24 hodin na Lysé hoře (LH24) 2016 - Tentokrát ve dvojicích

A je to tady - předposlední víkend v lednu a s ním každoroční závod s názvem 24 hodin na Lysé hoře. Tentokrát se účastním tohoto závodu po čtvrté. Letos je u mě vše ve znamení změn, proto oproti mé účasti v jednotlivcích na předchozích třech ročnících zvolím registraci ve dvojicích s Lenkou Trawinskou. 

Pátek - den před závodem
V pátek se jdeme registrovat na závod do Ostravice kde zjišťujeme, že se na penzion Sluníčko, v kterém jsme ubytované, dostaneme až ráno. Já budu startovat jako první, proto si u sebe po registraci nechávám čip. Následně už jedu domu, kde si nachystám potřebné věci k závodu, kterých mám opravdu mnoho. Počasí se totiž může kdykoli za dvacet čtyři hodin změnit. Musím být tedy připravena na jakoukoli alternativu. Večer usínám nezvykle brzy, protože spánkový deficit při tomto závodě by mohl přinést jisté problémy, na které bych mohla v průběhu závodu doplatit.

Sobota - v den závodu
Probouzím se bez budíku kolem šesté hodiny. Vstávám ale až v sedm. O půl deváté mám sraz s Lenkou v Čeladné odkud vyrážíme směr Ostravice, kde se na Sluníčku vybalíme a připravíme na závod.
Úderem jedenácté hodiny je odstartováno a já jako první z dvojice vyrážím směr Lysá hora. Snažím se nepřepálit. Běh střídám s rychlou chůzí.

Hlavně nepřepálit
Mé první dvě kola (celkové první a třetí kolo) probíhají v poklidu. Snažím se udržet tempo. Přesto mám první kolo hodně rychlé, i když jsem ho běžela pocitově pomalu. Je to letos o hodně svižnější a výživnější závod, než když jsem běžela v jednotlivcích.
V mém třetím kole (celkově v pátém kole) začínám lehce pociťovat bolest šlach. Svaly ale nebolí. Cítím se relativně čile.

Seběhy
Mé seběhy bych nazvala spíše místy klouzáním. Boty připomínají smyšlené brusle na sníh a holemi se jistím, abych nespadla. Tato alternativa je v sebězích v kombinaci s během asi nejúčinnější. Běžím přes špičky, těžiště snížené, nohy přirozeně natahuji dopředu a nechám se sílou gravitace unášet z kopce dolů. Při bolestech šlach v dalších kolech při sebězích myslím na uvolněnost a správnou techniku.

Připravenost
Oproti účasti na předešlých ročnících mě nebolí stehna, přisuzuji to buď dobré masáži, nebo mým letním tréninkům na kole. Od etapy CUTT v Beskydech jsem neběhala. Odpočinek se ale vyplatil. Také myšlení je oproti jiným ročníkům někde jinde. Jsem připravená i po psychické stránce. Motivuje mě že neběžím sama. Nechci to Lence pokazit. Nejde tu jen o mě, jako v jednotlivcích. Celý závod běžím bez nesmeků. Mám je v povinné výbavě. Podklad je ale dobrý, mě to vyhovuje a bez nesmeků mě nebudou tolik bolet nohy - to už vím z vlastních zkušeností.

Zmatky
V mém čtvrtém kole (celkově v sedmém kole) začínám být lehce mimo. Nemám absolutně přehled o počtu kol a pořadatelům tvrdím, že mám jiný počet. Vzápětí se ale opravuji a omlouvám, že už jsem mimo. Dostávám odpověď, že je vše v pořádku, že to po takové spoustě hodin beze spánku normální.
Navíc v depu usnu a neslyším mobil. Probouzím se až když je Lenka v pokoji. Probudím se a pomalu nevím kde jsem, až po pár vteřinách si uvědomím, že vlastně na závodě. Lenka mě prozváněla, ale slabý signál způsobil, že naskočila hlasová schránka. Já mám ale mobil v pořádku. Počasí v kombinaci a lokalitou nejspíše způsobilo nějaký výpadek signálu.
 Jsem nepřipravená a rozespalá, rychle se obleču, popadnu všechny věci, zkontroluji povinnou výbavu a utíkám do mrazu.
Tímto, mou vinnou, ztratíme nejméně hodinu. Totálně jsem to nyní pokazila.
Počasí už je v tuto dobu drsné a v noci ještě horší.

Poslední okruh
Páté (celkově deváté kolo) je lepší, než bych čekala. Nastalo rozednění. V tuto dobu jsem měla pravidelně své krize. Letos ale závod probíhá jinak. Lenka běžela předchozí okruh a tak fáze rozednění potkala ji. To mi také vyhovovalo. Když vybíhám do dalšího okruhu je světlo a mi to přináší určitou motivaci. Je nový den a navíc by to mělo být mé poslední kolo. Přesto se psychicky připravuji, že možná půjdu ještě jedno. Uvidíme.

Na druhou stranu mě začínají bolet šlachy. Překonávám bolest silou vůle, řekla bych. Nakonec se rozbíhám. Potkávám známé tváře. Jeden z nich mě oslovuje jménem. „Ahoj, nejsi Míša?“ Dotyčnému nevidím do tváře, mám brýle a hustě sněží. Sundám si je tedy a zjišťuji, že se jedná o člověka, kterého jsme s parťákem potkali asi před třemi lety na závodě Pět beskydských vrcholů a společně spolu běželi část trasy.  „Ano, jsem.“  Zjišťuji, že nezávodí, je jen jako pomocná síla. Běžím tedy dále.
Nahoře, v posledním stoupání ke kontrole na vrcholu Lysé se mi podaří zničit jednu z holí. Zaberu tak hodně, že něco lehce křupne. Super. To mi scházelo. Hole mě zachraňují. Pokouším se problém vyřešit. Hůl je ale nalomena. Montuji ji do sebe - je teleskopická tak to nějak vyřeším. Problém je v délce hole, která mi nevyhovuje. Jsou kratší, přesto je nemohu více vysunout, protože by to nemusela vydržet. Musím se poprat s tímto stavem a jít dál.

V seběhu se snažím zrychlit, i když nohy bolí. Musím někde nahnat čas. Dole předávám štafetu a končím. Lenka jde do posledního (svého pátého) a celkově desátého kola. Já jdu spát. Usnu pouze na hodinu, ale aspoň něco.
Končíme na 8. místě celkově v týmech ženy. V kategorii do 30 let končíme na 4. místě. Poslední team před námi, který skončil třetí měl asi hodinu a půl náskok, který jsme už nebyli schopni stáhnout. Byl to svižný a rychlý závod. Takových 24 hodin jsem ještě nezažila. Já totiž raději pomaleji a v kuse. Byla to parádní zkušenost.

Na závěr
Co při závodě pomohlo?
Po každém kole sprcha, díky které jsem se vzpamatovala. Následné ledové chlazení tuhých svalů také pomohlo.
Další tip? nohy nahoru. Lehnout si. Nohy dát na stěnu nebo do zvýšené polohy. Kyselina mléčná, která je ve svalech nohou se dostane do jiných partií.
Samozřejmostí je pravidelné jídlo a pití.

Vysmátá z průběhu závodu, to byl ale teprve začátek

Časy z našich kol - moje jsou liché, od Lenky jsou sudé kola

MISO A LENKO MAKEJTE  děkujeme, potěšilo :) 

ZHODNOCENÍ LETOŠNÍ SEZÓNY 2015

Hledání sama sebe 

Sezóna pro mě, jako téměř každý rok, začala závodem 24 hodin na Lysé hoře, kde jsem zvládla tentokrát pouze 5 okruhů. Už v tu dobu jsem věděla že forma není v pořádku. Trénink v pořádku určitě nebyl a já byla stále ve fázi hledání sama sebe. Po ukončení sportovního gymnázia a běhu na lyžích to stále nebylo ono, jako bych se nebyla schopna posunout někam dále. Trvalo to celé dva roky, než jsem se po ukončení gymplu vzpamatovala - ano, říkáte si, zatraceně dlouhá doba. Letos nastal konečně zlom - v mém způsobů myšlení, v tréninku. Začala jsem prakticky od znova. V klidu. Přestala jsem na tři měsíce běhat. Věděla jsem že budu běhat. Běh, přesněji trailrunning a ultrarunning patří k mému životu.

Přetrénování 

Bez běhu to nejsem já.  Neměla jsem z běhání radost jako dříve. Byla jsem přetrénovaná. Pauza byla nevyhnutelná. Na otázku, co dělat, když to nejde? (běh) mi odpověděl až můj trenér z gymnázia, kterému za mnoho vděčím. Poradil mi ať zvolním, že jsem to přehnala. Aby taky ne, když jsem v létě 2014 před letošní sezónou měla v srpnu každý víkend ultratrail. Ano, každý víkend. Bylo toho hodně. Cítila jsem se skvěle, běhalo mi to, trénovala jsem jak šílená. Ale tělo to vždy nevydrží. Vytrvalostní sport, v mém případě extrémně vytrvalostní sport je jiný v tom, že únavu člověk necítí hned. Únava se postupně střádá a střádá. Běhá nám to dobře, přidáváme si závody, trénink jde skvěle. No a najednou nastává zvrat, jsme zničehonic unaveni. Co se děje?  Je to normální? Co dělám špatně? Vždyť jsem byla celou dobu v pohodě, a najednou mám problém běžet bez problému obvyklou tréninkovou trasu. V této fázi jsem byla, proto nastala výše zmíněná pauza od běhu. A co dále? Nejde to. Nevím co dále. 

Změna myšlení a také změna tréninku

Přestala jsem běhat. Fáze depresí a otázek co dál se postupně přehoupla a já se konečně vzpamatovala. Začala jsem více jezdit na kole a plavat. Následoval druhý závod sezóny a první závod nových etapových závodů s názvem Czech Ultra Trail Tour. Já chtěla změnu ve všem a začala jsem se tedy registrovat na nové závody. Staré osvědčené závody jsem letos všechny vynechala až na Lysohorský čtyřlístek a Hostýnskou osmu. Když už změna tak bude pořádná. Tyto dva závody, jsem si přesto ponechala. Na etapu Czech Ultra Trail Tour (CUTT) v Jeseníkách jsem netrénovala. Nechávala jsem všemu volný průběh. Následně jsem se na etapě ztratila a nedokončila ji. Z této etapy jsem si odnesla další zkušenosti a šla jsem dále. Při etapě se mi ale konečně i přes její nedokončení běželo dobře. Tady nastal další zlom, najednou to šlo. Ztracená motivace byla zpět a k tomu stačil pouhý jeden závod. 

