Hostýnská osma 2017

Hostýnská osma 2017 byla o hodně překonáváních. 
Nejen psychickém, 
ale i fyzickém. 
Vypnout hlavu, 
potlačit bolest. Zachovat klid. 
Byl to letos pohodový závod. 
Neměla jsem očekávání. 
Naopak cílem bylo dokončit. 
Nakonec z toho celého byla 
alespoň bedna v kategorii 
a celková bramborová medaile. 
Bez pohánění Lenkou, 
hlavně v posledním seběhu
 to mohlo dopadnout i jinak.
 Výkonu pomohlo i počasí,
 které nám hrálo do karet.

DEN PŘED ZÁVODEM

K večeru přijíždíme do Rajnochovic - kde probíhá každým rokem zázemí ultramaratonu s názvem  Hostýnská osma. Jedná se 6. ročník závodu v Hostýnských vrších  o délce 65 km a převýšením 3000 m.

Pocity večer před závodem
Cítím se skvěle. Před závodní stres zatím nepřichází. Lenka si dělá srandu, že jsme invalidní tým. Leňu bolí pata a já mám dlouhodobé problémy s iliotibiálním pásmem  - se šlachou na levé noze. Přesto se cítím skvěle. Pravděpodobně role psychiky, kdy nemám žádné očekávání. 

V zázemí závodu v Rajnochovicích na vás navíc vždy dýchne skvělá atmosféra - pořadatelsky, za mě, perfektně zvládnutý závod. Ráda se zde každý rok vracím. Je to taková srdcovka. Už se to u mě stává tradicí. Zatím jsem nevynechala žádný ročník. 

Běhání ultramaratonů už u mě není to, co bejvávalo, když jsem před devíti lety začínala. Potřebuji zvolnit. Nevím jestli se vrátím nebo ne. Avšak nyní potřebuji pauzu. 

Večer před závodem se se mnou dá do řeči jeden pán, který si mě prý pamatuje z prvního ročníku. Jak jsem nemohla po závodě vstát ze země. Jo, to byly časy. :) Od té doby něco uběhlo. 

V DEN ZÁVODU

V sobotu se v 8:00  hodin startuje. V 5 hodin však zvoní první budík prvních nedočkavců.  Já jsem spíše sova než skřivan a tak nikdy nepochopím, proč lidé vstávají tak brzy. Neodsuzuji to.  V 5:30 to vzdávám. Nemohu už usnout a tak to vzdávám a vstanu. 

Nyní mám dvě a půl hodiny do startu. Času až nazbyt. Nyní se už musím jen nasnídat, zahřát, rozcvičit, vyrazit. 

Průběh závodu

Start probíhá volně. Během celé trati zažívám deja vu. A aby taky ne, když letošní ročník byla kombinace předešlých ročníků.

Na úvod nás letos čeká rovinka po asfaltu, kde se můžu skvěle rozehřát. Cílem je nepřepálit a tak se nějak tak podvědomě navzájem s Lenkou sledujeme a snažíme se držet tempo. Jsme ale domluvené, že nesmíme přepálit start a tak se to i snažíme dodržet. Terén do první kontroly je relativně mírný. Stoupání začíná až z Čerňavy z které míříme na první větší kopeček Jehelník, kde je zároveň první kontrolní bod závodu. Tempo je zatím slušné. Začíná mírné klesání. Tělo už je zahřáté. Stále jsme na začátku. 

Na druhé kontrole nás čeká občerstvovací stanice, kde si můžeme doplnit pití. Doplníme tedy zásoby - budou potřeba. Dalším kopečkem, který čeká na zdolání je Hostýn. Je potřeba se před výstupem pořádně posilnit. Po zdolání typických schodů, vedoucích na známé křesťanské poutní místo nás čeká menší klesání, rovinka a pak takový ten terén nahoru dolů s mírným výškovým profilem. Prakticky se dá stále běžet. 

Po třetí kontrole na Hostýně, který oběhneme nás čeká mírné klesání a následně stoupání na kopeček Obřany. Na Obřany, tuším, doufám že dobře, vede tasa každý ročník. 

Obřany jsou typické tím, že se běží na vrchol a stejnou cestou se běžec vrací dolů. Je zde dobré vidět rozdíly mezi soupeři, kteří jsou před vámi a také naopak mezi těmi, co jsou za vámi - při seběhu z kopce. Čeká nás ještě  jedno stoupání na Pardus. Zde se kochám přírodou Hostýnských vrchů. 

Při následném klesání dobíháme na pátou kontrolu a zároveň se těšíme na jídlo, které má na této občerstvovací stanici být. To nás také motivuje k zrychlení. Následnou část trasy jsem asi trochu zaspala. Vypnula jsem mozek, hlavu a běžela jsem.

Dalším bodem, který si z průběhu závodu vybavuji je až stoupání na hrad Lukov. Od této chvíle začíná být terén náročnější a čeká nás ta náročnější část trati. 

Běžíme do obce Vlčková, kde se občerstvíme a stoupáme směrem na Humenec, přes obec Držková. 

Z Humence nás čeká už samé stoupání. A to výstup na vrchol Troják a pak nekončící stoupání na další vrchol Tesák. Zde zažívám menší krizi. V duchu si opakuji názvy míst, která jsou před námi a přidávám k nim slovíčko ''Už jenom'' Tesák a Kelčák  - Kelčský javorník. Toto oblbování mysli mi na všech závodech zatím funguje. Je to zároveň způsob, jak se dostat do pohody. 

Někde v těchto místech na trati mám další krizi. Cestou na Kelčský javorník si usmyslím, že chci tyčinku. Prosím Lenku, ať mi ji vytáhne. Tyčinka je ale někde vespod a není čas. Krize je zde. Lenka mi nakonec dává svou proteinovou s příchutí pistácie. Luxus. Snaží se mě tím motivovat. ''Teď už uběhnu cokoli.'' pronáším při zakousnutí. 

Při sebězích pobolívá lehce šlacha. Není to ale tak hrozné jako na Horské výzvě v Beskydech. 

Cestou při výstupu na Kelčský javorník mě zároveň motivuje i to, že se jedná o poslední kopec začne se klesat. 

Běží se už dobře. Motivuje mě jen vidina cíle a odpočinek. Snažím se co to jde, v rámci svých možností a také nechci být na trati déle, než je nevyhnutelně nutné. 

Deset kilometrů před cílem začíná stoupat má motivace. Vím už co mě čeká - po předešlých ročnících. 

Z Kelčského javorníku by to mělo být přibližně pět kilometrů. Snažíme se běžet co to jde. Potlačuji bolest. Myslím na uvolněnost, správnou techniku běhu z kopce a na správné dýchání. Když fyzicky nemůžu, snažím se běžet alespoň správně technicky. 

