Adrenalinové tréninky

Znáte takový ten druh tréninku, kdy se odhodláte a vyrazíte trénovat i v nepříznivém počasí ven? Dnes jsem si takový trénink náramně užila, i když mě ta šílená vichřice, probíhající nyní v Beskydech, málem odfoukla. Naštěstí jsem to přežila a nejen to. Tyto tréninky s tím pravým adrenalinem mi připomínají proč se ještě stále věnuji trailrunningu a hlavně ultrarunningu

ČTVRTEČNÍ VÝBĚH
- 17. 11. 2016
Měl to být obyčejný trénink. Jednoduše si vyběhnout na kopec, pak seběhnout dolů. Trocha techniky, trocha objemu a konec. Jenže to bych nebyla já, kdybych to zase neudělala nějak extra.
Místo klasického poledního tréninku vyrážím ven až téměř za tmy. Ono to totiž bývá tak, že má člověk stále čas a najednou se podívá na hodiny a říká si:„sakra, to už je tolik hodin?“ Ano, bohužel tomu tak je. Tréninku se ale vzdát nemíním. A tak vybíhám.
Čelovku nasazuji po deseti minutách běhu a běžím do kopce vstříc nočnímu dobrodružství. Cesta ale není nejhorší. Sníh nám roztál a je ho kolem místy jen trocha.
Při takovém běhu, kdy s minimální pravděpodobností někoho v noci v horách potkáte, si můžete užívat dokonalost okamžiku. Jste tu jen vy a vaše mysl. Máte možnost soustředit se jen na své kroky, což je v cíli nutnost, jestli nechcete někde spadnout.

Cesta na Pustevny

Extrémní trénink na extrémní závod
Čím více stoupám nahoru a čím více se blížím sedlu Tanečnice, tím více sněhu se objevuje pod mýma nohama. Takže se místy bořím v polo roztátých sračičkách. Chvíli pomýšlím na to, že to zabalím a vrátím se domů.  Nakonec se přemůžu a i když mám trochu strach, tak pokračuji dále.
Rozbíhám to a i když párkrát spadnu, tak se nenechám zlomit. Má to být přeci extrémní trénink na extrémní závod a to se vším všudy.


Ondřejník v mlze (pohled z Trojanovic)

V cíli trasu běžím přibližně něco pod dvě hodiny, s tím, že za normálního počasí běžím to samé v polovičním čase. Nikdy se ale nevzdávám. Kdyby jste jen věděli kolikrát jsem si tuto svou formulku  - Nevzdávej to a makej, při tomto tréninku řekla. A ještě kolikrát jsem sprostě nadávala. Ano, ano. Ještě že nikoho z mého okolí nenapadne běhat v těchto místech tak pozdě a tím pádem jsou tyto výroky slyšeny jen okolní zvěří. Přeci jen zvěř je stále se mnou jen ji nevidím, nýbrž pouze slyším.


V cíli vytrvám. Doběhnu na Sedlo Tanečnice a následně na Pustevny, kde si dám alespoň jedno pivo. Za odměnu. Poté pokračuje druhá část tréninku.

SEBĚHY - NEJLEPŠÍ ČÁST TRÉNINKU - MILUJI TO
Vydávám se na svou druhou tréninkovou část. Sbíhám dolů po sjezdovce. Tentokrát běžím bez holí. Ironií je, že cesta  na vrchol mi trvá věčnost, zato dole jsem do deseti minut. Seběh už je jen takové to slíznutí smetany na závěr tréninku. No nádhera.

Noříčí hora

PÁTEČNÍ MTB 18.11.2016 NECHAT SE ODFOUKNOUT

Cesta

Proč se nevydat v tom největším větru do města? Protože musíte. Tak se tak vydám na projížďku na kole. Vítr je ale šílený. Málem mě to už při nasednutí a ujetí prvních deseti metrů od domu odfoukne. Do města ale musím a tak se opět nevzdávám a jedu. Každopádně už před výpravou vím, že to bude stát za to. Na hlavní cestě mě to málem odfoukne do příkopy. Jediné štěstí je, že kolem zrovna nejezdí žádné auta. Dojedu do Frenštátu a co nezjistím, že jsem si nevzala občanský průkaz. Bez něj mi dopis z pošty nedají. Jedu opět domů, kde si vezmu občanku a pokračuji zpět směr město. Tak dám si to v rámci tréninku. Na poště už mám konečně vše. Vyzvednu doporučené psaní a mířím domů. Ve Frenštátě si připadám jak blázen na tom kole a hlavně na silnici.


ŠLAPU

Čím více se blížím směr Trojanovice, tím více je na krajnici stromů. V noci to vypadá opravdu strašidelně. Jo, tyto extrémy mě baví. Bojuji s větrem co to jde. Ale bojujte s přírodními živly. Jde to vůbec? Myslím že není šance. Nazvala bych to spíše trénink překonávání sama sebe. A co je cílem takového tréninku? No přeci nesesednout nebo nespadnout z kola - v tom vichru a za tmy, zdůrazňuji. Opět mi v žilách začíná kolovat dávka adrenalinu.
Nic mě naštěstí nesrazilo a ani jsem neskončila odfouknutá někde s kolem v příkopě. Super. Přežila jsem to. A můžu se už jen těšit na další podobný extrémní trénink.