Žádné plány 

Přestala jsem plánovat závody na rok předem, vše jsem řešila týden, dva předem, podle toho jak jsem se cítila - psychicky i fyzicky. Dost mi to psychicky pomohlo. Žádné plány a tedy ani žádné ambice, nemusela jsem se s ničím stresovat. Vynechala jsem všechny závody ve dvojicích. Nemusela jsem tedy řešit parťáky, běžela jsem si prakticky na každém závodě svoje. Po etapě CUTT v Jeseníkách jsem vynechala i akademičky v horském běhu. Vysoké škole i když je tělovýchovného zaměření je účast na těchto závodech, mimo akademických her v atletice a kolektivních sportech, ukradená. Třicet kilometrů, které se běží v rámci AMČR je pro mě málo. Proč se tedy zbytečně realizovat? Navíc mám zkouškové období. Závod tedy nakonec vynechávám. 

Opakující se nachlazení, virózy a trénink 

Stále nachlazení a celkové oslabení mi postupně znemožnilo dostatečně trénovat. Do toho se k tomu přidá stres ve škole a forma, jestli nějaká byla, jde do kytek. Měním styl pohybu. Začínám více plavat, jelikož si dodělávám si kurz plavčíka. Plavání mi dost pomůže a s jízdou na kole se přes léto stává mou jedinou tréninkovou zátěží. 

Léto a hlavní sezóna

Má letošní kondiční příprava je časově náročná. Trávím hodiny v práci na aquaparku, nemám tedy dostatek času trénovat. Po práci se přesto snažím chodit plavat a do práce a z práce jezdím na kole. Ve volném čase se jdu sem tam proběhnout na Pustevny. Červenec je pojat jako měsíc ladění formy a srpnové víkendy začínám opět závodit. 

Změna se vyplácí

První srpnový víkend je ve znamení Mistrovství ČR v ultraskyrunningu, který se mi podaří dokončit, pro mě v solidním čase 11 hodin 15 minut a 30 sekund. Končím zde na 12. místě a umístění v první desítce mi uniká o 6 minut. Změna tréninku se opravdu vyplatila. Psychická připravenost jde už také znát, ale vždy to může být lepší. 

Následný týden absolvuji Hostýnskou osmu, kde končím na 6. místě. Běžím ji poprvé sama, opět nová zkušenost. Jak jsem zmínila dříve, ve všem jsou změny. 

Na závěr sezóny se v září účastním mého prvního závodu na horském kole s názvem Cream Bike Čeladná , kde asi padesátkrát spadnu. Je to další zkušenost. 

Změna 

Následně měním team a začínám běhat za Tobisport Frenštát pod Radhoštěm. Forma jde nahoru. Absolvuji etapy Lysacupu, jen co to jde. Na závěr sezóny se účastním poslední etapy Czech ultra trail tour v Beskydech kde končím 5. mezi ženami končím tímto letošní sezónu s pocitem spokojenosti. 

Hostýnská osma 2014

Hostýnská Osma 2014

12. srpna 2014 v 21:07 | Michala Knápková

Šílené horko a déšť. Tyto extrémy byly k vidění i zažití v sobotu 8. 8. 2014, na 3. ročníku 64 kilometrů dlouhém horském ultramaratonu s převýšením 3000 metrů s názvem Hostýnská osma. Na ročníku, který byl dle mého názoru nejnáročnější.

A je to tady - Pátek 8. 8. 2014. Ve 15:00 hod odjíždím na kole domů, abych se sbalila na závod. V 18 hodin už sedím ve vlaku směr Valašské meziříčí se smíšenými pocity. Doufám, že nebude takové horko jako minulý víkend na Lysé hoře. Počasí ale neovlivním.

Kolem 18:30 přijíždím do Valašského meziříčí. Z ,,Valmezu'' je to už jenom kousek do Rajnochovic. ¨
Na místo dorazím kolem 19 hodiny. Super. Jsem konečně po náročném dni na místě. Zaujmu místo na okraji tělocvičny, kde se postupně hromadí ostatní závodníci.

Natahuji Budík na 7 hodin.

 Probouzím se ale už po 6 hodině, jelikož nějakému ,,bláznivému'' závodníkovi zvoní budík v 6 hodina probouzí celou tělocvičnu včetně mě. Nemám v plánu vstávat tak brzy, ale nakonec přesto vstávám v 6:30. Alespoň mám dost času na přípravu na závod.

Chystám si povinnou výbavu na závod a jdu se nasnídat. Na závod jsem připravena. Nyní zbývá už jen počkat na parťáka, který dorazí chvíli před startem. V 8 hodin konečně startujeme.

Ze začátku je cesta klidná. Já se ale snažím start nepřepálit, protože toho máme ještě hodně před sebou. Parťák volí svižnější tempo. Já jsem pomalejší, trvá mi delší dobu, než se zahřeji a rozeběhnu. Navíc není důvod ze začátku nic přehánět. Na závodění bude ještě spousta času. Čeká nás výstup na Tesák a poté třetí kontrola na Hostýně, kde obíháme okruh modlících se lidí a pokračujeme v cestě. Tempo je dobré. Dále běh na Bukovinu a stoupání na krutý kopeček Obřany. Únava pomalu nastupuje a mě motivuje pátá kontrola, kde nás bude čekat občerstvení. Máme se alespoň na co těšit. Každá motivace pomůže.

Po seběhu do Držkové se konečně občerstvíme. Máme za sebou zhruba polovinu trasy. Z Držkové pokračujeme po zelené značce na další kontrolu a začínáme pomalu stoupat na Troják.
Poté směr na Čerňavu a stoupání na poslední kopec Kelčský Javorník a honem do cíle. Poslední stoupání nakonec zvládneme a těšíme se do cíle. ,,Za chvíli budeme v cíli.'' oznamuji parťákovi.
Jsme už unaveni a nevěnujeme pozornost mapě a bohužel odbočíme ze zelené značky a vydáme se trasou z prvního ročníku Hostýnské osmy seběhem směr cíl. Běžíme, ale značka nikde. Ptáme se tedy kolemjdoucích lidí a zjišťujeme, že jsme si zaběhli. Musíme se vracet do kopce. To jsou moje nervy.
Stoupáme zpět do kopce. Touto maličkou nepozorností bohužel ztrácíme spoustu času. Škoda. Pokračujeme svižným tempem do kopce. Napojujeme se na správnou trasu zpět na zelenou a poté už do cíle, kde nás při posledním seběhu zastihne déšť.

Je to ale pár minut do cíle. Jsem sice naštvaná, ale dále běžíme. Navíc jsme už téměř v cíli. Zbývá nám už jen pár desítek metrů. Z povzdálí slyšíme hlasy z cíle. Svaly mě sice bolí, ale neřeším to.
Běžíme a dobíháme za povzbuzování místních lidí do cíle za 10 hodin a 38 minut a nějaké sekundy. Končíme celkově 4 ze všech mixů a 3 v kategorii do 69 let v součtu věků.
O umístění jsem do poslední chvíle nevěděla. Jsem mile překvapena, ale jakmile se podívám na ztrátu na 3 team, což bylo 15 minut. A nebýt bloudění a malé krize, tak končíme možná i třetí. Ale o tom je sport.
Už se těším na další ročník, který si nenechám ujít, hlavně díky úžasné atmosféře závodu a skvělým pořadatelům.

Slezský maraton 2014

Slezský maraton 2014

18. srpna 2014 v 17:52 | Michala Knápková

Slezský maraton 2014

40, 5 km dlouhý horský maraton. Hodně intenzivní a rychlý. Hold není to ultramaraton. Přesto se jedná o náročný závod, ne tak délkou, ale spíše velmi kopcovitým profilem a technickým seběhy, konající se na slezské straně Moravskoslezských Beskyd.

 

V pátek odjíždím z Trojanovic o hodinu později, než jsem původně měla v plánu, ale to nevadí. V 18 hodin už sedím ve vlaku směr Frýdek - Místek. Mé očekávání, že cesta bude probíhat v poklidu, naruší hned první cestující, který si ke mně přisedne ve Frýdlantě nad Ostravicí. V tu dobu večeřím kukuřičný chléb. Obvyklá večeře na rychlo ve vlaku. Všude je bohužel obsazeno, takže si nepřesedám a trávím cestu až do Frýdku - Místku ve společnosti divně se dívajícího staršího muže. Co víc si přát. Nenechám se ale otrávit před nastávajícím víkendem. Strkám sluchátka do uší a pozoruji ubíhající cestu. Ve Frýdku - Místku přesednu do vlaku směr Český Těšín. V Těšíně není zase místo. Tentokrát trávím cestu ve společnosti dalšího pána a poslouchám nějaký jeho příběh o všech možných zraněních a životních neřestech. Při cestě si opravdu moc neodpočinu. V duchu se modlím, ať jsem už na místě. Konečně dorazím s malým zpožděním něco po 19:30 na místo. V Třinci na mě čeká kamarádka z gymnázia, kterou jsem rok neviděla. Alespoň máme možnost setkat se při závodech, když jindy nemáme čas. Autem pokračujeme do Oldřichovic, kde bydlí. Chvíli ještě rozebíráme zítřejší závod, ale kolem 21 hodiny vyrážíme spát. Přeci jen nás zítra čeká závod. V sobotu brzy ráno jedeme, po vydatné snídani ve formě ovesných lupínek s jogurtem a brusinkami, do Dolní lomné. V areálu Matice Slezské se prezentujeme do závodu. Je tady hodně známých a přátel a panuje zde skvělá atmosféra. Počasí je ideální pro závod. Ani příliš velké horko a ani zima. Kamarádka se mě ptá na čas, za který chci závod uběhnout. Já ale odpovídám, že netuším. Nemám žádné ambice. Při závodě se uvidí. Po loňském roce ale vím, že závod bude hodně rychlý. Ze začátku závodu se snažím nepřepálit start a držet si své tempo, což se mi podaří. Prvních patnáct kilometrů si běžím na pohodu. Musím se rozehřát. Závodit začínám až něco po patnáctém kilometru. Volím rychlou chůzi do prudkých kopců, z kopců a po rovinkách běžím. Tento plán udržuji celý závod. Navíc se mi nechce nic přehánět, přeci jen jsem měla předešlé dva víkendy závody a nic se nemá přehánět. A není to pro mě ani ideální vzdálenost závodu. Na občerstvovacích stanicích pravidelně doplňuji vodu do camelbagu a tabletu GT sport od Enervitu, která mi dodá rychle energii a běžím dále.