Lenka vepředu a já za ní. Do kopce si to sem tam vyměníme. V sebězích na ni nemám. Nemám natrénováno. 

Do cíle dobíháme za 11  hodin a nějaké minuty. Lehám si. Potřebuji to vstřebat. Endorfiny působí. Zítra však nebudu chodit. A také že ano. V neděli mě bolí celé tělo. Dlouho spím a celý den odpočívám. 

PO ZÁVODĚ

  

Na večeři si z možnosti výběru mezi gulášem a kuřetem, dávám kuře s chlebem. Nepohrdnu ani pivem a jsem spokojená. Jak málo stačí ke štěstí :) 

Tak jak před závodem nepiji, zásadně nikdy alkohol. Tak po závodě dodržuji slib a dávám si štamprlku domácí slivovice. 

 HODNOCENÍ ZÁVODU

Byl náročný, avšak jsem v cíli spokojená. Byl to - až do odvolání - poslední závod. Nic neslibuji, ale zároveň se nechci bránit něčemu novému. Chci jen zvolnit v disciplíně ultra :) 

Večer si užívám na diskotéce. Ulehám kolem půlnoci. 

Po závodě v mém těle nezůstal jediný sval, který by mě nebolel.  Ono nedostatečný trénink má nějaký důsledek.

Byla jsem však raději za psychickou pohodu, než za to, abych nějak výrazně trénovala. Ono ale vše špatné je pro něco dobré a naopak jak říkám. Ono se mi to ne jednou v životě potvrdilo. 

HORSKÁ VÝZVA BESKYDY 2017

Horská výzva - 62,4 km. Už od začátku jsem se po zkušenostech s Horskou výzvou bála asfaltu. Mé obavy se mi bohužel naplnily, do toho výkon umocnil, pravděpodobně nedostatečný odpočinek a regenerace po survivalu, probíhajícího před dvěma týdny. ''UŽILA'' jsem si asfalt a do cíle jsem doběhla jen díky Lence, která byla skvělá. Nebýt ji, tak to zabalím na Pinduli. 

PSYCHICKY SE PŘIPRAV NA ASFALT

 ''Psychicky se připrav na asfalt''  sděluje mi Lenka už před závodem. Ne, že bych nebyla psychicky připravena. Nebyla jsem ale připravena fyzicky. Asfaltu se při trénincích záměrně vyhýbám. Na cestách nemám natrénováno nula nula nic. 

PŘÍPRAVA NA ZÁVOD - NIC NEPODCENIT

1. DOBŘE SE VYSPAT  A PŘEHODIT SI REŽIM

Podstatné je pro mě přehodit si minimálně den, dva předem - pokud okolnosti dovolí - režim spánku. Tak tomu bylo i tentokrát. Spala jsem dva dny do poledne a chodila spát později. V cíli mi to pomohlo. Hlava mě z únavy nebolela, takže účel byl splněn. 

2. DOBŘE SE NAJÍST - KVALITNÍHO JÍDLA - NETUČNÉHO A VYSOKO SACHARIDOVÉHO

TŘI, DVA, JEDNA START - PRŮBĚH ZÁVODU

Za svitu čelovek všichni startujeme. Na startovní čáře potkávám spousty známých závodníku. Přejeme si ještě letmo hodně štěstí a ve 23:55 je odstartováno. 

Když zhodnotím po startovní tempo, mohlo být ještě pomalejší - ze začátku.

První třetina závodu je pro mě v klidu. Teprve se rozbíhám, dostávám se do tempa. Vnitřně však cítím, že to není ještě ono. 

PRVNÍ TŘETINA ZÁVODU

Cítím se dobře. V rámci možností. Závod dobře rozbíháme a to možná zahnalo okolnost, že jsem dva týdny proležela. Říkáte si, že jsem blázen. Myslela jsem si, že to zvládnu. Že jsem odpočatá. Opak byl však pravdou. V první třetině to jen zdánlivě vypadá, že mohu. Věděla jsem už od začátku, že to není ono. Jen jsem si to mentálně nepřipouštěla. Vše jde totiž potlačit. 

DRUHÁ A TŘETÍ TŘETINA ZÁVODU

Výstup foto: Andrej Rybář

Co dodat? Od začátku jsem věděla že mi to nejde, tak jako obvykle a že něco není v pořádku. Stav - jak jsem si lehla na Pinduli a řekla že dále nejdu se mi už hodně dlouho nestal. V posledních letech nemám tendenci vzdávat závody. TENTOKRÁT, PŘIZNÁVÁM, CHTĚLA JSEM TO VZDÁT. 

NEMYSLÍM JEN NA SEBE

V posledním seběhu z Javorníku to není tak, že bych se na Lenku vykašlala. Když se vžiji do Lenčiné situace naprosto chápu, že je naštvaná. 

Není to ale tak, že by mi na ni nezáleželo a ignorovala ji. V posledním seběhu z Javorníku na mě Lenka velice naštvaně řve, ať jdu. Od třetí třetiny mě začne bolet šlacha na pravé noze a nohu nemohu pořádně ohnout.  Do toho mi není úplně nejlépe. 

Asfalt, stav po nemoci a řekla bych nedostatečná regenerace způsobily u mě to k čemu došlo. To, že jsem v posledních týdnech neběhala také udělalo své. 

LENKA TO TÁHNE OD ZAČÁTKU DO KONCE 

Lenka byla úžasná. Celou dobu od začátku do konce to táhla a stále mě povzbuzovala. Nebýt ji, tak to zabalím. Za její trpělivost, silnou vůli, motivaci a spoustu dalších věcí, které by nestačily na tento článek ji vděčím a děkuji.

CÍL
Aby toho nebylo málo, tak se mi v cíli udělá špatně. Nevím jestli to bylo z vyčerpání, poklesu tlaku nebo poklesu cukru. Nejpravděpodobnější by byl ten tlak. Po kole se mi udělá dobře a doma jsem jako ryba. Musela jsem vypadat šíleně. Jsem prý bledá. Rodiče opět stresují co mi je. Tento stav však doma vymizí. Večer jsem už v pohodě. 

ZHODNOCENÍ CELÉHO ZÁVODU

Po dlouhé době jsem si ultramaraton jako takový protrpěla. Podobný stav jsem zažila před čtyřmi až pěti lety, což je sakra dlouhá doba. Možná bylo na čase si připomenout, jaké to je. Nyní se musím hlavně poučit ze svých chyb. 

