čtvrtek 2. května 2019

Motivace na horský ultramaraton, článek ze soudku (ne)nadšence

Článek z realistického a možná pro někoho z pesimistického pohledu na ultrarunning a hlavně na náš přístup k životu, ve kterém chceme být všichni, zjevně, šťastní. O čem ultrarunning (ultra) je? (Trochu negativně i pozitivně). 
Kaňon řeky Tary

Jedná se o dobrovolnou sebedestruktivní činnost s cílem uspokojit své potřeby. Také se jedná o činnost, kdy překonáváme své limity.
S nadsázkou mohu říct, že se sebedestruktivní činností se stane každá činnost, které je hodně.

Nesouhlasíte ultraběžci?
Někdo jede na trávě, na alkoholu a na dalších tlumících či povzbuzujících prostředcích. Ultraběžcům postačí endorfiny, které mají v cíli podobné účinky jak výše zmíněné látky.
Někde v lese

K čemu ultra vede? 
K závislosti. K uspokojení. K zdolávání cílů. K meditaci. K relaxaci. K setkávání se se stejnou skupinou lidí, jako jste vy a k výměně názorů, k podnětům, k plánům dalších závodů, ke spolupráci, ke zkušenostem, k síle, k vývoji, k rozvoji, k orientaci v terénu, ke schopnosti rozhodnout se, k pokoře, k respektu, k respektu k lidem, k respektu k sobě, k respektu k přírodě a abych nezapomněla tak hlavně k posunu a růstu.
Na horách. Nehoňme se za větrnými mlýny. 

Pocity
Na ultramaratonu je skvělé že v průběhu závodu zažijete všechny možné pocity - slasti, strasti, vzrušení, sklamání a tak podobně.

Emoce
Díky emocím v nás zůstávají intenzivněji zakotveny všechny zážitky a to platí i při ultramaratonu, hlavně při něm. Proto tyto závody stále běháme. Díky emocím se zážitek odběhnutého ultramaratonu stává nezapomenutelným.
I cesta nám přináší štěstí a hlavně zkušenost. Někdy nedojdeme až nahoru. 

Endorfiny
Doběhnete do cíle, pozdravíte se se svými přátely i s lidmi, které v průběhu závodu potkáte, poplácate se po rameni nebo se v tom opojení endorfinů objímáte a brečíte. Někdy ležíte na trávě a je vám zkrátka krásně. "Jaký závod běžíš příště?" "Za týden je nějaký běh, tak se tam uvidíme."
Endorfiny dokážou spoustu

Zase ty emoce, jako v životě.
Zregenerujete, potrénujete a za týden či dva stojíte na startovní čáře dalšího ultramaratonu. Ještě před závodem vám stoupne adrenalin, opět jsme všichni nabuzení k dalšímu zdolání následného kopce. K hodinám běhu či chůze, k uvažování co to dělám, k smíchu, slzám, potu, bolesti, slasti a tak dále.

Jako drogy
Všichni jsme z toho tak oblbnutí, protože kde zažijete tolik emocí a pocitů naráz? Ano zažijete je v životě, ale ne takto najednou. Ultrarunning to umožňuje.

Život
V dnešním světě, kdy máme vše a vlastně nic, kdy nejsme schopni komunikovat a unést naše emoce, protože je to složité, že? Proč bychom se snažili a vynakládali emoce k běžnému vysvětlení. Jednodušší je nekomunikovat, což je ale také druh komunikace. Jednodušší je zajít si na pivo a úplně nejjednodušší pro náš život by bylo cokoliv neprožívat, na cokoliv se vykašlat. To také děláme, protože je to to nejjednodušší.

Náhrada toho, čeho nejsme schopni v životě realizovat
Tak místo toho abychom byli upřímní, přirození a projevovali emoce v životě, raději vyrážíme na ultramaraton, kde se vybijeme od emocí, stresu, nakopneme se endorfiny a žijeme, brečíme a konečně projevujeme emoce.

Také se můžeme uvolnit, jen být, užívat si tu cestu. Ultramaratony vám poskytnou nezapomenutelné zážitky a zkušenosti do života, které jen tak nezískáte.
Až v kruzích, to poznáte.

Média a vše krásné, ale takový život není
Proplouváme životem a opět nic. My to ale potřebujeme zažít. Potřebujeme zažít radost, ale i smutek. Média spolu se sociálními sítěmi nám nalhávají, že smutek je špatný nebo že není. Viděli jste někde na Facebooku brečícího člověka? Možná jste viděli válku. Co nám sociální sítě dávají - spokojenost, spokojenost a spokojenost. Takový život není. Proberme se.
Život není jen radostný.
V životě je přemíra strasti. Díky tomu si můžeme vážit malých radostí, přítomných chvil, můžeme se naučit žít, ne jen přežívat. Ale všeho s mírou.

Opojení sociálních sítí
Každý den otevřete facebook, podíváte se jak si ostatní žijou, ale vy můžete být třeba v depresi, protože vám třeba není nejlíp. Opět nezdravé. Ničíme se tím co pozorujeme. Sami ničíme sebe.
Naučte se smířit a přijmout - bolest, strach. Je třeba být silný, hlavně psychicky.