Do cíle dobíhám za 5 hodin 26 minut a nějaké sekundy. Není to žádný závratný výkon. Ale s nějakým skvělým umístěním jsem ani nepočítala. Bude to znít divně, ale délka závodu je na mě krátká. Mám raději závody kolem 60 km. Účast se ale vyplatila a nelituji. Zastávám názor, že takový závod je nejlepší trénink. Oproti loňskému roku mě nepotká žádná krize, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu je silnější konkurence a dle mého názoru náročnější trať. Do příštích let bude potřeba zapracovat na zlepšení rychlosti. Není to poslední závod.

Lysohorský čtyřlístek 2014 MČR V ULTRASKYRUNNINGU

Lysohorský čtyřlístek 2014 - MČR v Ultraskyrunningu

3. srpna 2014 v 18:06 | Michala Knápková

A je to tady. V sobotu 3. 8., vstávám časně ráno po třetí hodině. Nyní už si jen rychle sbalit potřebné věci, nasnídat se výživné snídaně plné sacharidů ve formě ovesných vloček a můžu vyrazit směr Kunčice pod Ondřejníkem na vlakové nádraží. V 4:30 ráno už sedím ve vlaku směr Frýdlant nad Ostravicí, kde na mě už čeká Honza a autem vyrážíme na Švarnou Hanku. Tam se rychle zaregistrujeme. Poté sbalíme potřebné věci k závodu a já si zkontroluji povinnou výbavu. Je 6:30 a pomalu se stavíme na start, abychom od pořadatelů vyslechli rozpravu k trati. Na startu vidím plno známých lidí, kterým přeji hodně štěstí. Ještě se letmo kouknu na mapu, kterou záhy skládám a ukládám do kapsy. V 7:00 je odstartováno. Všichni závodníci se jako splašení řítí kupředu. Konečně běžímJ

Po tři měsíční běžecké pauze je pro mě tento závod spíše zkouškou formy. Nemám velké ambice a nepředpokládám skvělé umístění. Přes to všechno se těším. ,,Ultra'' už mi totiž opravdu chybělo.

První lístek ze Švarné Hanky, přes údolí Poledňany a poprvé na Lysou horu je super. Cítím se skvěle. Říkám si, že jsem udělala s běžeckou pauzou dobře. Je to ale teprve začátek a mám toho ještě hodně před sebou. Dále se vydávám na Ivančenu a pocitově už nemůžu. Po chvíli potkávám pořadatele na skryté kontrole a ověřuji si trasu. Oni mě ale v zápětí uklidňují, že už za chvíli budu na Kykulce. Přidám tedy do tempa a opravdu to dlouho netrvá a po chvíli jsem na vrcholu. Sbíhám do Krásné a zpět na Lysou, když mi během cesty pípne mobil a sms od Honzy:,,V Krásné to balím.'' V duchu si říkám: ,,A sakra, to bude ještě náročný závod.''

Po druhé na Lysé hoře se cítím pořád skvěle, což je dobře. Navíc mám za sebou první polovinu ,,lístků''. Do cíle ale stále zbývá větší množství kilometrů, než mám za sebou. Při závodě kolem sebe potkávám známé i nové tváře. Sem tam se s někým dám do řeči. To člověk pak hned zapomíná na bolest svalů a jde se mu lépe. Po druhém i třetím okruhu potkávám spousty lidí, kteří v závodě končí. Já se nechci ale jen tak lehce vzdát. Běžím tedy dále. Sbíhám směrem do Ostravice k Šanci a po třetí se vydávám na Lysou horu, kdy mám v nohách 43 kilometrů. Polohlasně si při střídavém běhu s chůzí opakuji:,,Už jen seběh, jedna Lysá a seběh do cíle. Více mě to motivuje. Už nyní ale vím, že seběh do cíle bude nejnáročnější a začínám uvažovat, jestli na to vůbec mám. Pořád to ale nevzdávám a jsem odhodlaná doběhnout až do cíle. Vydávám se směrem do Malenovic, ke Korýtku, na Lukšinec a čeká mě naposledy Lysá hora. Při čtvrtém a to posledním výstupu na Lysou mě začíná ničit a unavovat nehorázné horko a horoucí slunce. V tomto počasí je to opravdu extrém. Navíc už nemám vodu v camelbagu a těším se více a více na ,,občerstvovačku'' na Lysou horu. Už ale nemůžu. Ne fyzicky. I když jsem mile překvapena, čekala jsem že na tom budu se svou kondicí hůře. Nemůžu spíše psychicky. Navíc mi začíná být špatně. Nedostatek vody a horko udělají při závodě své. Proto si těsně před vrcholem sedám do stínu a přemýšlím co a jak dále. Vrchol Lysé je kousek přede mnou. To už nevzdám! V duchu si říkám: ,,Dělej Michalo! , je to už kousek.'' Sedím a přemýšlím. Po chvilce potkám pořadatele jak se vracejí dolů s věcmi na občerstvení a ptají se, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji, např. pití.

 

Odvětím: ,,Ne, díky. V pohodě. To už zvládnu.'' Pokračuji tedy dále na vrchol Lysé. Nyní už vím, že dolů nepoběžím. Za prvé, nestíhám časový limit, za druhé je mi špatně z horka a bolí mě hlava. Nebudu riskovat, že někde při seběhu zkolabuji. Je to přeci jen delší seběh. Fyzicky bych to možná zvládla. Zažila jsem už závody, které jsem dokončila v horším stavu. Ale bolest hlavy, pocit na omdlení a horko mě utvrdí v závěru, že by bylo dobré na Lysé skončit. Přeci jen budu mít čtyři vrcholy i když bez seběhu. Definitivní rozhodnutí ale nechávám až na dobu, kdy dojdu po čtvrté na vrchol. Konečně dorazím na Lysou horu. Super, zvládla jsem to. Hned mířím k ,,občerstvovačce'' a liji do sebe kelímky s ,,ionťákem'', kolou a vodou. Začíná mi být o dost lépe. Přesto se ale po chvilce na Lysé hoře rozhoduji, že do cíle nepoběžím a na hoře ukončím závod. Netroufám si totiž seběhnout na Švarnou Hanku do necelých tří hodin, což je limit do konce závodu. A nepotřebuji se zničit před dalšími závody, které mě v srpnu čekají. Zachovám si zbytek rozumu a i přes to, že bych to možná po limitu zvládla seběhnout, tak definitivně končím a jdu pořadatelům odevzdat čip. Nakonec se nechávám svézt autem dolů na Švarnou Hanku. Mám ale i tak dobrý pocit. Na Švarné Hance už vím, že jsem udělala dobře, že jsem skončila. Kdo ví, za jak dlouhou dobu bych dorazila do cíle a v jakém stavu bych poté byla? Přesto jsem ráda. Závod byl skvělý. Náročný, ale svým způsobem i příjemný, hlavně ta první polovina. Navíc, kdy člověk dostane, za normálních okolností, příležitost dostat se na Lysou horu za jeden den rovnou čtyřikrát a ze všech možných stran? Řekla bych, že Lysohorský čtyřlístek je pro tohle ideálním závodem.

Tak tohle byl adrenalinový zážitek - 24 hodin na Lysé hoře 2013

V den závodu jsem brzy vstala a začínala na mě doléhat před závodní nervozita. Zbývalo už jen zkontrolovat povinnou výbavu, najíst se a konečně můžu vyrazit. Všude kolem mě se začíná šířit závodní atmosféra. Před závodem si vyslechnu ještě slova Libora Uhra: '' V noci se ochladí a trasa závodu může být namrzlá, proto přibývají do povinné výbavy nesmeky. Povinná výbava bude také náhodně během dnes kontrolována.''  Po těchto slovech byl závod započat za zvuku sirén. 

PRVNÍ A DRUHÝ OKRUH

V duchu si stále opakuji:,,Hlavně začni pomalu, nepřepal to, máš před sebou dlouhou cestu, musíš si rozložit síly.'' 

Konečně jsem vyběhla.

 První dvě kola, které jsem běžela v kombinaci s chůzí měli dobrý průběh. Všude kolem mě bylo ze začátku mnoho lidí, kteří se naštěstí v průběhu závodů rozmístí po trati.

TŘETÍ OKRUH 

 Ve třetím kole se začalo stmívat a já jsem oslovena pořadateli:,,Potřebovala bych vidět tvou povinnou výbavu a ,,čelovku''. Odvětím:,,Tak dobře, jen ji najdu.'' 

Na občerstvovací stanici si doplním pití. 

Naberu si do batohu jídlo a vyrážím do čtvrtého kola. 

ČTVRTÝ OKRUH

Bolí mě všechny svaly. V noci se dost ochladilo, a proto jsem si dala přes ústa šátek, abych nedýchala studený vzduch.

PÁTÝ OKRUH

 V pátém kole mě předběhla má soupeřka, proto se ji snažím dohnat. To se mi naštěstí povede hned v prvním kopci. 

ŠESTÝ OKRUH

V šestém kole nastala krize a pomýšlím na to, že bych skončila. ,,Jdeš do dalšího kola?'' ptají se pořadatelé. Odpovím: ,, Asi ne, ještě jsi to rozmyslím.''

 Šesté kolo jsem došla nad hranici svých sil a do dalšího kola jsem neměla v plánu jít. Opak se ale stal pravdou. V depu potkám kamarády, kteří mě přemlouvají: ,,Pojď s námi do dalšího kola, my půjdeme pomalu.'' 

SEDMÝ OKRUH

Nechám se přemluvit a jdu s nimi do dalšího kola, které se pro mě stane osudným, jelikož mi kamarádi utečou a pokračuji sama v mínus dvaceti stupních, fyzicky unavená a psychicky odrovnaná. 

OSMÝ VÝSTUP NA LYSOU HORU

Na Lysou horu se mi dojít podaří, ale co dolů? Už nemůžu.

Nakonec přece jen scházím z Lysé hory dolů a těším se do cíle. Při cestě dolů se mi podaří potkat pána. Jsem už tak vyčerpaná, dám se s ním do řeči a poprosím ho: ,,Dobrý den, myslíte, že byste mohl jít se mnou? Jsem vyčerpaná, vůbec už nemůžu a asi nestihnu doběhnout v limitu.'' Odpoví:,,Tak ano, půjdu s vámi, stejně mi o nic nejde.'' Deprese z toho, že nestihnu doběhnout do cíle v limitu a bude se mi počítat jen půl posledního osmého kola, opadne. Doběhneme tedy společně do cíle. Jsem tak šťastná, že jsem to zvládla. Být v cíli po tak náročném závodě je ten nejlepší pocit jaký se dá zažít.