Nejlepší parťák :) Lenča při výstupu foto: Andrej Rybář

MÉ OKOLÍ A RODINA MĚ TVRDĚ KRITIZUJE ZA TO, ŽE MÁLO TRÉNUJI. Přiznávám, že netrénuji dostatečně. Je na čase s tím něco udělat.

VŠE ŠPATNÉ JE PRO NĚCO DOBRÉ

Na tomto závodě jsem si uvědomila, že je na čase možná přestat. Ultrarunning mě už nenaplňuje tak, jako před léty. Už běhám osmým rokem. To, že bych potřebovala změnu vím už déle. Není to rozhodnutí ze dne na den. 

U vytrvalostního sportu každopádně zůstanu a extrém mě také baví. Asi si v budoucnu vyzkouším něco vícestranného a běhání si ponechám jen jako doplňkový sport. 

I fakt, že každým rokem absolvuji méně a méně ultra - závodů a běžeckých závodu, mě utvrdil v mém rozhodnutí. 

Je čas na změnu. 

PŘEŽITÍ 2017 - Jak jsme válčili na našem prvním survivalu

Zavážou vám oči a dovezou vás z Liberce na opačný okraj Lužických hor - na východ k německým hranicím. A vy se musíte zorientovat, splnit úkoly a PŘEŽÍT to bylo cílem tohoto survivalu. Bylo to pro mě něco úplně nového a neobvyklého. Každá zkušenost je dobrá. Člověk má možnost poznat nový kraj, nová místa, vyzkoušet si nový typ závodu. Díky dešti a plnění různých úkolů byl pro mě tento zážitek ještě více intenzivní, než obvyklé závody. Tak třeba si příště zkusím adventure race. 

Jednoho dne jsem se probudila a odhodlala se zkusit si víceboj. Přemluvila jsem Lenku, což mi nedalo moc práce. Přihlásili jsme se a nápad se mohl zrealizovat.

PŘEDZÁVODNÍ PŘÍPRAVA - TĚLOCVIČNA
Balíme si věci. Ptáme se okolních závodníků co si s sebou beru a jestli jim stačí jídlo. Příprava za běhu spousty hlášek a hlavně dobré nálady. Nejlepší: ''Bože, tady jsou samí hašišáci!'' ''Leni, co to jsou hašišáci?'' s úšklebkem na tváři nechápu. ''Ti s dlouhými vlasy a batikovanými věcmi.'' odvětí Lenka. Tak už to chápu. Asi ti, co frčí na trávě. :)

VYSAZENI NEZNÁMO KDE, UPROSTŘED LESA
Zázemí letošního ročníku bylo situováno do Liberce. V pátek v 21 hodin vyrážíme. Nasedáme do autobusu. Musíme si zavázat šátkem oči a od této chvíle už nesmíme jíst žádné jídlo, mimo 100 gramů, které máme navážené v batohu. Nevíme kde jedeme. Přibližně za hodinu jsme vysazeni na neznámém místě uprostřed lesa.

PRVNÍ ÚKOL 
Prvním úkolem je rozluštit šifru pomocí znaku, z nichž každý nahrazuje jedno písmeno. Znaky s písmenem jsou umístěny po lese. Cílem je rozluštit název, abychom dostali další indícii. Běháme s Lenkou po lese a hledáme šifry z kterých rozluštíme slovo.

1.

1. Šifra
Rozluštění znělo takto:''První stanoviště se nachází vzdušnou čarou přibližně tři a půl kilometrů severovýchodně od Nového Boru na vrcholu Klíč. Upozorňujeme na povinnost reflexní prvek, pokud se za snížené viditelnosti pohybujete mimo obec po silnici.''








Po správném rozluštění známe první stanoviště a to vrchol s názvem Klíč.  Po sdělení šifry pořadateli vyfasujeme mapu Lužických hor. Po zorientování se na mapě, zjišťujeme přibližnou polohu místa, kde se současně nacházíme. Vybíháme za ostatními týmy. V tu chvíli zjišťujeme, že jsme byli vysazeni kousek od Nového Boru. Vydáváme se na sever po cyklotrase. Na vrchol Klíč (759 m) nás na závěr čeká krásné stoupání.

DRUHÉ STANOVIŠTĚ
Na vrcholu nás čeká další úkol a to rozluštit další šifru. Na to obě nemáme. Úkol vzdáme.  Já ani Lenka netušíme co by to mohlo být. Já jdu za pořadatelem a říkám: ''MED - VĚD'' Medvěd. Napadlo mě to, tak co na srdci to na jazyku. Pořadatel nevěřícně kroutí hlavou.  Tak alespoň jsme to zkusili. Byla to samozřejmě blbost. Nyní se tomu budu ještě dlouho smát :D :D
Dostaneme tedy náhradní úkol. Díky nerozluštění šifry si trochu zajdeme. Stále jsme ale ve hře. Náhradním stanovištěm je Lesní studánka, u které nás čeká zpráva. Pokračujeme tedy po červené. Studánka se nachází mezi Klíčem a Novým Borem.

Když nevíš kde dále, je dobré vrátit se, kde jsi začal.
Při hledání druhého stanoviště se nám stane nemilá věc. Špatně odbočíme a dostaneme se na stejný kopec, na kterém jsme byli. Hlava mi to už díky únavě nebere. Lenka na mě řve, že se musíme vrátit. Já jsem ale v tu chvíli tak zabrána do výšlapu na kopec a nevnímám.

Nacházíme se na stejném místě co před chvíli. Musíme jinou cestou. A tak si trasu trochu prodloužíme, abychom toho neměli málo. Pořadatelé se nás snaží navést.

Lesní studánku se nám nakonec podaří nalézt. Spolu s ní nacházíme i další indícii. Tou je Lesní rybník. Zjišťujeme podle indície, že se musíme vydat k stanovišti nacházející se u Lesního rybníka a to severovýchodně na okraj obce Kytlice. 

Podle nápovědy v této indícii se psychicky cestou připravujeme na to, že budeme muset do vody. Já si dělám srandu, že to bude pěkné noční koupání.

Panoramata 

TŘETÍ STANOVIŠTĚ  - LESNÍ RYBNÍK (KYTLICE) 

Po dlouhé cestě se ocitáme v obci Kytlice. Opět bloudíme a nemůžeme rybník nalézt. Po zdárném nalezení nás čeká šok. Opravdu budeme muset do vody. Cílem tohoto úkolu, je zjistit místo, na které se budeme muset vydat. Další šifra. Jdu tedy já. Voda je šíleně ledová. Když říkám, že šíleně, tak opravdu šíleně. A to asi tak, že si ze mě v cíli chlapi dělají srandu, že to byl orgastický skok. (Tak jsem trochu řvala. To jinak nešlo.) :D

 A co byste čekali? To bylo tak šíleně ledové. Byl to pro mě šok a zároveň zážitek na celý život. Opravdu ten pravý extrém. 

