10 + 1 důvodů proč (začít) běhat Ultramaratony?

Tipy pro lidi - běžce či neběžce, kteří váhají jestli si nevyzkoušet nějaký delší závod či ultramaraton. Co získáte? Je toho však mnohem více než deset věcí. Uvádím jen pár z nich. Jaké jsou vaše zkušenosti? 

Po závodě s názvem PŘEŽITÍ  

1. Člověk nemusí brát drogy, stačí endorfiny - látky, které se vám při výkonu vyplaví do krve a způsobují ty radostné stavy, co po výkonu zažíváme

2. Běžet ultramaraton spolu s holemi je efektivnější, než chodit do posilovny. Zapojíte většinu svalu v těle. Komu by to nestačilo, může si přidat zátěž do batohu. Ale kdo by to dělal?  Už tak si máknete.

3. Běžíte či jdete na čistém vzduchu. Užíváte si krásy přírody a okolní krajinu

4. Získáte spoustu přátel či známých na celý život, nebo alespoň na část života

5. Získáte nezapomenutelné zážitky, které vám už nikdo nevezme.

6. Získáte obrovské zkušenosti, které se vám do života určitě budou hodit

7. Zjistíte kde jsou vaše hranice a limity, které existují hlavně v lidské mysli

8. Zažijete krize i dobré zážitky, na které jen tak nezapomenete

9. Naučíte se být sami se sebou a poznáte sami sebe. Jak reagujete v krizových situacích? Naučíte se tyto situace zvládat

10. Těžce získaných věcí, či těžce dosaženého výkonu si budete více vážit

11. Poznáte nové prostředí, podíváte se do kopců či do hor. Každý ultramaraton je jiný a nikdy nezažijete stereotyp. A když budete šikovní, podíváte se i do zahraničí.

Existuje samozřejmě více důvodů proč začít běhat. Záleží jen na vás, který preferujete a zdali berete tento důvod jako podstatný.
Jak se říká, každá stránka má dvě mince. Vyzkoušet se má ale všechno, nebo ne?

Jak jsem se ''kdysi'' dostala k ultramaratonu a proč si nyní dávám pauzu? :)

K ultramaratonu jsem se dostala náhodou. Běhala jsem a běhala. Až jsem zjistila, že se dá v tomto šíleně dlouhém běhání závodit. Ani chvíli jsem neváhala. To budu dělat. A protože jsem se vždy považovala více za běžce, než za běžce na lyžích. Měla jsem naprosto jasno v tom, jakým směrem se budu po gymnáziu ubírat. ''To tě za pár měsíců přejde.'' říkalo mi okolí. Už je to devět let co jsem tomuto sportu propadla. Jak to začalo, probíhalo, proč si dávám pauzu a co plánuji? 

PRVNÍ ZKUŠENOST A PROPADNUTÍ TOMUTO SPORTU 

Před cca devíti lety - dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy jsem propadla tomuto sportu. V tu dobu jsem ještě neměla odvahu běhat tak dlouhé kilometrové distance. ............bylo to na nočním přechodu z Lysé hory na Velký Javorník. To jsem ještě 50 kilometrů na tomto přechodu šla. Další rok už jsem to samé běžela.

ZAČALO TO BĚHEM NA LYŽÍCH.....

Začalo to během na lyžích, následně jsem si vyzkoušela pár závodů v Běhu do vrchu. Můj tehdejší lyžařský trenér na sportovním gymnáziu si asi myslel, že je to jen úlet, že mě to přejde. Taky že přešlo. Potřebovala jsem delší trať. Jednou jsem přičichla k takto dlouhým tratím a v tu chvíli už jsem nemohla přestat. Bylo to jako droga. 

Kdysi na gymnáziu na krajském přeboru

''Trenére, prosím, můžu jít těch dvacet čtyři hodin na Lysé hoře? Prosím.'' Nechtěl o tom ani slyšet a to samé má rodina. Trenér nakonec po mém usilovném přemlouvání svolil. Podmínkou však bylo nezranit se. Teta mi den před mou první dvacet čtyři hodinovkou na Lysé hoře, kde jsem si mimo jiné dala svůj osobní rekord, napsala něco ve smyslu ''Doufám, že tam zítra nejdeš.'' Finančně mě rodina podporovala. Někdy mi však chyběla ta psychická podpora. Rodiče nikdy nesouhlasili s tím, že jsem začala tak brzy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého roku běhat a chodit takto dlouhé tratě. Myslím, že nesouhlasí do dneška. Jen začali více respektovat má rozhodnutí. Nebylo moc nazbyt. Já když si něco dám za cíl...tak za tím jdu zuby nehty. :D

Na tréninkovém campu v Sant Caterina na gymnáziu (cca rok 2010)

Podmínku trenéra nezranit se jsem splnila. V pondělí jsem tedy po víkendovém závodu stála v kumbále připravena na trénink s plackou v ruce a osmi okruhy v nohách.