Slezský Maraton 2013 - pot, bolest a mnoho nechybělo slzám, aneb někdy prostě musíš

Třetí víkend v srpnu se blíží a to neznamená nic jiného než Slezský maraton, na který se letos chystám poprvé. Vlastně se poprvé chystám na klasický maraton, jelikož všechny mé předešlé horské maratony byly jen Ultramaratony. To jsem celá já, začínám vždy tím nejtěžším.

V pátek ještě narychlo sháním odvoz do Dolní Lomné, kde se koná letošní ročník tohoto závodu. Odvoz seženu, musím se ale dostat do Bašky u Frýdku-Místku, v duchu si říkám:,,To by neměl být problém.'' Večer si sbalím stan, karimatku, spacák a potřebné věci pro závod.

Další den v sobotu 17.8.2013 vstávám časně ráno a připravuji si vysoko-sacharidovou snídani ve formě ovesných vloček, poté vyrážím na vlak.
 Cesta je příjemná, jsem ale stále v polospánku. Dojedu do Bašky, kde na mě už čeká Martin s Lindou a autem vyrážíme směr Dolní Lomná.
Cestou se stavujeme pro Honzu a Vojtu. Honza má sice menší zpoždění, to se ale prodlouží, jelikož se vracíme zpět do Bašky pro spacák.
Do Dolní Lomné nakonec dorazíme včas, přibližně hodinu před startem, ještě najíst, sbalit do baťůžku dva gely, camilbag s ionťákem a může se vyrazit.

A je odstartováno. Všichni vybíhají jako blázni. ,,Určitě to přepálili.''říkám si. Později zjišťuji že opak je pravdou. Špička, nebo elita, každý tomu říká jinak, nasadili rychlé tempo. Čekala jsem sice že to bude rychlé, ale až takhle? No nevadí. Dávám do toho vše. Snažím se dobře rozložit síly. Na dvacátém kilometru se uvidí, kde se závod vyvine.

Po prvních dvaceti kilometrech závodu zjišťuji, že únava po Hostýnské osmě ještě nepominula, do toho mě začíná pobolívat stehení sval, bolest ale nepoleví a přechází do úponu na kolenou a do lýtkového svalu.
Bolestem nevěnuji pozornost a běžím dále. Mám za sebou něco přes dvacet kilometru běhu. Začínají mě napadat negativní myšlenky a s nimi přichází I má první krize. V tu chvíli si vzpomenu na slova Scotta Jureka z knihy Jez a běhej. ,,Někdy prostě musíš.'' V duchu si říkám:,,Pojď, pojď.'' A tak jdu přes bolest, musím dále. Potichu si pro sebe zopakuji znovu tato slova:,,Někdy prostě musíš.''A vyrážím dále. V tu chvíli vím, že čím déle budu na trati, tím bude má regenerace po závodě horší.

Umístění v tomto závodě je mi po pravdě v tu chvíli jedno. Bojuji sama se sebou. Jedno mé já by chtělo zastavit, druhé běžet a být co nejdříve v cíli. Zastavím zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nejraději bych se rozbrečela. Někdy si v krizích říkám, proč já to vlastně dělám.

Na třicátém kilometru jsem na dně. Fyzicky ale hůře jsem na tom psychicky. Nemůžu, chce se mi brečet, bolest pravé nohy je horší a horší, na trati jsem sama, vím že mám velkou časovou ztrátu, jelikož jsem díky svým bolestem hodně zpomalila. Snažím se nemyslet na bolest. Pomáhám si holemi. Abych se nějak rozptýlila, začímám si počítat vlastní kroky. Počítám desetkrát do sta. Bolest najednou polevuje. Už jsem možná rozhýbala namožené svaly. Psychicky na tom začínám být také lépe a doháním ztrátu, kterou jsem získala.

Podaří se mi dohnat ostatní závodníky. Vše mě bolí ale vím že musím dál a chci dál běžet protože už chci být už v cíli. Na občerstvovačce se ptám:,,Kolik kilometrů zbývá ještě do cíle?'' Jeden z pořadatelů mi odvětí:,,Ještě přibližně šestnáct, možná i méně.'' Kilometry ubíhají pomalu, ale já to jen tak nevzdám a běžím dále. Připadá mi jako bych uběhla deset km, ve skutečnosti uběhnu tak šest.

Dobře, smířím se s tím že do cíle zbývá deset km. Někde na třicátém druhém kilometru předbíhám Martina, na kterého jsem měla ještě před chvíli ztrátu. Za normálních okolností bych na něj počkala, ale jsem tak na dně že si to nemohu dovolit. Jediné co mě v tu chvíli zajímá je cíl. V duchu si říkám už je to kousek, to musíš rozběhnout i do toho mírného kopce. I když opravdu nemůžu mám pravou nohu v křečích, levá začíná bolet také jelikož na ní přenáším větší část váhy.

Myslím že zbývají tak dva km do cíle. Ve skutečnosti mi zbývá ještě pět km. 

Vůbec to neutíká.

Po chvilce doháním Zdeňka Cypru. On mě povzbuzuje ať běžím a já za ním zavolám:,,Běžím běžím ale v bolestech, už nemůžu.'' Ze všech posledních sil se snažím rozběhnout. Myslím už jen na to jak si lehnu v cíli, nezajímá mě už ani čas ani umístění. Chci být už v cíli a co nejdříve. Špatně se mi dýchá, to protože že už začínám propadat panice.

Všech kolem běžících se ptám kde je cíl. Turistů se ptám kde je cíl. Nějaká paní mi odpoví:,,musíte dolu po sjezdovce, pak nahoru, dolů, a nahoru terénem a poté už jen km do cíle." tato odpověď mě nakopne. Vybíhám a zase zrychluji tempo. Chci být v cíli.

Seběh ze sjezdovky bolí, ještě že mám hole. Při vycházení sjezdovky, kdy už opravdu nemůžu, skoro brečím za chůze. Dávám se do řeči se starším pánem a říkám mu co mám za problém. Jsem nahoře. Oddychnu si, ale v zápětí se dozvídám, že cíl je vzdálený přibližně kilometr a každý metr běhu bolí a bolí.

Běžím lesem po rovinách, snažím se běžet. Ptám se zase jak daleko je cíl. Zjišťuji že cíl je do kopce. Pořád nic, až za chvíli vidím stoupání. Říkám si:,,Tady to už bude.'' Nakonec dobíhám ze všech sil do cíle. Ještě to rozběhnu i do kopce. Tyto závěry jsou jen o hlavě. Co dokáže udělat vidina cíle.

Do cíle dobíhám v čase pět hodin a dvacet tři minut, při tom mám co dělat pro to, abych se nerozbrečela. To ale radostí, že jsem konečně v cíli po celé té bolesti, co jsem musela prožít. Cítím se už lépe. Bylo to hodně těžké. Určitě jsem podcenila náročnost tratě. Říkala jsem si je to jen pár kilometrů. Nebyl to sice zas tak dlouhý závod, ale byl rychlý a těžký. Na druhou stranu to byl můj první klasický maraton, co jsem běžela. V příštím roce zase plánuji vrátit se na start. Výhodou bude, že budu vědět do čeho jdu.

Lysohorský čtyřlístek 2015 - Bylo to hodně o hlavě

Lysohorský čtyřlístek 2015

"Ultra jsou z devadesáti procent v hlavě a těch zbyvajících deset procent, ty jsou taky v hlavě." tímto citátem Hala Koernera jsem se snažila při tomhle třetím ročníku lysohorského čtyřlístku řídit. Jedná se o náročný závod. Ne tak délkou, ale hlavně převýšením a seběhy. Letošní ročník LH4L o délce 66 km a 4000 metrovým převýšením, navíc ztížily vysoké teploty, které si jako loni pořadatelé pěkně objednali :) I díky teplotám byl tento ročník opravdu náročný, hlavně psychicky.

 

Před závodem

Tento závod je pro mě zkouškou mého zdravotního stavu. Ať jsem chtěla či ne, tak mě okolnosti posledních měsíců přiměli méně běhat, pro upřesnění, téměř neběhat.

Týden před závodem se jdu konečně probhnout. Žádné extrémní seběhy ale do tréninku nezařazuji. Jedná se jen o lehký terén. Zjišťuji, že svalové úpony a šlachy stále pobolívají. "Jsem zvědavá na víkend." říkám si v duchu.

Je to tady - Pátek.

Balím si věci, nachystám jídlo a večer vyrážím směr Gruň. V klidu se ubytuji na Armaturce. Nachystám si oblečení, povinnou výbavu a další nezbytnosti na zítřejší závod. Poté si jdu sníst svou pozdní večeři ve formě melounu, banánu a hroznového vína. Otevřu si knihu, že si budu číst. Po deseti minutách to ale vzdávám, jdu do sprchy. Kolem desáté hodiny usínám.

Sobota

Vstávám v 5 hodin ráno a vyrážím na snídani. Po snídani mi už zbývá sbalit si věci, které si nechám vyvézt na Lysou horu. Nyní můžu jít na start.

Před startem si vyslechneme pokyny k trati a v 7:00 hodin je odstartováno. Pořadatelé si pro nás letos připravili hned ze startu sjezdovku. Beru to sportovně, žádný stres, v klidném tempu si sjezdovku vyjdu. Není kam spěchat. Celý závod je předemnou. Nepotřebuji to hned ze startu přepálit. Nevím jak to berou ostatní

závodníci, já ale musím přiznat, že mi tentokrát sjezdovka ze startu vyhovuje. Pěkně

jsem se po ránu zahřála a připravila se na následující seběh. Pokračuji tedy mírným seběhem dolů. Vzápětí stoupáme na Bílý kříž a poté už konečně na Lysou horu. Jedná se o nejdelší úsek"lístku" a dá pořádně zabrat. Letos jsem ráda za to, že tento úsek je hned na začátku závodu. Dle mého názoru, mám nejnáročnější úsek za sebou. Jsem poprvé na Lysé hoře, kde doplňuji na občerstvovačce pití, do rukou si beru müsli a vyrážím dolů. Nechci se zbytečně zdržovat a za chůze stíhám ještě jíst. Zatím se cítím dobře. Hlavně pořádně jíst a pít. Na vrcholu si beru ještě preventivně anticramp, proti křečím a mířím dolů přes Ivančenu na Kykulku a přes sedlo Kyčera do Krásné - do Mohelnice. Seběh je za mnou a můžu se vrhnout na druhý "lístek" Pokračuji na druhý lístek přes Malchor, na Lysou horu. Jsem podruhé na Lysé. Zatím to jde. Doplňuji pití do camelbagu a dávám si chléb se škvarkami. Normálně tohle jídlo

vůbec nejím, ale sladké jídlo včetně tyčinek,nemůžu ani cítit. Opět si beru i anticramp a sbíhám. Psychicky jsem maximálně v pohodě, jak už hodně dlouho ne. Snažím se zachovat chladnou hlavu, nedávát si cíl. Jít v klidu, na jistotu, chci letos závod dokončit.