Narušené hodnoty, narušené jídlo, narušená (nemocná) společnost a my jsme jako zdraví? 
Naše hodnoty jsou porouchané jako nikdy, jestli nějaké pořádné máme. Naše společnost  je nemocná.
Od jídla které jíme, kdy banán není banán a jablko není jablko. Od umělého osvětlení v obchodech i doma, způsobujícího nám nemoci a různé poruchy. Od zjednodušení všeho. Začněme třeba od jídla a můžeme skončit u vztahů, hodnot a cílů. Je to těžké. Proč bychom se snažili? "Je to složité. Raději si zvolím jednodušší způsob."
Jablíčko z vlastní zahrady

K čemu tohle povede? 
Jíme nezdravé jídlo, jsme v nezdravé (nemocné) společnosti s nezdravými vztahy a všechno, co se zdá být složitější, raději hodíme za hlavu, než abychom se snažili. Měli bychom se nad sebou zamyslet.

Kompenzace
Můžeme si tyto nedostatky kompenzovat něčím složitějším, abychom se cítili lépe, třeba si zaběhnout ultramaraton.
Už jen cesta k zaběhnutí ultramaratony vás donutí spoustu změnit - stravu, denní režim, priority, hodnoty, dech. Budete muset mimo trénink i odpočívat.

Neříkám, že nás ultrarunning nemůže posunout dále, že nám nemůže dát zkušenosti, zvednout naší morálku, že nám nemůže dát sílu a vytrvalost, odříkání a pokoru. Může nám dát ale přesně opačné pocity a tak stejně můžeme přistupovat k našemu životu.
Každá mince má dvě strany, jak víme. Tak je třeba se dívat na pozitiva i negativa ultramaratonu a hledat zlatý střed.

Já mám takový vlastní citát: "Život je jako ultramaraton, nikdy nevíš co tě potká, ať dobré či špatné, musíš se s tím poprat a doběhnout přes překážky až do cíle"

Překážky v životě jsou tím co nás posilují. Jsou tím, co nás nenechá zůstat na místě.
Jaký je váš názor na tuto problematiku?

pátek 26. dubna 2019

Zážitky z ultramaratonu - Jak přečkat noc?

''Život je slet okamžiků, která nám dávají smysl žít.'' 

1. Jak přečkat noc? 
Tento příběh se odehrál při ultramaratonu v Jeseníkách. Nebyla to v tu chvíli pěkná zkušenost, ale přesto na tento průběh závodu nikdy nezapomenu. 
Při tréninku


Být rychlejší
Byla jsem pomalá. Nedošla jsem včas na danou kontrolu a to znamená, že jsem bez jídla. Co mám? Podtrženo sečteno, tři müsli tyčinky.
Chci pokračovat i bez občerstvení. Rozhodnuto. Nejsem zvyklá se vzdávat. Pokračuji dále směrem k Dlouhým Stráním. Průběh cesty je klidný. Chvíli běžím, chvíli jdu. Hladina adrenalinu v krvi se mi zvedla po tom, co zjišťuji, že časově nestíhám ani další občerstvovací stanici. Nemyslím. Jdu.
Na horách. Moje závislost. 

Cesta

Po nějaké hodince dorazím pod nádrže na Dlouhých stráních. Na mapě to vypadá jako super výstup. Opak se v průběhu cesty stává pravdou. Vystoupám na horu, vracím se. Stoupám, vracím se. "Sakra, kde je ta odbočka?" "Zachovej klid." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Je třeba se soustředit. Dívám se na mapu. Jdu dobře, ale je to nějak stále stejné. Tady jsem už šla. Značení je už sesbírané. Tak doprava nebo doleva?
Vůbec netuším. Značky nevidím. Volím variantu a lá má intuice a pokus - omyl.
Hory

Mířím na vrchol
Vystoupám na vrchol. Tak nic. Dobrá. Nevím kde jsem. Co teď. Cíl v nedohlednu. Začíná se šeřit. Přestávám vidět na turistické značky. Přemýšlím. Vrátit se by bylo na dlouho a riskantní. Uvažuji racionálně. Musím jít dále. Je zima, počasí se nějak zvrhlo. Mám na sobě jarní šusťákovou bundu, kraťasy, termo triko a kompresní podkolenky a v batohu poslední tyčinku. Třešničku na dortu dodává tomu všemu má čelovka, která začíná poblikávat. V batohu mám v zásobě náhradní baterky, ale i přesto nejsem z této situace nadšená.
Cesta. Není vše o ní? Náborů, dolů, z kopce, do kopce. Přes překážky. 

Po chvilkovém vnitřním stresu a následném velmi rychlém uklidnění se snažím pokračovat. Musím být v klidu a jednat racionálně.

V této chvíli jsem na Dlouhých Stráních. Ty cesty vypadaly na první pohled tak snadně. Ve skutečnosti stále stoupáte k vrcholu nádrže a pořád cíl v nedohlednu.
Nikdy byste nevěřili kolik má člověk ještě síly, i když si připadá, že už nemůže.