Pozitivní bylo, že jsem se vykoupala a negativní to, že jsem musela opět do propoceného oblečení. To bylo pro mou psychiku opravdu něco. V tu chvíli - po brzké ranní koupeli, toho mám už opravdu dost. 

Další šifra. Háčkem je to, že rozluštění je zavěšeno na provaze přes rybník. Doplavu k provazu a řvu na Lenku indície. Po doplavání na břeh zjišťuji, že většinu z šifry nemá, protože vše neslyšela. Já ale odmítám jít znovu do vody. Bylo to na mě hodně. 

Zachrání nás další závodníci, kteří písmena z šifry také pořvávají. Nikdo totiž už nemá fyzicky na to, aby plaval tam a zpět. Každý raději zůstane uprostřed rybníka a písmena řve postupně na parťáka na břehu. 

Společné foto v Jedlové 

Díky tomu zjišťujeme postupně všechny body. Během mého střízlivění, šoku a oblékání luští Lenka šifru. Zdárně ji vyřeší a my se dozvídáme místo dalšího bodu a to Jedlová - sjezdovka. Já se oblékám a třesoucí se zimou pokračujeme dále. Říkám si, že nyní už to musíme dokončit. 

ČTVRTÉ STANOVIŠTĚ - SJEZDOVKA POD VRCHOLEM JEDLOVÁ

Nic horšího než rybník už přijít nemůže. Pokračujeme tedy směr Jedlová. Jsme už téměř na místě. Ale abychom to neměli tak lehké tak opět bloudíme. Nemůžeme nalézt stanoviště pod vrcholem. Motáme se asi přibližně hodinu (nechci teď tvrdit přesně jak dlouho to bylo, moc se ale nepletu) kolem našeho posledního stanoviště. Běháme po lese a po louce jako šašci. Já už se s tím neštvu a řvu na lidi okolo, jestli nám neporadí. Lenka už ze mě má nervy. Mluvit s ostatními se totiž nemůže. Pokračujeme dále. Už to chceme zabalit. Nevíme co dále. Racionálně ale v cíli stejně stanoviště musíme najít. Nakonec se nám podaří kontrolu nalézt. Dorazili jsme ale po limitu. Jsme pod sjezdovkou.

KONEC

 A tak končíme v Jedlové. Negativní a zároveň i pozitivní je, že jsme nestihli limit a nemůžeme pokračovat do dalšího bodu. Negativní je, že jsme nepřežili a tím pádem končíme. Pozitivní je, že následující bod je dalších přibližně třicet kilometrů od Jedlové a úkol při kterém se vybíhá sjezdovka plnit nemusíme - další pozitivum. 

Po sdělení dojmů  s dalšími závodníky okolo, kteří se rozhodli skončit i přes splněný limit, pokračujeme dolů do města. Vidina minimálně dalších třiceti kilometrů očividně nebyla lákavá. V Jiřetíně zjišťujeme, že si ještě počkáme na odvoz zpět do Liberce. Jsou totiž obsazená auta. 

Odpočinek po závodě

První věc co nás obě s Lenkou zajímá je jídlo. Navštěvujeme místní samoobsluhu. Kocháme se krásami města a odpočíváme. Setkáváme se s dalšími závodníky okolo. Kluci se ale nezdají - pokračují ještě do Varnsdofu. Když bych se netěšila domů na spánek, jsem schopná se vyhecovat na další výlet. Člověk si ale musí nechat něco na příště, aby se měl kam vracet. Já se zde ještě určitě vrátím a možná už brzy. 

Prázdniny se blíží a takový výlet do Varnsdorfu zní lákavě. Mám alespoň inspiraci k dalšímu cestování.

JSEM RÁDA ZA PARÁDNÍ ZKUŠENOST. PŘÍŠTĚ SI ZASE NĚCO PODOBNÉHO VYZKOUŠÍM, JEN BY SE MI LÍBILO MÉNĚ ŠIFER. 

PŘÍPRAVA NA PRVNÍ SURVIVAL

Ultra závody už u mě překročili určitou hranici. Už dlouho jsem měla v plánu vyzkoušet něco nového. A protože mám ráda extrémy, jsem pro každou špatnost a otevřena novým nápadům, tak proč si nezkusit survival.

ZACHOVAT KLID

To je cílem číslo jedna. Na můj vkus jsem ale až moc v klidu. Předzávodní nervozita dorazí možná až se budu násilně nacpávat sacharidy před závodem. Bude to dlouhý závod a bez jídla. Těším se jak malá.

PŘÍPRAVA

Měla bych si chystat povinnou výbavu a připravovat se. Ono v cíli ale není na co. Co si chcete vzít na cca 80 -100 km když můžete mít jen povinnou výbavu. Není zde co řešit. Opět. Devadesát procent se asi vyřeší samo.

Jsem nezbedná a neumím ani pořádně s kompasem. Věřím že Lenča na tom bude lépe. Už si to prý zkoušela. Já se svým nedostatkem času jsem ráda, že jsem ráda. Bude to pro mě odreagování a možnost vypadnout pryč z města. Útěk od civilizace.

JÍDLO

Maximální množství povoleného jídla je 100 gramů, což odpovídá množství jedné energetické tyčince. Asi budu vyhrabávat kořínky. Každopádně to bude zábava. :D Naivně doufám, že odměnou za splněné úkoly bude jídlo.

KOMPAS

S tím neumím. Je to ostuda. Navíc mě  minul orientační talent. Výjimkou bylo zaběhnutí pár orientačních běhů na gymnáziu a to z donucení trenérem. Dopadlo to tak že jsem doběhla poslední a nebo předposlední. S orienťáckou mapou mi to nejde. Jsem ráda že umím s turistickou.

ORIENTACE

Mapu ale při závodě pravděpodobně k dispozici mít nebudeme. Už jen to že nás vysadí na neznámém místě a my se musíme zorientovat bude vtipné. Spoléhám na okolní závodníky. Jak nám ale utečou, budeme asi ztraceni. Po pravdě stále nevím co od toho čekat.

NEVÍM CO MÁM ČEKAT, NEVÍM O ČEM TO BUDE

O tom to možná je. Nečekat nic. Jít si vyčistit hlavu. Uvolnit se. Vybít se - svým způsobem. Vypadnout opět mimo domov. Už se těším. Doufám, že to bude pěkný a ne moc destruktivní víkend. V tom, že tento typ závodů neznám je jistá forma adrenalinu. A to je to co hledám.