 




  

Tady a teď

Každý má někdy lepší a někdy horší období. Přemýšlíme o tom, co udělat lepší. Asi je chybou, že nad tím přemýšlíme. Možná řešíme zbytečně věci, které nemůžeme ovlivnit. Sama to často dělám. A nebo neřešíme podstatné věci, které nám můžou být časem líto. Někdy bychom měli zastavit. Uvolnit se. Odpočinout si - bez mobilu, internetu a jakýchkoliv prostředků. Ne vždy to jde. Ale jde to. Najednou si uvědomíme, že nemůžeme být stále online a všem pomáhat. Nejde to, nemůžeme zde být stále pro všechny, kteří si vzpomenou že, něco potřebují, nebo chtějí. Ráda poradím, pomůžu. Vše ale má své hranice. Je potřeba se někdy odreagovat a to dělám v mém případě hlavně tím, že vyrážím běhat.

HEKTICKÝ ŽIVOTNÍ STYL DNEŠNÍ DOBY
Škola a zase škola. Předzkouškové období a psaní seminárních prací. Povinností má člověk opravdu hodně. Bez odpočinku, ale nemůžete podávat kvalitní výkon. Ze školy se vracíte večer, téměř pravidelně a poté vás čekají spousty dalších povinností - učení nebo v lepším případě psaní seminárních prací nebo úkolů. Člověk se musí do těchto povinností správně ponořit. Je ale potřeba nalézt správný střed. Ne vždy to ale jde.

I POMOC OSTATNÍM MÁ SVÉ HRANICE
Na tuto část, bychom měli pamatovat. Ne vždy je to lehké. Ale pomáhat ostatním na úkor vlastního volného času, kterého je nedostatek, není také úplně vhodné. Ráda pomohu, ale vše má své hranice. A bohužel toho asi spousta lidí využívá. Každý by se měl nad těmito hranicemi zamyslet. Telefony nebudu už asi zvedat. Je toho na mě moc.

SAMA NEBO S LIDMI A DNEŠNÍ TRÉNINK 
Miluji lidi a společnost. Mám ale stavy, kdy bych byla nejraději sama. Třeba dnes. Vybíhám už v nočních hodinách na menší trénink. Větší část je dnes připisována relaxaci  a to i přes to, že běžím.
Mám problém se dnes odhodlat, i když je venku krásně. Vybíhám nakonec až kolem páté večerní a to za tmy s čelovkou.

DNES MI ALE KVALITNÍ TRÉNINK NENÍ DOPŘÁN
Věřím, že věci se dějí z nějakého důvodu. Dnes vybíhám, ale asi po čtyři sta metrech mi vypíná čelovka. Vracím se tedy domů, kde vyměňuji baterky. Po menším  zdržení opět vybíhám. Tentokráte už s funkční čelovkou.

DOBRODRUŽSTVÍ A ADRENALIN, ALE S HRANICEMI
Mé zdržení mě něco stojí. Nakonec se vracím po deseti minutách domů a běžím opačným směrem. Neběžím do hor, ale volím les. I tak je to dobrodružné. Při běhu se v lese zabořím do krásného bahýnka. Jsem jako prase. Mé boty vypadají opravdu krásně, získají novou hnědou barvičku.

RELAX VE TMĚ
Běh ve tmě je neuvěřitelný. Při závodu přes noc, nebo běhu v noci se dostávám skoro do jiné dimenze. Myslím to ve smyslu vnímání času. Ve tmě se mi běhá volněji a lehčeji. Za běhu s čelovkou se musíme více soustředit na každý krok a tím pádem je potřeba si více uvědomovat každý pohyb. Jsme tady a teď. Nemůžete se sice kochat krajinou. Ale ve tmě je všude takový klid. Je to místy trochu nebezpečné, trochu adrenalinové a vzrušující. Adrenalin vám vzroste, ne díky výkonu - stačí jen zaslechnout kroky zvěře. Jaké? To nevím. Mohlo to být cokoli. Že by liška? Nebo srna? A nebo medvěd. Tím mě vždy straší rodiče. Ale vidět nebo potkat medvěda, by muselo být sakra štěstí, proto se nebojím. Nemusím myslet na nic. Je to pravé odreagování. Okolo slyšíte jen šumění mihotajícího se jehličí a listí na stromech. Smysly pracují rychleji. Více vnímáme.

Běh není jen krok sem a tam a hnaní se za něčím. Běh nebo trailový běh je mnohem více. Běžíte nádhernou podzimní přírodou. Vychutnáváte si dokonalost věcí okolo sebe. Vnímáte sami sebe a přírodu v které se nacházíte. Máte respekt z místa v kterém běžíte. A to ať ve tmě či ve dne. A nebo v horách či na louce. Všem doporučuji někdy vyběhnout jen tak a za ničím se nehnat. Neběžet kvůli tréninku, ale kvůli tomu si to užít. Protože to, že si běh užíváme je přeci hlavní důvod, proč běhání milujeme a proč ho provozujeme.