Co mě zachránilo? 
Světlo. A nemyslím nějaké světlo na konci tunelu a ani žádné filozofické pojetí.
Vidím světlo,v šeru, na vrcholu. Kašlu v tu chvíli na cestu a stoupám do kopce za světlem.
Zde kempují lidé v karavanech, kteří se na vrchol vydali na amatérskou rádio soutěž.
Zůstávám u nich.  Dostanu jídlo a volám pořadatelům, že jsem v pořádku, ať se nestarají o mou bezpečnost a po jídle v klidu usínám. Ráno mířím do zázemí závodu, kde jsem mými hostitely a zachránci odvezena.

Poučení
Běhejte rychleji a přesněji, potom nemusíte bloudit v lese, hlavně ne bez vybavení a na konci podzimu, když už bývá dost chladno.
Nikdy na tento okamžik nezapomenu. 
Co mě pomohlo?
S odstupem času to byla intuice.
Co mít? Při podnikání těchto dobrodružství doporučuji kvalitní výbavu do jakéhokoliv počasí. :)


pondělí 22. dubna 2019

Z deníku ultraběžce

Běhají tyto extrémní vzdálenosti pro pocit uspokojení či s cílem něco si dokázat, kvůli souznění s přírodou, nebo pro pokusy o změnu ve vlastním životě? Tak jak to je?

Možná jste se v úvodu článku sami našli. Nalezli bychom spoustu důvodů běhat tato extrémní dobrodružství, že by v cíli stačila na další samotný článek.

Při tréninku na kopečcích na Krétě

Proč se pouštět do takového extrému?
"Při ultrazávodech mohu vypnout mozek - je to stav, kdy mohu myslet a zároveň nemyslet. Mohu si uvědomit své předešlé činy, které při tak silném extrému dokážu vidět s odstupem, jako by bylo vše okolo mě jen mlhou a já jsem zde, v zimě, a stoupám a jediná věc, na kterou myslím je soustředění se na danou chvíli. Vnímám krok za krokem. Jsem tu jen já a kopec. Jako by tu kolem mě ani lidé nebyli. Nevnímam je."
(Pocity běžce v průběhu extrémního závodu 24 hodin na Lysé hoře)

"Když je člověk sám, rychle se naučí hovořit sám se sebou a náhle jste tady dva." R. Messner

Neúspěch jako cesta za úspěchem
Byla jsem zklamaná. Následně jsem ale přišla na to, že to, co z toho mám je pocit. Ne vždy byl pozitivní - třeba po nepodařeném závodě. Po pár dnech se obrátil v pozitivní a za pár týdnů stojíte opět na startovní čáře. Zdá se vám, že pocit je málo? Řekla bych, že je to nejvíc. Podle pocitů jednáme a nebo podle rozumu. Emocionální pocity po závodě nám ale mohou dát sebedůvěru pokračovat dále, důvěru jít a běžet příště zase, protože zjistíme, že na to máme. Extrémní závody nás mohou velmi posílit - fyzicky, zkušenostně, ale hlavně psychicky. Co se pak bude zdát nemožné? Co nezvládnete?

"Když se osvobodím od toho čím jsem, stávám se tím, čím bych mohl být." Lao'C
Nelpět na tom kým jsme. Jsme běžci, nebo  ultraběžci, studenti, učitelé, prodavači? Je to jen škatulka. My jako lidé musíme vše pojmenovat. Musíme se někde zařadit. Musíme vše pochopit. Chceme to. Chceme mít vše vysvětleno a tím se můžeme dostávat do jistých paradoxů, do zamotaných cest a smyček. Proč? Někdy nelze vše vysvětlit. "Panta rhei - Vše plyne." Hérakleitos

Proč běh?
Po chůzí se jedná o nejjednodušší pohyb. Na první pohled je strašně jednoduchý. Potřebujete k němu jen boty a můžete kdykoli a kdekoli vyběhnout. Záleží jen na vašem rozhodnutí.

Horský ultramaraton
Horský ultramaraton má, dle mého názoru, více společného s chůzí, jako naší základní lokomocí spolu s vytrvalostí, odvahou a schopností někdy nemyslet. Když běžíte dolů po černé sjezdovce, jde o to se uvolnit a asi i o to také trochu nemyslet, ale soustředit se  pouze na ten krok. Chvilka nepozornosti může znamenat konec závodu a čím jste unavenější, čím běžíte delší dobu, tím více vaše pozornost klesá. Tím je pravděpodobnější, že špatně došlápnete a můžete skončit.
Mysl, soustředění a přítomnost vašeho bytí v danou chvíli je také velmi důležitá.

Proč tedy běháme? Uklidnění, únik, potřeba dokázat si, potřeba endorfinů, svoboda, trénink, zábava, dobrodružství a spousta dalšího. Proč vy běháte?

Trénink na horské ultramaratony č.2

Tréninky na horské ultramaratony

Trénink na horský ultramaraton 2 část - Technika Spousta běžců začátečníků se jednoho dne jednoduše rozhoupou a začnou běhat. No a začne ...