PSYCHIKA

Věřím, že v tomto směru to mám v hlavě srovnané. Vždy se může něco přihodit. Žádný výsledek a ani připravenost není sto procentní. V cíli bude podstatné zachovat chladnou hlavu. Aplikovat racionální myšlení. V tomto směru jsem ráda, že mohu běhat s tak skvělým a trpělivým člověkem jako je Lenka. Podstatná je dobrá spolupráce v teamu, pozitivní naladění, vzájemné hecování, pomáhání a povzbuzování a vše co přináší závody ve dvojicích. Důležité je sednout si s parťákem - jen to je polovina úspěchu.

MOMENTÁLNĚ JE TO ODE MĚ VŠE. ZÁŽITKY SE BUDETE MÍT MOŽNOST DOZVĚDĚT PO ABSOLVOVÁNÍ TOHOTO VÍCEBOJE. :)

Plány na nadcházející sezónu

Bude toho letos hodně. Plány jsou sice pěkné. Uvidím, jestli to všechno výjde. Každopádně je to letos výzva. Cíle bych měla. Motivaci také. Nyní už zbývá jen makat a makat.  A jaké závody a akce máte v plánu vy? ;) :) 

Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře 2017

Dvacet čtyři hodin - ve sněhu, větru, zimě, v noci a přes den. Jste tu jen vy a kopec. Emoce, překonávání, vytrvalost, soustředěnost a mnoho více o tom to je, a nejen o tom. Letošní dvacet čtyři hodinovka byla stejná jako loni a zároveň jiná. Vždy je to jiné. Vždy jste v jiném rozpoložení. Bylo to záživné, emotivní. S bolesti hlavy, ale i tak jsme to zmákli. 

První okruh

START
Byla jsem určena jako první a tak startuji. První okruh považuji za zahřívací. Závodníci okolo mě ''vypálí'', ale já ne nehrnu do první lajny. Rozbíhám se, ale s klidem. Úvod závodu běžím do doby, než přijde první stoupání, kde už přecházím do chůze. Mám před sebou přeci dvacet čtyři hodin, a tak se musím mentálně krotit, abych neběžela jako šílená, což mám někdy ve zvyku. Sebeovládání naštěstí zabere a i přes to, že jsem šla okruh opět nejrychleji, tak se nenechám strhnout davem. Okruh jdu v pohodě, nikde nespěchám. Jediné zrychlení nastává od Sepetné k Transformátoru, u kterého probíhala naše předávka s Lenkou a kde jsem se snažila vždy běžet. To mi ale vydrželo ve třech kolech, poté jsem zpomalila. Po první předávce se cítím dobře. Co se týče počasí, tak letos padly teplotní rekordy. Je to nejteplejší ročník.

PŘEDBÍHÁNÍ
To, co mě štve, je chování některých závodníků. Musím konstatovat, že se jednalo převážně o muže, kterým ješitnost nedovolila pustit mě přes ně. Asi tak, že jdete do kopce, před vámi kolona a vy slušně:''s dovolením'' a dotyčný nic, naprostá ignorace. Ze startu se mi nepodařilo dostat se dopředu a tak musím vydržet v prvním stoupání se tvoří kolony, které mě krásně zaseknou. Nucené zastavování mě štve a zdržuje. Přiznávám, že jsem asi moc hrr.V cíli je to ale dobře, protože toto nechtěné zpomalování mi ušetří energii. 

Odpočívám a čekám na své druhé kolo (celkově společné třetí). Doufám, že se kolona už trochu roztrhá. Závodníci neuhýbají a mají někdy i blbé řeči. Za mnou je dvojice a stále si povídají. Za normálních okolností jsem i já hodně ukecaný člověk, avšak při závodě nemluvím. Mluvení ubírá energii a já jsem přišla závodit a vyčistit si hlavu a ne poslouchat okolí. Za chvíli se lidé prostřídají a odejdou z dohledu. Nesmím to přehánět, což zatím nedělám. Máme před sebou totiž dlouhý den a dlouhou noc. Vše je před námi.

Druhé kolo (celkově společné třetí kolo)

 ''DÍVEJ, BĚŽÍ SOUKALOVÁ, NE KOUKALOVÁ...''
Vybíhám v klidu, nebo spíše vycházím. K běhu to má daleko. Zatím je vše v pohodě. Držím tempo. Nicméně na celé trati a hlavně nahoře, pod vrcholem Lysé je rozdupaný prašan. A kdo se účastnil letošního ročníku, tak mi dá za pravdu, že tyto úseky spoustu lidí doničili. Tento úsek je čistě o překonání samy sebe (úsek náročný v každém okruhu). Vypínám hlavu a při stoupání jdu už ve stylu robot. Pravá ruka, levá noha - jedna, dvě. Šlapu do kopce. Nohy se místy boří a není to tak jednoduché, jak to zpočátku vypadalo. Při seběhu mě pobaví hláška kolemjdoucích: ''Dívej, běží Soukalová, ne Koukalová...'' Pobavilo. :D :D 

Nejhorší je pro mě úsek od kontroly na Sepetné ke Sluníčku. Poté si už odpočinu a jde se dále. Nesmíme to vzdávat. Po druhém kole doplňuji sacharidy ve formě sladké rýže z rautu. Letos jím pravidelněji, než předešlé roky, avšak je konci závodu se stejně musím do jídla nutit.

Mé třetí kolo (celkové páté)

''Jde to - zatím'' to jsou mé pocity. Úseky s prašanem pod vrcholem jsou okruh od okruhu náročnější. Trať je už rozšlapaná spousty závodníky, kteří zde stihli proběhnout či projít. Je potřeba vydávat stále více a více energie. Udělám krok a propadnu se ve sněhu o krok zpět. Pocitově, jako bych se nehnula z místa. Okruh od okruhu je logicky těžší a těžší. Svaly už to dávají znát, i když to ještě nebolí - alespoň ne tak, jako loni.

Mým cílem je myslet na trať, bohužel se mi do hlavy dostávají úplné blbosti. Jsou to takové ty vtíravé myšlenky, slety událostí, či texty písní na které si v duchu rozpomínám. V tomto kole mi začíná třeštit hlava. Co bych dala za pořádnou bolest svalu za výměnu mé bolesti hlavy. 