Do kopců se přesto snažím chodit svižně, co to jde, ale s rozumem a u seběhů využívám stejnou taktiku. U každého seběhu se snažím soustředit na techniku. Běžet lehce, dokud to půjde přes špičky. Pokouším se navodit si v hlavě pocit lehkých nohou. Je to dost těžké. Přesto trénink tzv. imaginace, kteoru jsem dříve využívala v běhu na lyžích perfektně zabral. Také do kopců při náročných stoupáních. Nejdu asi obvyklou technikou chůze do kopce jako ostatní závodníci. Hole se snažím směřovat více od sebe, abych se pořádně opřela. Podobně se na lyžích běhá volnou technikou akorát s lyžemi. Hole ale směřuji stejně. A díky nordic walking holím je mohu ze seběhu i do kopce vypouštět, což mi ušetří obrovské množství síly i energie. Tyto věci jsem se také naučila při běhu na lyžích, a nyní v duchu děkuji za to, že je mohu využít. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré a naopak. Nebo zkušenostmi a nejen dobrými ale i špatnými se člověk učí.

Ve třetím lístku už nohy pěkně tuhnou i bolí. Celý závod se snažím sem tam zastavit a ztuhlé svaly - hlavně stehen a lýtek pěkně protáhnout. Těch pár minut zdržení mě nezabije. Právě naopak protažení mi skvěle prospěje a pokračuji dále. Sem tam si udělám i pár dřepů - které jsou také dobré na protažení a i jisté zjištění zdravotního stavu. Když nejde udělat dřep je na čase skončit. Vše probíhá ale relativně v klildu. Svaly bolí tak normálně. Taková ta obvyklá bolest. Nic nezdravého. Určité typy bolesti, kdy je už asi něco špatně, jsem taky schopná rozpoznat.

Kolem druhého až třetího okruhu se mi začíná navíc špatně dýchat, dělá to to "skvělé" počasí. V hlavě mám ale jen cíl. Letos to nevzdám a neskončím. Jsem přesvědčena že doběhnu do cíle. Chci to zvládnout.

Po třetím lístku už vím, že to zvládnu. Vždy si v duchu říkám, už jenom dvě Lysé a seběh. Poté už jen jedna Lysá a seběh. Posledního seběhu se celý závod dost bojím. Jelikož loni jsem skončila na čtvrté Lysé a nebyla schopna seběhnout. Letos to zvládám a po čtvrtém výstupu, kde se hezky naposledy občerstvím jdu na věc. Čeká mě totiž ten nejdelší seběh. Na Lysé mě ještě uklidní pořadatelé ať se nebojím, že to není celé z kopce. To mi možná i zvedne náladu. Super. Začínám sbíhat. Vše probíhá dobře. Nohy pobolívají. Ale je tu ta vidina cíle. Stále myslím na techniku běhu a na terén pod sebou. Hodně se soustředím, kde šlapu. Nepotřebuji si v posledním seběhu něco udělat. Na takové vymknuté kotníky a natržené vazy totiž také mívám štěstí.

Přibližně tři kilometry před cílem potkávám při běhu dva muže. Běžíme tedy tři. Navzájem se hecujeme k běhu. Všichni tři běžíme těsně vedle sebe, stejným tempem. V duchu si říkám, kde byli během závodu. Narazím na ně zrovna teď. Nevadí. Bude to ještě zajímavý souboj. Místy se snažím zrychlovat,ale chlapi se mě drží zuby nehty. Jeden z mužů začíná zrychlovat. Nechci se ale jen tak vzdát. Hecuji druhého muže:"Pojď, musíme ho ještě předběhnout. Teď zrychlíme. Jdem na to." Začínáme zrychlovat, ale první muž se nedá. Přesto se ho snažím jakž takž zuby nehty držet. I když vím, že ho nedoženu, běžím jak to jde. Kilometr před cílem ještě více zrychluji. A dobíhám do cíle.

Zvedám hole na hlavu a pronesu "Yes!!" Jsem šťastná. Je to ale jak po chvíli zjistím jen takové to pozávodní oblbnutí endorfiny. Při doběhu jsem asi tak půl hodiny vysmátá. Poté se moje nálada i stav drasticky obrátí. Udělá se mi šíleně špatně. Sakra. Co to je za stav? říkám si. To jsem snad nikdy nezažila. Moje nálada se o 80% změní. Adrenalin přestává působit a na místo radostného stavu mi začíná byt dost špatně. Hladina hormonů se po závodě stihla vyrovnat, a zapříčinilo to tento stav. (asi :) ) Ještě že jsem už v cíli. Závod jsem dokončila za 11 hodin 15 minut a nějaké sekundy.

Na jídlo ale nemám ani pomyšlení. Kuchař, podávající těstoviny se mě asi třikrát zeptá, jestli si tedy nedám. Musím odmítnout. Mám problém sníst banán, který jím tak čtvrt hodiny. Sice ho do sebe narvu, přesto je můj stav stále nic moc. Pořádně nemohu jíst ještě den po závodě. Tak vše je jednou poprvé. Nevím stále jaká byla příčina tohoto stavu, jestli vyčerpání nebo něco jiného. Fyzicky jsem se necítila po závodě tak unaveně, jako jindy, jen to jídlo. Těžko říct, co byla příčina. Tak příští rok, pokud bude zdraví přát, opět na startu. :)

Michala Knápková, SK Vrbno p.P.

Lysa cup Prolog na Velký Javorník 2015

Lysa cup Prolog na Velký Javorník

6. listopadu 2015 v 12:32 | Michala Knápková

Lysacup je tradiční etapový závod v běhu na Lysou horu. Prolog se ale koná ve Frenštátě pod Radhoštěm a cíl závodů bývá na Javorníku. Na začátek Lysa cupu je to vždy milé zpestření. Pěkné počasí bylo, jako každý rok objednané a závodníci opět po roce natěšeni na startu.

Přes týden si ještě píši s pořadateli, aby mi změnili název teamu a špatně napsané jméno. Naštěstí se problém brzy vyřeší. Jsem v klidu :) Po páteční a sobotní směně na bazéně jsem lehce unavená. Vstávat se mi ráno nechce, přesto jsem na první etapu natěšena.

Na snídani nevolím nic jiného, než mé oblíbené ovesné vločky. Tentokrát do nich přidám maliny. Je to opravdu mňamka.

Po vydatné sacharidové snídani se obléknu a mohu vyrazit do 5 km vzdáleného Frenštátu pod Radhoštem.

Před závodem se jdu proběhnout, abych zahřála zatuhlé svaly ještě z pátečního bruslení. Po proběhnutí a pořádném zahřátí následuje dynamický strečink. Až po těchto rituálech jsem konečně připravena ke startu závodu.

Protažení a rozehřátí je navíc důležitější než jindy, jelikož nás čekají dvakrát schody na skokanské můstky a do třetice výběh na Javorník. Tato etapa je pro mě výhodou v sebězích, kde získám nějaké sekundy. Ty ale vzápětí ztrácím na schodech.

Nohy mám zatuhlé už po prvních schodech, které celé neběžím. V druhých schodech už jdu rychlou chůzi. Naštěstí se mi podaří nahoře na můstku rozběhnout a vydávám se konečně na závěrečný kopeček a to na Javorník.

V serpentinách jdu převážně indiánským během (chvíli chůze, chvilku běh). Tento den asi nemám formu. Jsem po nemoci. Není to sto procentní, přesto se necítím špatně.

Nevydržím to celé běžet v kuse. Co nadělám. Přesto se snažím jít alespoň indiánským během. Na Velký Javorník dobíhám v čase 1:02:29. Není to nic extra. Rekord na této trati mám něco kolem padesáti minut. Ale to bylo nějaké roky zpátky. Člověk byl mladší a tím i rychlejší.

Přesto díky pěknému počasí tento závod hodnotím kladně. Určitě když už nic, tak se jednalo o super trénink.

Hostýnská osma 2015

Hostýnská osma 2015

Tento ročník Hostýnské osmy byl pro mě nejnáročnějším ročníkem. I když trať byla hodně podobná minulému ročníku, tak teplotní rekordy udělaly své. Proto byl, dle mého názoru, letošní ročník nejtěžší ze všech. V tomto závodě je hlavně běhací terén, což mi vyhovuje. Letošní trať závodu mi dala opravdu zabrat. Navíc jsem poprvé běžela tento závod sama, což taky udělalo své. Jsem ráda za dokončení závodu bez zdravotní ujmy a bloudění.

V pátek 7. 8. 2015 si chystám poslední věci a jídlo. Vzápětí vyrážím do Kunčic pod Ondřejníkem na vlak. Mám to od domu přibližně tři kilometry a tahám těžkou tašku. Co už, co jsem si nabalila, to si musím i unést. Přesto nakonec nestíhám, jako vždy :D a stopuji.
Na vlakové nádraží to mám už to mám sice jen přibližně kilometr, přesto se bojím, že to nestihnu, jelikož během výluky si jezdí autobusy, jak chtějí. Nakonec mi to nedá a stopnu starší manželský pár, který mě až s věcmi "hodí" na nedalekou zastávku.

Díky výluce ale vlaky nejezdí a jakmile vstupuji do autobusu s taškou, holemi a spacákem, vypadám jako blázen a získám si pozornost ostatních cestujících. Je šílené dusno. Vypadá to, že minulý víkend s tropickými teplotami se bude opět opakovat. To se mi vůbec nelíbí.

Cesta na místo konání závodu - do Rajnochovic probíhá, až na úvodní výluku a jeden přestup ve Valašském meziříčí, v poklidu. Ve Frenštátě pod Radhoštěm nastupuji na vlak ve směru Valašské meziříčí. Nemám ale pití, a tak ho ještě rychle utíkám koupit. Času mám nakonec spoustu. Díky výluce má vlak zpoždění a odjíždí přibližně o půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu. Je šílené dusno. Ve vlaku se nedá sedět ani dýchat, proto vystoupím a čekám na nástupišti. Venku to není o moc lepší, přesto raději čekám na čerstvém vzduchu.

