. Za normálních okolností bych na něj počkala, ale jsem tak na dně že si to nemohu dovolit. Jediné co mě v tu chvíli zajímá je cíl. V duchu si říkám už je to kousek, to musíš rozběhnout i do toho mírného kopce. I když opravdu nemůžu mám pravou nohu v křečích, levá začíná bolet také jelikož na ní přenáším větší část váhy.

Myslím že zbývají tak dva km do cíle. Ve skutečnosti mi zbývá ještě pět km. 

Vůbec to neutíká.

Po chvilce doháním Zdeňka Cypru. On mě povzbuzuje ať běžím a já za ním zavolám:,,Běžím běžím ale v bolestech, už nemůžu.'' Ze všech posledních sil se snažím rozběhnout. Myslím už jen na to jak si lehnu v cíli, nezajímá mě už ani čas ani umístění. Chci být už v cíli a co nejdříve. Špatně se mi dýchá, to protože že už začínám propadat panice.

Všech kolem běžících se ptám kde je cíl. Turistů se ptám kde je cíl. Nějaká paní mi odpoví:,,musíte dolu po sjezdovce, pak nahoru, dolů, a nahoru terénem a poté už jen km do cíle." tato odpověď mě nakopne. Vybíhám a zase zrychluji tempo. Chci být v cíli.

Seběh ze sjezdovky bolí, ještě že mám hole. Při vycházení sjezdovky, kdy už opravdu nemůžu, skoro brečím za chůze. Dávám se do řeči se starším pánem a říkám mu co mám za problém. Jsem nahoře. Oddychnu si, ale v zápětí se dozvídám, že cíl je vzdálený přibližně kilometr a každý metr běhu bolí a bolí.

Běžím lesem po rovinách, snažím se běžet. Ptám se zase jak daleko je cíl. Zjišťuji že cíl je do kopce. Pořád nic, až za chvíli vidím stoupání. Říkám si:,,Tady to už bude.'' Nakonec dobíhám ze všech sil do cíle. Ještě to rozběhnu i do kopce. Tyto závěry jsou jen o hlavě. Co dokáže udělat vidina cíle.

Do cíle dobíhám v čase pět hodin a dvacet tři minut, při tom mám co dělat pro to, abych se nerozbrečela. To ale radostí, že jsem konečně v cíli po celé té bolesti, co jsem musela prožít. Cítím se už lépe. Bylo to hodně těžké. Určitě jsem podcenila náročnost tratě. Říkala jsem si je to jen pár kilometrů. Nebyl to sice zas tak dlouhý závod, ale byl rychlý a těžký. Na druhou stranu to byl můj první klasický maraton, co jsem běžela. V příštím roce zase plánuji vrátit se na start. Výhodou bude, že budu vědět do čeho jdu.