Při běhu z kopce se ještě ''rozsekám'' Co už? Vstávám a běžím dále. Nic to nebude. Možná jen naražené koleno. Na bolest za chvíli zapomenu. Chci nahnat čas, avšak v prašanu, který se bortí spadnu ještě nejméně desetkrát (opravdu nekecám). Díky prašanu to přežiji bez následků - skoro jako skočit do peřiny, dobrá, možná přeháním - peřina by byla o trochu měkčí a příjemnější. Na trati jsou bohužel i úseky, které jsou zrádné. Při jednom takovém úseku spadnu na výše zmíněné koleno. 

V duchu se stále modlím, aby odezněla bolest hlavy. Ono, ale žádná změna.

 HLAVA TO PROTRPÍ AŽ DO KONCE ZÁVODU

Na tento stav mi nic nepomáhá. Lidé okolo mi radí spoustu věcí - od jídla, pití až po ibalgin. V této fázi klasické jídlo nemůžu (vařené). Jsem ráda, že sním müsli a ještě nějakou tyčinku a ovoce. Ono to vypadá, že jsem moc nejedla, ale raut je raut. Jím opravdu dost. Bolest je však způsobená už nespáním. Nepotřebuji do sebe rvát prášky. Přetrpím to. Když už jsem se na to dala, tak se vším všudy.

Další, pro mě náročnou věcí je to, že máte parťáka, ale na trati. Nemůžete mu nic sdělit. Podělit se o pocity. Štafeta je štafeta. Jste v tom společně, avšak každý sám. Ono prakticky nakonec jste vždy sami. Dříve nebo později. Není to špatně. Má to výhody i nevýhody. Člověk si ujasní své myšlenky a to jako nikdy. Dvacet čtyři hodin je dlouhá doba k přemýšlení a nebo k nemyšlení, což je lepší. Vypnete mozek a jdete. Jste jen vy a hora (kopec).

Při každém výstupu mám respekt před tímto kopcem. Ať je menší či větší, chovám k němu úctu. Nejde o výšku kopce, nebo o to kolikrát ho zdoláte. Nejde o to, co si o vás druzí budou myslet. Jde jen o to, jak přistupujete sami k sobě a o to, co jste schopni obětovat, za to, co chcete získat.

Mé čtvrté kolo (celkové sedmé) a mé páté kolo (celkově deváté) a konec

Shrnutí těchto dvou kol bude rychlejší. Jednalo se  o to, že trapézové svaly pobolívají. Nohy jsou v pohodě - stále, ale hlava odchází - ne ve smyslu psychickém - že bych to chtěla vzdát, to ne. Je to spíše ve smyslu fyziologickém. Nevím přesně co bylo příčnou bolesti. Příčin mohla být spousta. Nejpravděpodobnější příčinou byla celková únava - chyběl mi spánek. Nespala jsem letos vůbec. Oproti loňskému roku jsem se poučila, protože, jsem byla hodně zničená. Cílem bylo neusnout, jinak bych se neprobudila a byla bych po spánku zničená jako loni. Mohla jsem do sebe nacpat něco proti spánku nebo něco na nakopnutí, například gutar, s kterým ale nemám zkušenosti, tak to nebudu riskovat při závodě. Káva by mě dehydratovala, tím pádem i toto řešení nepřipadalo v úvahu. Ibalgin? ten jsem zamítla okamžitě. Bylo by to jen potlačení příčiny bolesti, ne její odstranění. 

V tu chvíli, při závodě, bylo vše špatně. Jako by žádná rada nezabírala.

O co mi tedy šlo? 

Z hlediska cíle č. 1

Ve chvíli, kdy jsme věděli, že jsme průběžně druhé, šlo jen o udržení této pozice. Nezkazit to. Vytrvat. Realisticky jsme věděli, že první místo nedoženeme, na to jsme byli příliš pomalé. 

Z hlediska cíle č. 2

Šlo o to vypadnout a vypnout. Možná si spousta z vás říká, že lidi, které napadne dvacet čtyři hodin kroužit okolo Lysé hory - na Lysou horu a zpět, jsou blázni. Možná jsme blázni a možná nejsme.

''Když je člověk sám, rychle se naučí hovořit sám se sebou, a náhle jste tady dva'' Messner

Při ultramaratonech mohu vypnout mozek - je to stav, kdy mohu myslet a zároveň nemyslet. Mohu si uvědomit své předešlé činy, které při takovém extrému vnímám jinak. Jako by vše okolo mě byla mlha, Vnímáte jen chůzi a běh. Potřebujete jen jídlo a pití. Jde o soustředění se na cíl, soustředění se na chvíli tady a teď. Člověk má při takovém extrému tendenci mluvit sám se sebou - jen v duchu. Ujasníte si podstatné věci. To o tom to je. Nic víc v tom nevidím - je to odreagování, dobrodružství, extrém a proto to miluji. 

Na bedně :) s Lenkou
Druhé v kategorii

stanoviště	čas	rozdíl	kolo	čas kola
Ostravice	21.01. 11:00:00
Lysá hora	21.01. 12:25:06	01:25:06
Sepetná	21.01. 12:51:57	00:26:51	1.	01:51:57 Já
U Transformátoru	21.01. 12:55:54	00:03:57
Lysá hora	21.01. 14:17:45	01:21:51
Sepetná	21.01. 14:50:26	00:32:41	2.	01:58:29 Lenka
U Transformátoru	21.01. 14:54:55	00:04:29
Lysá hora	21.01. 16:18:21	01:23:26
Sepetná	21.01. 16:49:07	00:30:46	3.	01:58:41 Já
U Transformátoru	21.01. 16:53:31	00:04:24
Lysá hora	21.01. 18:25:28	01:31:57
Sepetná	21.01. 19:01:58	00:36:30	4.	02:12:51 Lenka
U Transformátoru	21.01. 19:06:53	00:04:55
Lysá hora	21.01. 20:32:51	01:25:58
Sepetná	21.01. 21:05:32	00:32:41	5.	02:03:34 Já
U Transformátoru	21.01. 21:09:36	00:04:04
Lysá hora	21.01. 22:44:24	01:34:48
Sepetná	21.01. 23:23:45	00:39:21	6.	02:18:13 Lenka
U Transformátoru	21.01. 23:29:02	00:05:17
Lysá hora	22.01. 01:08:07	01:39:05
Sepetná	22.01. 01:41:36	00:33:29	7.	02:17:51 Já
U Transformátoru	22.01. 01:46:03	00:04:27
Lysá hora	22.01. 03:25:56	01:39:53
Sepetná	22.01. 04:09:23	00:43:27	8.	02:27:47 Lenka
U Transformátoru	22.01. 04:15:20	00:05:57
Lysá hora	22.01. 06:03:03	01:47:43
Sepetná	22.01. 06:42:30	00:39:27	9.	02:33:07 Já
U Transformátoru	22.01. 06:47:33	00:05:03
Lysá hora	22.01. 08:27:53	01:40:20
Sepetná	22.01. 09:09:06	00:41:13	10.	02:26:36 Lenka

Letošní dvacet čtyři hodinovka byla jak jinak než o překonávání. Startovala jsem opět s Lenkou Trawinskou, které mockrát děkuji, že do toho se mnou šla. Při tomto závodě se s parťákem téměř nevidíte, jen si předáte štafetu. Výsledek je ale týmová práce, i přes to, že okruh jde každý sám, jednoduše extrémní štafeta. Díky moc Leni :) Byla jsi skvělá a parádně jsi makala. Díky za podporu a vše. 