Po půlhodinovém zpoždění vlak konečně odjíždí.

Je něco po 18 hodině a tedy čas na večeři. Vytahuji ovoce a těstoviny. Nejlepší jídlo den před závodem. Musím přeci doplnit sacharidy. Také pořádně piji a dodám tělu ještě vitamíny - hořčík, vápník a další. V zítřejším horkém počasí to bude potřeba.

Kolem 20 hodiny jsem na vlakovém nádraží v Rajnochovicích. Opakuje se loňský rok - na obecní úřad mě vezou ti samí lidé jako loni. Mám to ale štěstí, že nemusím šlapat další tři kilometry pěšky s těžkými taškami.

Na místě se chystám zaregistrovat. Sděluji pořadatelům, že poběžím sama v ženách, oproti plánovanému startu v mixech. Přeregistruji se. Poté posedím chvíli venku. Přesto to se zábavou nepřeháním.
Zítra mě čeká závod ve vysokých teplotních podmínkách. Není radno podceňovat přípravu. Musím se dobře vyspat.

Spousta závodníků spí venku pod širákem nebo ve stanech. Já osobně před závodem volím pohodlí tělocvičny.

Následující sobotní den závodu se probouzím o hodinu dříve oproti plánovanému vstávání. Na takových závodech si člověk totiž moc nevybere, v kolik vstane, jelikož některým lidem zvoní budík už kolem šesté ranní hodiny. Takový budíček pro všechny, který bohužel nelze přeslechnout. Vstávat ale ještě nemíním a tak se zachumlám zpět do spacáku. Po půlhodině vstanu, jelikož už nemohu spát.

Po vydatné snídani ve formě kávy, čaje a vánočky si jdu zkontrolovat povinnou výbavu na závod a hole. Protáhnu se a můžu jít na start.

V 8:08 je odstartováno. Postavím se do zadní řady. Nechci přepálit start. Je toho hodně přede mnou. Přesto při první rovince předbíhám spoustu lidí, kteří po pár metrech od startu přecházejí do chůze. Já ale raději běhám, tak volím druhou alternativu. Letos jsem navíc poprvé na Hostýnské osmě na startu sama za sebe, tak se nemusím ohlížet na parťáka. Jdu si tedy svoje. Alespoň nějakou výhodu má ten start v jednotlivcích. :)

Po táhlejším úvodu ze startu mě čeká mírný výstup nahoru do kopce, kde přecházím do chůze a pak zase rovinka a táhnutý profil - nahorů dolů. Tempo i trať mi zatím vyhovuje. Od startu až prakticky na první kontrolu skoro vše běžím.

Na druhou kontrolu je profil stále běhací a energie ještě hodně, i když slunce už pěkně praží a to není nic pro mě. Já raději chládek. Sluníčko ze mě pěkně vysává energii.

Po seběhu do Vičanova si doplňuji na občerstvovací stanici pití a pokračuji dále. Tentokrát už jen stoupám a to na Čerňavu a na Jehelník. Jsem stále na začátku závodu. Běží se mi přijatelně dobře, na to jaké je počasí.

Na třetí kontrole v Chvalčově se konečně pořádně občerstvím. Doplním si do camelbagu pití a to celé dva litry. Nechci v takovém horku riskovat, že mi někde voda dojde.

Z Chvalčova už mířím směr Hostýn. Je šílené horko a já opravdu hodně piju. Ještě před další občerstvovací stanici na Hostýně nemám v camelbagu ani kapku. Slunce stále praží.

Cestou na Hostýn už mám opravdu krizi. A ne fyzickou, ale nazvala bych to krizi z nedostatku tekutin. Hlava už má opravdu dost. Cestou na Hostýn potkávám lidi, a prosím je o vodu. Až po chvíli mi dojde, že se nejedná o pořadatele. Vodu mi přesto nabízejí a sdělují mi, že občerstvovací stanice je jen za rohem. Poděkuji tedy za vodu, kterou si od nich nakonec nevezmu a vydržím to už na nedalekou občerstvovačku. Za chvíli ji opravdu vidím.

Zjišťuji že mám šílenou radost z obyčejné vody. Doplňuji si ji i do camelbagu a vyrážím dále. Z Hostýna chvíli jdu. Místy se snažím i o běh. Horko ale dává zabrat. Z Hostýna má nálada pěkně povadá.

Při stoupání na kopeček Obřany mě povzbudí jen to, že tuto trasu znám z předešlých let. Alespoň vím co mě čeká. Sice někdy lepší nevědět, ale tentokrát jsem ráda, za znalost tohoto úseku. Dokonce se do kopce snažím přidat. Vím, že nazpět stejnou trasou poběžím. V tuto chvíli mě i psychicky povzbudí, to, že vidím jak se ostatní závodnící z Obřan vracejí.

Mě se při návratu podaří asi o dva metry minout odbočku. Ještě že brzy zareaguji a všimnu si, že fáborky, které označují trasu pokračují do leva a ne dolů. Vrátím se tedy zpět a už pokračuji dobře. Jsem na bloudění expert, přiznávám. Proto jsem si při tomhle závodě dávala sakra bacha. Ještě že jsou pořadatelé ve značení velmi pečliví, protože kdo ví, kde bych jinak se svou orientací nakonec skončila.

Na šesté kontrole na Rusavě se pořádně občerstvím. Na jídlo si beru meloun namočený v soli a zapíjím ionťákem. To je "ňamka". Sůl je ale potřeba a tak ji do sebe musím nějak dostat, navíc v takovém parném počasí, kdy se člověk více potí, platí toto tvzení dvojnásob. Nechci mít přeci křeče, že ano. V tomhle případě pomůže jen prevence. Jak příjdou křeče, už je pozdě doplňovat minerály.

Další úsek cesty už jdu z rutiny. Pociťuji únavu. Soustředím se hlavně na techniku běhu a chůze s holemi. Od batohu mám pěkně dodřené záda a krk. Bolest spojenou s odřením těchto partií už ani nevnímám. Jako by nebyla. Prostě vypínám. V duchu si opakuji, že je to jen o hlavě. Pro zlepšení nálady si v duchu přehrávám různé písničky, jen ty co mě napadnou. Musím myslet na něco jiného. S mp3 přehrávačem netrénuji ani nezávodím, přesto si dokážu navodit pozitivní náladu. Je to jen v hlavě.

V Držkové doplňuji vodu a stoupám na Tesák. Jsem zničená. Hlavně psychicky. Je to pro mě nejtěžší ročník. Vysoké teploty a horko udělalo své. Nemíním to ale vzdát. Jsem těsně před cílem. Na Tesáku si nechám osvěžit hlavu.

Poté stoupám na Čerňavu a Humenec a konečně do cíle.

Cesta do cíle je ale táhnutá, stále nahoru a dolů. Je to už jen síla vůle pro mě doběhnout. Každou chvíli čekám že někde zkolabuji. Cítím se místy opravdu hrozně.

Nakonec k nejhoršímu nedojde.

 Já už vidím cestu. Poznávám závěrečnou rovinku z minulých ročníků. Vím, že je to kousek do cíle a tak běžím.

Super. Konečně jsem v cíli. Pípnu si čip a je to za mnou. V cíli si na chvíli lehnu. Na to jsem celou cestu čekala. Na to až si oddychnu, že to mám za sebou. Zvládla jsem to. Jsem spokojená letost za dokončení. Byl to nějtěžší ročník. Ne díky trati, ale hlavně díky vysokým teplotám.

Tak příští rok opět na startu. Doufám, že bude chladněji.

Beskydská sedmička 2014

Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic, extrémní a náročný závod, velká výzva pro sportovce i lidí co si chtějí jen vyzkoušet na co mají. To je Beskydská sedmička. Závod na jehož start se každý rok postaví stovky lidí a který prověří nejen fyzickou, ale i psychickou kondici každého sportovce i ,,hobíka''

Letos se chystám postavit se na start B7 už po čtvrté. Je to ale jiné, než předešlé roky, protože se poprvé na start závodu netěším. Jako by motivace, kterou jsem měla vyprchala. Do toho vleklé zdravotní problémy, tří měsíční pauza od běhání a závodění jen přes srpnové víkendy. Po Slezském maratonu si dávám opět pauzu a jako tréninkový prostředek volím kolo, ale jen zlehka, pořád se totiž cítím unavená. V duchu ještě doufám, že parťáka přemluvím ať jde závod s někým jiným, i přes to, že jsem mu účast na tomto závodu slíbila. Mám totiž opravdu obavy, abych to letos zvládla.

Mé snažení nestartovat letos na B7 se mi bohužel nevydaří a nezbývá mi, než se smířit se startem. Sliby chyby. Oproti předešlým ročníkům se snažím poučit ze svých chyb.
Musím se hlavně dostatečně vyspat. Letos jsem nepodcenila výbavu. Vše se zdá v pohodě. Den před závodem si nachystám potřebné věci, oblečení, povinnou výbavu a mp3 přehrávač.

Za oblečení jsem letos zvolila kompresní návleky na stehna, kompresní podkolenky, na které nedám dopustit, jelikož z vlastních zkušeností vím, že urychlují regeneraci, dále kraťasy, triko s krátkým rukávem, šusťákovou bundu a kšiltovku.

 Den před závodem i v den závodu se snažím sníst dostatečné množství sacharidů ve formě mých oblíbených ovesných vloček. A je to tady. V pátek 5. 9., kolem dvanácté hodiny odpolední vyrážím do Frenštátu pod Radhoštěm na akreditaci, kde potkávám přátele, s kterými poté pokračuji do obchodu koupit nějaké jídlo a pomalu pěšky vyrážíme směr vlakové nádraží, kde mám sraz s parťákem.

Ještě vyslechneme kapku dechové hudby při odjezdu vlaku a pokračujeme směrem do Třince, kde se uskuteční start závodu.

Cesta vlakem jako by dnes byla nekonečná. Během cesty se krásně setmí a mě zase popadá únava. Hodina cesty je ale stále před námi. Před 22 hodinou dorazíme konečně po zpoždění do Třince na náměstí.

Vyslechneme krátkou rozpravu k trati od pořadatele závodu a staneme se svědky nevšedního svatebního obřadu. Těsně přes startem vyslechneme tradiční požehnání Třineckého kněze a konečně můžeme vyrazit na startovní čáru a za doprovodu motivační hudby a tatry Karla Loprajze vyrážíme z Třineckého náměstí směrem do Oldřichovic a poté do hor.