Tréninkový camp v Livigno na gymnáziu (cca rok 2009)

ULTRAMARATONY 

ZAČÁTKY  
Samozřejmě, že se mi líbilo, když jsem dokončila svou první Beskydskou sedmičku. Ta euforie v cíli je nepopsatelná. Každému bych přála to zažít.
Cílem bylo dokončit. Svým způsobem jsem si asi i vnitřně chtěla dokázat, že na to mám. To nebyla v tomto sportu ještě tak masová účast. Když jsem zmínila, že ''běhám'' ultramaratony, tak se mě lidé ptali: ''Co to je? '' Dnes už se zeptá málokdo, alespoň z běžců.

PRŮBĚH
S ultramaratony jsem prakticky dospěla. Od prvotních závodů s těžkým batohem s množstvím jídla a trekových bot jsem se dostala k lehkému batohu, běhu s holemi a lehkým teniskám. Z kopce jsem místo chůze začínala běhat. Vyžívala jsem se v těchto trénincích. Samozřejmě že jsem kolikrát spadla. Však také téměř na všech elasťácích mám díry na kolenou. Některé z nich jsem si dodnes nezašila.

ZLOM
Psychicky jsem si připadala vyrovnaně až na přelomu dvacátého druhého až dvacátého třetího roku. Věděla jsem už co chci a šla jsem si za tím. Běhalo se mi skvěle. Hlavně už jsem závodění brala jinak a měla jsem nějaké zkušenosti. Z těch zkušeností jsem těžila. Dlouho. 
Začínala jsem více vnímat, že nejde zas tak o trénink a kondici, jak o psychickou pohodu a vyrovnanost.
Přestala jsem to přehánět s trénováním. Tří hodinové tréninky po kopcích jsem postupem času přestala realizovat.

Před startem závodu Běh na Lysou horu v Ostravici  (cca 2010) - běh do vrchu

Při nástupu na vysokou školu jsem navíc pochopila pravý smysl studia. Volného času a času na trénink ubývalo a jiných povinností přibývalo. 
Každý si říká, že studium je pohodička. Ono to tak vypadá. Ale skloubit vše dohromady školu,trénink a brigády bylo rok od roku horší a horší.
Dospělo to až do fáze, že jsem téměř přestala běhat. A běhat po kopcích  - o tom nebylo ani pomyšlení. Výjimkou byly víkendy a prázdniny.

Nakonec jsem se s městem smířila. Trvalo mi to, a to sakra dlouho. Strašně mi chyběly tréninky z dob na gymnáziu. První rok jsem takto protrpěla. 
Následně jsem trénovala pomocí samotných závodů. Jedním závodem jsem se připravovala na závod druhý. Naběhala jsem tím i potřebné kilometry a ušetřila čas.

PŘIŠLA VŠAK KRIZE 
Přestala jsem se zlepšovat a posouvat tak jako na začátku. Odběhala jsem si spousty závodů. Mezi těmi nejtěžšími bylo Pět beskydských vrcholů, Beskydská sedmička, Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře, ale i takový Slezský maraton, Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma a další.

Někdy jsem si delší závody proložila něčím kratším jako Hornickou desítkou či etapovými závody Lysacup, kdy vybíháte každý víkend na Lysou horu z jiné strany a jiného místa.

S Lenkou v cíli závodu Přežití

Mimo hlavní sezónu, kterou mám většinou během léta, jsem se vydala i na závod horských kol.
Tyto zkušenosti však nestačili a já dostala po zimě vizi vyzkoušet si survival. Jednalo se o přírodní víceboj s názvem Přežití. Typ takového závodu jsem si vyzkoušela poprvé a oslovil mě.

NYNÍ 
Balancuji mezi tím vyzkoušet si něco ještě drsnějšího. Např. jiný typ survivalu či jiného přírodního víceboje. Lákají mě i vícedenní závody. Chci chodit pomaleji a vytrvaleji. Tyto typy závodů mě lákaly vždy. Jen jsem na to neměla věk a zkušenosti. Věkově bych si na tento typ závodů už troufla. Nechci jen běhat. Chci se posouvat dále. Určitě ve vytrvalostních sportech. Extrémy také miluji a bez nich to nejde.
Zvolním. Plánuji pár kratších závodů, ale už ne čistě ultramaratony - možná s výjimkou jednoho, který si nenechám každoročně ujít.

PROČ TEDY TA PAUZA?
Nemám čas na trénink. Ano, máme čas jen na to, co považujeme za prioritní. Já se ale z určité životní etapy potřebuji posunout dále. Nejde v cíli jen o závodění v ultra. Jde hlavně o to, aby z toho člověk měl radost. A na to občas bohužel zapomínáme. A v cíli si uvědomíme, že se honíme za ničím. Ne, že bych to,co jsem si zaběhla brala jako nic. Jen už to není taková priorita. Hodně práce, škola a není na vše čas. O dalším ani nemluvě.
 Fáze něco si dokazovat mě už dávno přešla. 

A JESTLI BUDU JEŠTĚ BĚHAT ULTRA?
Uvidím. Možná ano, možná ne. Dávám tomu čas, který ukáže zbytek.