Zhodnocení sezóny 2016

Letošní rok uběhl neskutečně rychle. Nastává to období hodnocení - nejen úspěchů, ale i neúspěchů. A jak jsem v jednom ze svých článků psala - tak jsou to hlavně neúspěchy, co nás posunují dále. Nemůžeme zažívat stále úspěch už jen z důvodů, abychom se poučili, či zlepšili. Zde si vybavuji krásný citát Ondřeje Brzobohatého, který před ním údajně řekla fiktivní postava Homera Simpsona: ''Člověk je tvor chybující, od toho jsou na tužkách gumy.'' A tak chybujeme, abychom se mohli ze svých chyb polepšit. Někomu to jen trvá déle, někomu méně déle. To jen něco k zamyšlení.  Co se tedy letos v mé běžecké sezóně odehrálo? 

ZMĚNA A AKČNÍ ŽIVOT 
Letošní rok nebyl ve znamení velkých tréninkových změn. Můj tréninkový program se prakticky odvíjel s ohledem na mé školní a pracovní povinnosti. Nicméně důležitějším faktorem bylo zdraví - nic vážného - nachlazení a únava, díky čemuž jsem prakticky přestala cokoli plánovat. Bylo to všechno se vším, nedostatkem času počínaje a zkouškovým obdobím a změnou oboru na VŠ konče. Přes léto plný diář. Svým způsobem mi to místy vyhovovalo - stále jsem něco dělala. A byla to zároveň zábava. Nezbýval ale čas na trénink.  

DVANÁCT MĚSÍCŮ A JEN ČTYŘI ZÁVODY (ULTRAZÁVODY) 
Připadám si, že co jsem starší, tak snižuji počet odběhaných závodů  za rok. Smýšlím už za ty roky běhání jinak. Nedívám se na kvantitu, ale spíše na kvalitu. I přes to to letos nebylo s kvalitou mých výkonů v závodech kdoví jak růžové. Všechny závody se mi nicméně podařilo dokončit, a to považuji za osobní úspěch. Když navíc vezmu v potaz množství odtrénovaných - odběhaných a odjetých kilometrů - je to méně než předešlé roky. 

PRVNÍ ZÁVOD - 24 HODIN NA LYSÉ HOŘE
Už tento první letošní závod pro mě znamenal velkou změnu. Startovala jsem poprvé v kategorii dvojice ženy s Lenkou Trawinskou, s kterou se na start tohoto závodu postavím i letos. Jak jste mohli číst v mé reportáži z tohoto závodu - bylo to pro mě něco nového než v předešlých letech. Absolvování tohoto závodu ve dvojicích pro mě znamenalo více intenzity, více rychlostní vytrvalosti a méně dlouhodobé vytrvalosti. Každá jsme za dvacet čtyři hodin zvládly pět okruhů. Závod jsme dohromady dokončily s deseti okruhy, což v cíli stačilo na čtvrté místo. Chtěli jsme sice dosáhnout na bednu, ale v cíli jsme byli i přes to spokojené. Já tedy ano. 

DRUHÝ ZÁVOD - LYSOHORSKÝ ČTYŘLÍSTEK - MČR - V ULTRASKYRUNNINGU
I u tohoto závodu nastala jistá změna a to ze strany pořadatelů a době konání závodů. Místo předešlých ročníků, kdy závod startoval v srpnu, bylo datum konání závodu přesunuto na jaro a to na květen, jestli si to dobře vybavuji. Ani na tomto závodu jsem nepodala výkon z kterého bych byla spokojená. Závod jsem sice ve zdraví dokončila. Říkáte si, co víc si přát? Přesto jsem spokojená nebyla. Tento ročník považuji za nejnáročnější, hlavně tedy z pocitového hlediska. Závod jsem dokončila čistě sílou vůle rozložením sil. Co se týkalo mé kondice v tomto jarním období, tak jsem stále neměla naběháno potřebné množství kilometrů. Závod jsem protrpěla, přežila ale hlavně dokončila. Poprvé jsem v cíli brečela. Říkáte si jen čtyřikrát na Lysou horu? Zní to lehce. Ve skutečnosti to tak lehké není. Kdo zde nikdy nestartoval, tak se jen stěží dokáže vžít do náročnosti závodu. 

TŘETÍ ZÁVOD - HOSTÝNSKÁ OSMA A DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
Závod, který mi sedí ať profilem, tak délkou trasy. Přiznávám to. Stále jsem lepší běžec než chodec. Běh je mi přirozenější a ač to možná bude znít divně, tak mě méně unavuje než chůze. Je to způsobené jistým návykem pro tento druh pohybové aktivity, kterou jsem zvyklá vykonávat od mala. Tím pádem mi i vyhovují závody s menším výškovým profilem, jejichž trasu mohu celou běžet. Tímto, mi vyhovujícím závodem, je právě tento ultramaraton. Startovali jsme (Já a Lenka Trawinská) na kratší - šedesátikilometrové trase, kde jsme obsadili celkové druhé místo v týmech žen a v 
kategorii skončili  na prvním místě. 

POSLEDNÍ ZÁVOD LETOŠNÍ SEZÓNY - CUTT BESKYDY
Reportáž tohoto - pro mě posledního letošního závodu můžete shlédnout v předešlém článku. Nebudu se tím pádem už opakovat. Závod jsem dokončila v rámci možností. 

Tímto bych definitivně uzavřela svůj běžecký rok. Následně se můžu už jen těšit na 24 hodinovku na Lysé hoře, která mě čeká za měsíc. Musím dopilovat nedostatky a stále se zlepšovat. 