 Prvním kopcem je Javorový, jehož výstup mi letos připadá téměř nekonečný. Následuje seběh do Řeky, výstup na Ropici a na Lipový a seběh do Morávky. Nevím jak je na tom parťák, ale vypadá to, že dobře. Na to jak jsem na tom byla špatně před závodem, tak nyní je to lepší a hlava už téměř nebolí. Máme před sebou ale stále dlouhou cestu, proto nechci nic zakřiknout a volíme mírnější tempo.

Jsme v Morávce. Super. Konečně občerstvení. Pobereme jídlo do rukou. Naplníme camelbagy a jdeme dále směrem na Travný. ,,Konečně bude seběh.'' říkám si v duchu.

 Z Travného běžíme zase dolů a do Krásné, kde nás čeká výstup na Lysou. Síly ubývají a tempo do Kopce na Lysou horu je pomalejší. Při stoupání se mi ale podaří chytit dobré tempo. Přeci jen patří Lysá hora mezi jeden z mých oblíbených kopců a vím už co mě čeká. K tempu mi pomůže ještě rychlejší hudba s mp3, která trochu odbourá mou počínající krizi.

Dojdeme na lysou. Mě začíná být hůře. Hlava začíná zase bolet. Jedno mé já chce skončit a druhé já by pokračovalo. Na Lysé volíme odpočinek. Momentálně jsem za něj vděčná. Objednávám si zelňačku. Chvíli posedíme a řešíme možnosti, které máme.

Pokračovat dále nebo skončit?

Je fakt, že vypadám určitě hrozně, ale to já při závodech vždy. Vypadám vždy hůře, než se cítím. A to je někdy problém. Má motivace je ale ta tam a nejraději bych skončila. Na Lysé řešíme jestli pokračovat nebo skončit. Chápu, že se nechce parťákovi pokračovat slimáčím tempem. Ale co s tím? Krize je krize. Na Lysé se přesto asi po hodině shodujeme oba dva, že bude lepší skončit.

Parťák prohodí něco ve stylu, že máme pomalé tempo a že se mu do toho taky nechce. Zhodnotím trasu, která nás čeká, ale hlavní rozhodnutí nechávám na něm. Říkám: ,,Tys mě do toho ukecal, přihlásil jsi nás do závodu. Ty jsi kapitán týmu, tak se rozhodni, já se podřídím.'' V tu chvíli si ještě neodpustím poznámku: ,,Já ti to říkala. Říkala jsem, že nejsem ve formě. Navíc se mi loni stalo při B7 to samém, ale až na Pustevnách.'' Letos to bohužel zase nevyšlo. :( Špatně naplánovaný závod. I to se někdy stává. Sejdeme do Ostravice, kde definitivně ukončíme naše snažení.

A mé zhodnocení na závěr? Nyní vím, že byla chyba postavit se letos vůbec na start, jelikož jsem se už týdny před závodem cítila stále unavená a věděla jsem, že nejsem ve formě. Někdy je lepší dát na vlastní pocity. V pondělí jsem navíc onemocněla a je z toho téměř deset dnů ležení v posteli a nejméně tři týdny bez tréninku. Aneb ,,Každý čin má svou cenu a svou odměnu.'' Já si svou ,,odměnu'' letos vybrala dokonale.

CZECH ULTRA TRAIL TOUR JESENÍKY, aneb jak jsem krásně bloudila

15. - 17. 5. 2015

První závod ze série etapových ultramaratonů, konající se ve Vrbně pod Pradědem se pro mě stal opravdovým zážitkem i s trochou adrenalinu, bloudění hned ze startu, šílené časové ztráty, ale stálá motivace pokračovat. Závod jsem si užila. Sice trochu jinak, než bylo podle mých představ, jelikož převládaly spíše negativní zkušenosti nad pozitivními. Ale jak se říká každá zkušenost je k něčemu a já říkám:,, Never give up.'' a tím jsem se snažila řídit. Snad jsem se poučila do příštích závodů, hlavně co se týče orientace.

JAK JSEM SE K ZÁVODU DOSTALA?

Na tuto etapu ze série CUTT jsem se přihlásila už 10. 3. 2015. Ano, to jsem celá já. Viděla jsem upoutávku na závody a musela jsem se okamžitě zaregistrovat. Situace se ale změnila během zkouškového období, kdy jsem neměla nejmenší čas na trénink a hlavu mi zahltily úplně jiné starosti. Z tohoto důvodu jsem zaplacení CUTTU stále odkládala. Jednoduše jsem si nebyla jistá, jestli to bez tréninku zvládnu. Pořadatel přeci jen sliboval závody okolo 70 km.

JEDE SE DO VRBNA POD PRADĚDEM
Nakonec u mě stejně zvítězila zvědavost a hlavně místo konání závodu, kterým bylo Vrbno pod Pradědem, město, kde jsem přeci jen strávila téměř čtyři roky života, při studiu na místním Sportovním gymnáziu a absolvovala spousty soustředění v okolí. I přes to jsem všechna místa na mapě neznala, a měla jsem mírné pochyby, že se ztratím. Dalším důvodem bylo vyzkoušet si něco nového. Přeci jen jsem závod podobné délky a charakteru, který se běhá v jednotlivcích, ještě neběžela. Nakonec jsem se tedy rozhodla zúčastnit se a konečně jsem i zaplatila startovné.

CESTA DO VRBNA POD PRADĚDEM - NAKONEC STOPEM A NIC NESTÍHÁM

15. 5. 2015 plánuji vyrazit už den předem do Vrbna. Plány mi nevyjdou, jelikož musím ještě domů a nakonec volím druhou možnost, a to, že pojedu na místo závodu v sobotu ráno. Nemám to sice ráda, protože budu muset brzy vstávat, ale nic jiného mi nezbývá.

 V sobotu v den závodu vstávám v 5:00 hodin ráno, abych stihla být kolem osmé hodiny ve Vrbně a vše v klidu stihla. Ani tyto plány mi nevyjdou, jelikož mi díky výluce ujede vlak z Krnova a tím pádem se nemám na závody jak dostat. Jdu tedy na informace, zjistit, kdy mi jede další vlak. Dozvídám se, že jede až za dvě hodiny. Bezva. Lépe už to probíhat nemůže. Opravdu mám v tento den smůlu. Ve Vrbně musím totiž být nejpozději v 8:00 a vlak tam je až v 9:00.

Co teď? Na informacích se ptám, jakou mám jinou možnost, dostat se na místo včas? Je mi sděleno, že jedině taxíkem. Volám si tedy taxíka, kterému sděluji, že potřebuji odvést do Vrbna, kde musím být dob 8:00 hodin. Taxikář mi sděluje, že je schopen to stihnout. Dorazí ale až v 8:30. Ve Vrbně jsem něco kolem 9 hodiny. Vše je v klidu a já se stíhám zaregistrovat, sbalit si věci a v 10 hodin konečně všichni vyrážíme.

START 

Start je na mě hodně rychlý. Nezvládám to a volím si po chvíli vlastní tempo. Nepřepálím to přeci hned ze startu. Na každém závodě mi start a rozběhnutí trvá vždy déle. Musím si ,,chytnout'' své tempo a to držet.

Od gymnázia ve Vrbně běžíme přes kruhový objezd doleva a dále pokračujeme po zelené až na Pásmo Orlíka, kde se vydávám po žluté na Videlské sedlo. Už nyní ale začíná první zádrhel ve formě špatného značení, hledání značky, a přibližně desetikilometrového zaběhnutí si směrem na Videlské sedlo, kde, jsem ale nenašla značku, a zjistila, že se musím vrátit. To mi to pěkně začíná.

Jak se mi podaří doběhnout na Videlské sedlo, zjišťuji, že občerstvovací stanice je už půl hodiny sklizená, a já budu bez jídla. Říkám si v duchu: ,,Má to vůbec cenu dále pokračovat? Odpověď je ano.'' Nesoutěžím už s ostatními, nýbrž jen sama se sebou.

Pokračuji po žluté značce hezky do kopečka směrem na Švýcarnu a dávám si müsli tyčinku. ,,Alespoň něco k jídlu.'' říkám si a ,,loknu'' si doušku vody z horského potoka, jelikož se to bez pití nedá vydržet.

Na Švýcárně jdu poprosit o obyčejnou vodu do camelbagu, jelikož už jsem od Videlského sedla bez pití a hodně to nedávám. Napiji se a hned mi je lépe. Vydávám se na Praděd. Tam zjišťuji, že kontrola na vrcholu už není. Opět je sklizená. ,,To bude ještě zajímavý závod.'' říkám si v duchu.

Popravdě už od začátku, kdy jsem se ztratila na pásmu Orlíka, závodím jen sama se sebou, jelikož časová ztráta, z důvodů mého bloudění, je nejméně hodinová, typuji, že i delší. Přesto mě to stále baví a nevzdávám se. Stále kontroluji mapu připevněnou na batohu společně s itinerářem, jelikož nechci bloudit.

Z Pradědu začínám sbíhat přes rozcestí Pod Pradědem a přes rozcestí u Kamenné chaty dolů směrem na Dlouhé stráně - spodní stanici elektrárny, kde je občerstvovací stanice, jak jinak, sklizená. Vidím na zemi jen zbytky rozlitého pití. Proto vím, že jsem na správném místě ,,občervstvovačky'', kterou jsem také nestihla. Ano, mé bloudění hned na začátku mě opravdu stojí úsilí. Energii stále mám, jsem sice trochu zklamaná, ale zatím nepřichází žádná krize z hladu, za což jsem opravdu vděčná.

V duchu si říkám, že jsem blázen, bez jídla takto pokračovat, a že by to normální člověk možná už zabalil, chci jít přesto dále. Dala jsem se na to, tak to nevzdám. Na druhou stranu by mi nyní nějaká, jakákoli společnost určitě pomohla, nemůžu si ale vybírat. Kolem nikdo není. Běžím jen sama. Začíná se pomalu ochlazovat, a oblíkám si druhou vrstvu - termo triko.

Stoupám nahoru na horní přehradu Dlouhé stráně. Začíná se stmívat. Jdu ale bez rozsvícené čelovky. Stoupám nahoru po asfaltce na Dlouhé stráně. Cesta jako by byla nekonečná. ,,To není možné, jdu vůbec dobře?'' Narazím na cestu, která se rozdvojuje. ,,A sakra.'' Dívám se do mapy, a měla bych jít dobře. Cesta je nezvykle táhlá. Rozhodnu se zavolat pořadateli a sděluji mu, že stoupám na dlouhé stráně, a ptám se, jestli je možné že, je cesta tak dlouhá? ,,Jdete, dobře.'' sděluje mi. ,,Super, alespoň nějaké pozitivum.'' říkám si v duchu.

Stoupám na horu. Cesta stále nekončí. Na vrcholu Dlouhých strání vidím z dálky světla. Rozhodnu se trochu zariskovat a vezmu to přímo po trávě nahoru. Žádné kroužení po asfaltce. ,,Musím za světlem, to je jediná možnost. Určitě tam na někoho narazím, kdo mi poradí s cestou.'' A taky že ano.

Nahoře narazím na karavan. Nesměle zaklepu. A sděluji lidem uvnitř, že se potřebuji ujistit, že jsem na správném místě. Zjišťuji, že jsem dobře. Na horní nádrž na dlouhých stráních je to stále nahoru. Jak stojím a diskutuji, začíná být zima. A je fakt, že nahoře na elektrárně dost fouká. Poprosím neznámé lidi:,,Můžu prosím na chvíli k vám do tepla a ukázali byste mi na mapě cestu dále?'' Podávám jim mapu. Ukazují mi, kde jsem. Dobrá, dívám se do mapy. Chci se rozloučit a poděkovat, ale dotyční lidé mi nabídnou, ať zůstanu tam, a dále nepokračuji. Jedná část mého já, mi říká, ať jdu dál. Druhá část, ať neblbnu a zůstanu do rána tady. Podívám se okolo. Nejde vidět téměř na krok, fouká a je šílená zima.

Rozhodnu se zůstat. Zavolám pořadateli, a sděluji mu, kde jsem a hlavně ať nemá starosti, že jsem v pořádku. Zůstávám na noc. Ráno musím vyřešit, jak to udělat s věcmi ve Vrbně. Přeci jen tam mám doklady, bez kterých být nemohu.

Mezitím mi přijde sms od Kláry, jestli mi má vzít věci. Jak to udělat? V 10 hodin ráno volám trenérovi Radkovi, že potřebuji číslo na pana Klecha (trenéra orientačních běžců na Vrbenském gymnáziu).

Radek musí mít opravdu radost. Vyděšeně se ptá: ,,Co se děje? Na co ho teď potřebuješ?'' Jen odpovím: ,,Nic se neděje, vše je v pořádku. Jen potřebuji mluvit s panem Klechem.'' Nepotřebuji totiž zatěžovat dalšího člověka, starostmi o mě. Stačí, že se starají jiní. Přeci jen jsem v pořádku a to je hlavní. Ještě že mám v tom Vrbně a okolí tolik známých lidí. Bez nich bych byla ztracená. Volám panu Klechovi, jestli by mi nechal ve Vrbně věci, že se pro ně zastavím. On svoluje a vše je vyřešeno.

 Lidi z karavanu mě následující den osobním autem svezou do Opavy na vlakové nádraží. A já jedu domů. Bloudění ukončeno a zážitky na celý život zaručeny.

Tímto chci mockrát poděkovat pořadateli Marku Navrátilovi za komunikaci během závodu a pomoc při orientaci, dále Kláře Rampírové za sbalení věcí v depu, a veškerou starost o mě. Nejlepšímu trenérovi Radku Peňázovi, který netušil, co vůbec podnikám, a přesto mi opravdu pomohl a panu Klechovi, za úschovu věcí u něj doma. DÍKY MOC VŠEM :)

Michala Knápková

CUTT 2015 etapa Beskydy

Ultratrail, startující v pondělí 28.12.2015 byl tentokrát situován do Trojanovic, kde probíhal start a cíl závodu. Jednalo se o třetí etapu závodu s názvem CZECH ULTRA TRAIL TOUR. Náročný, a přesto běhavý závod v domácím prostředí, provázen menšími krizemi, byl zároveň skvělým tréninkem na 24 Hodinovku na lysé hoře.

REGISTRACE

V neděli 27. Prosince pospíchám k večeru na registraci na závod do nedalekého hotelu Beskyd. Přesto že jsem místní, tak mám obavu ze znalosti trati, jelikož mi úsek mezi pátou a sedmou kontrolou mi nic neříká – místa jako Kladnatá a Kudlačena mi nejsou známá. Jsem ale ubezpečena pořadateli, že trať je dobře značená a že mapu ani nepotřebuji. Dobrá, jsem více v klidu.

START ZÁVODU

V pondělí ráno vyrážím v 7:15 na místo startu. Jsem zde akorát včas. V 7:30 začíná rozprava k trati s ujasněním trasy s podrobnostmi postupu na kritických místech. Osmou hodinou ranní je odstartováno a parta šílenců vyráží vstříc výzvě.

ZAČÁTEK ZÁVODU

Ze startu od hotelu Beskyd vybíháme po asfaltové cestě a míříme zvlněným terénem stále nahoru a dolů, přes Kladnatou, na Pinduli. 
Tempo závodu mi sedí. Oproti etapě v Jeseníkách, kdy mi soupeři utekli hned po startu, jsem spokojená. 
Z Pinduly následuje delší stoupání na Černou horu a na Pustevny a Radhošť. Jedná se o jednu z mých tréninkových tras na závody, jejíž profil dobře znám. Vím, co mě čeká. Je to stoupání, patřící mezi náročnější v tomto závodě. Dá se to ale zvládnout. 
Náročnější byl tento úsek více psychicky než fyzicky, tím že se dlouho táhl.

ROZBÍHÁM TO
Z vrcholu Radhoště na Pustevny se rozbíhám. Nejedná se sice o úplnou rovinu, přesto do mírného kopečka běžím.
Cestou na Pustevny potkávám své soupeřky, a povzbuzuji je. Běžíme společně, poté se mi ale podaří utéct, i přesto, že nezrychluji a jen udržuji tempo běhu. Samozřejmě že mě motivuje domácí prostředí.

JÍDLO
Z Pusteven pokračuji přes Bařiny na Podolánky. Cesta na Podolánky, jako by byla nekonečná. Poté běžím na Kladnatou a Kudlačenu. Tyto místa neznám, přesto, že jsem místní, jelikož tak daleko nikdy neběhám.
Probíhám přes Horní Bečvu a mířím směrem na Martiňák do kopečka. Na Chatě Martiňák je skvělé občerstvení. Za normálních okolností bych si vzala sůl, ale je mi při pohledu na ní špatně. Proto to raději neriskuji a beru si dvě půlky chleba se slaninou a banán. Doplním do camelbagu pití. Kousnu dvakrát do chleba se slaninou a vybíhám, ať zbytečně neztrácím čas a jím za běhu. Naštěstí jsem za ty roky závodění už zvyklá jíst za běhu a tak moc neztratím. Jsem posilněna a cítím se skvěle. Jídlo, jako by mi dodalo energii. Přesto mi chybí magnesium. Musím to překonat. Motivace je opět zpět, a to je důležitější. S pořadateli a ostatními běžci se bavím, že to už nějak dokopeme do cíle.

GEL
Z Martiňáku směrem na Kněhyni si dám ještě preventivně jeden gel. Opravdu to pomůže. Předbíhám pár lidí. Otázkou je, jestli ne spíše psychicky, než aby to zanechalo účinek. Cítím se ale plná energie, tak asi ano. Krize při stoupání na Martiňák, jako by byla rázem pryč. Až se sama sobě divím, kde jsem tu energii nabrala. V duchu stále myslím na to, abych to nevzdávala.

MÁM KŘEČE
Směrem na Kněhyni to rozbíhám. Přesto po asfaltu nakonec chvíli jdu. Začínám mít šílené křeče. V duchu nadávám na asfalt a na to, že jsem si s sebou nepřibalila do baťohu magnesium. Sílou vůle ale tento stav překonám, nebo spíše potlačím. Bolest totiž stále trvá.

KONEC KRIZE
Krize odezní až směrem na Kněhyni. A to jen díky tomu, že poznávám trať, na které jsem běhala dříve přespolní běh. Zastihují mě v tu chvíli nostalgické vzpomínky na mé běžecké začátky. Vždyť přesně na téhle trase jsem dříve běhávala. To není možné, říkám si v duchu. Nebyla jsem zde od základní školy. Což bude takových deset let. Prostředí mě zase motivuje a já se rozbíhám. Rovinky a seběhy běžím, a do kopečka jdu svižnou chůzi za pomocí holí.

VIDINA CÍLE
Následuje dlouhé stoupání na Skalíkovou louku. Tělo je unavené a stoupání se zdá těžší, než ve skutečnosti je. V duchu si říkám: „Makej, už tam budeš.“  Na asfaltovém mírném stoupání směrem na Pustevny to rozbíhám. Je zde už velká vidina cíle. Je krásné zde na Pustevnách opět být po tak dlouhé cestě. V duchu si říkám už jen dolů a do cíle. To ale netuším, co si pro nás pořadatelé připravili.

Běžím po modré a různými odbočkami dolů. Když už si myslím, že se běží do Ráztoky a do cíle vidím značení trati. Sakra, kde to vede. Stmívá se a já nasazuji čelovku a pokračuji už z posledních sil, přesto stále běžím. Chci to mít totiž už za sebou.

Poslední úsek trati běžím přes les, který moc dobře znám, jelikož zde trénuji. Cvakám si poslední tajnou kontrolu a vracím se po šipkách zpět. Nyní už opravdu běžím do cíle. Asfaltový úsek mi dává zabrat. Ale vidina cíle je vyšší. Je to pár metrů. Rozbíhám se a přidávám do tempa. ¨

CÍL 

Za 9 hodin a 3 minuty strávené na trati jsem konečně v cíli. Celou dobu z Pusteven jsem si říkala, že si v cíli lehnu. Tato situace nakonec nenastala. Při běhu jsem se cítila zničeně. Můj stav ale nebyl, tak špatný jak jsem si na první pohled myslela. Proběhnu cílovým obloukem, dokonce si ani nesedám, odevzdám kartu s kontrolami a jdu se najíst.

Po sezení mám následně problém se vůbec postavit a rozhýbat zatuhlé svaly. Budu se muset protáhnout. 

HODNOCENÍ CELÉHO ZÁVODU

Závod byl náročný, intenzivní, bavilo mě to. Na trati jsem stále potkávala známé tváře, což mě motivovalo. Nezabloudila jsem, což je pro mě úspěch. Jednalo se o parádní trénink na 24 hodinovku na Lysé hoře. Čas mohl být o něco lepší, ale to může být vždy.