Všem tímto zároveň přeji v Novém roce mnoho - ve zdraví - odběhaných kilometrů, spokojenost, vytrvalost - nejen fyzickou ale i duševní, spoustu lásky a radosti.  Nikdy se nevzdávejte :) 

Czech Ultra Trail Tour Beskydy 2016

Etapa v Beskydech je ve znamení tréninku a odreágování se. Ultra závody je nejlepší způsob jak si vyčistit hlavu. Ne vždy ale závod vyjde podle představ závodníka, jak tomu bylo tentokráte u mě. V hlavě jsem měla už po prvních pár metrech závodu jen slova ve zdraví dokončit. Bylo to náročné, výživné, jiné - se vším všudy. Za to děkuji pořadatelům. po Sníh, led, trasa a taky má orientace v terénu udělaly své. Nemohu říct, že jsem spokojená. Dokončila jsem závod v rámci možností. Do příště musím už jen zapracovat na mých slabých stránkách. 

BOLEST A BOLEST
Ono někdy ultramaratony bolí. Já bolest - tu svalovou přestávám v určitých chvílích vnímat. Dnes to ale bylo jiné. Jsem nepoučitelná, tak to dopadá tak, že mě bolí třísla. Úplně zbytečně jsem udělala školáckou chybu, že jsem šla dva dny před závodem na skate na běžky. Zdůrazňuji téměř po dvou letech. Ale dost o mě. Nechci tady popisovat co dělám někdy za kraviny. Spíše jde o to - poučit se do příště z vlastních chyb. 
A tak tu bolest musíme překonat a nebo to zabalit. Já si ale řekla, že závody vzdávat nebudu. A v tomhle závodě jsem si bolest užila od začátku do konce. Nevadí. Musíme myslet pozitivně. Příště to bude lepší.   

PŘED ZÁVODEM
Žádný stres. Tradiční předzávodní snídani ve formě ovesných vloček vynechávám. Oves došel. Není z čeho vařit :) Musím se spokojit s kupovanými müsli. Dostanu do sebe alespoň nějaké množství sacharidů a vyrážím na místo startu. Zázemí závodu je opět jako předešlý rok v Trojanovicích v hotelu Beskyd. Otci do auta naházím ještě všechny věci které už nepotřebuji a utíkám na start. 

SVIŽNÝ ÚVOD
Start závodu byl rychlý, ale znám i rychlejší starty, Snažím se sama sebe brzdit. Řídím se slovy nějakého známého běžce, jehož jméno si nyní nevybavím. Zato si vybavím ta slova: ''Když ti připadá, že běžíš na startu pomalu, tak ještě zpomal.''  A tak zpomaluji. Vědomě. Na začátku závodu utíkáme do Ráztoky, kde se napojujeme z Knížecí cesty na zelenou turistickou značku. Končíme před vrcholem Radhoště, kde už nepokračujeme ale běžíme na Pustevny.

PRŮBĚH
Z Pusteven odběhneme směrem na Podolánky k Jednotě. To se ještě držím. Následující úseky to už jde se mnou z kopce. Z Bečev následně stoupáme na Martiňák. Místo které velmi dobře znám, ale musím se vrátit, jelikož minu označení trati a zaběhnu si až k chatě. Proč si nepřidat navíc pár kilometrů. Mám toho asi málo. Očividně, podle mého prodlužování trati ano. No nic. Vracím se tedy na správně označené místo, kde konečně vidím značku a pokračuji už správně. 
Pár lidí mě určitě přeběhlo. V tuto chvíli se ale musí změnit můj cíl závodu z Zaběhnout dobře na Dokončit. Má orientace není a nikdy nebyla nejlepší. Nicméně stav během závodu a únava také udělají s vnímáním značení své. 
Následoval běh na Pustevny. Úsek, který velmi dobře znám z dávných dob, kdy jsem ještě začínala na lyžích. Okolo mě jsou všichni lidi na běžkách. Začínám jim závidět. Oni se tak krásně kloužou a já musím běžet. Místy mě tohle vše začíná přivádět do deprese.

S BĚŽKAŘI
Dnes mám jen hole. Žádné běžky a běžím si po svých. Dokonce stihnu pozdravit jednoho závodníka z Rožnova, co jsem ho dříve potkávala na lyžařských závodech. Kde jsou ty doby? V tomhle stavu, bych si nyní běh ihned za ty lyže vyměnila. 

SEBĚH DO RÁZTOKY 
Snažím se oprostit od těchto vtíravých myšlenek a pokračuji na Pustevny. Při tomhle seběhu jsem ráda, že jsem dole ve zdraví. Na celé trati jsou kusy zmrzlého ledu. Trať není nijak výrazně zasněžená, ale led udělá při běhu z kopce své. Já to držím na rukou. Nenasazuji nesmeky. Místo toho si vybírám vhodná místa na došlap. Ani nějak neriskuji. Trasu znám a vybírám si nezamrzlé úseky. 
Pán přede mnou ale štěstí neměl a po čele mu stéká krev. Ptám se ho, jestli potřebuje pomoct a jestli je v pořádku. Odvětí že ano. Já tedy pokračuji dále. To ale nevím co mě ještě čeká. ´

ŠPATNÁ TRASA
Závěr závodu stál opravdu za to. Nejen, že mě vše bolí, ale podaří se mi v Ráztoce běžet špatně. Sice běžím celou dobu po značené trase, ale nějak se mi opět podařilo běžet špatně. To potkávám ještě Markétu, která konstatuje, že byla v cíli, ale běžela špatnou trasu a tak se vrací. Přidávám se k ní. Markéta je ale o mnoho lepší běžkyně a utíká mi. Já pokračuji stále po značkách. Nedojde mi, že mohu běžet ještě někde špatně. Probíhám kolem hotelu. Běžím na asfaltku a do cíle, kde se ale dozvím nemilou zprávu, že i přes to, že jsem se vracela, tak jsem běžela špatně. 

ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ
Jak jsem psala v úvodu. Závod byl výživný a náročný. Co se mé orientace a pozornosti v závodě týče, tak to asi už lepší nebude. 
Pozornost a sledování značení lepší být mohly. Musím se smířit s tím, že je mi počítána jen krátká trasa, takže vyšla má snaha vniveč, ale i to se stává. 
Je to fair-play. O tom je přeci sport a tím ho to dělá krásným. 
Beru to ale s nadhledem. Co mi zbývá. Zaběhla jsem si i tak skvělý závod, který pojímám jako trénink na další závody. Nezbývá než se poučit a polepšit do příště.  
  

Adrenalinové tréninky

Znáte takový ten druh tréninku, kdy se odhodláte a vyrazíte trénovat i v nepříznivém počasí ven? Dnes jsem si takový trénink náramně užila, i když mě ta šílená vichřice, probíhající nyní v Beskydech, málem odfoukla. Naštěstí jsem to přežila a nejen to. Tyto tréninky s tím pravým adrenalinem mi připomínají proč se ještě stále věnuji trailrunningu a hlavně ultrarunningu

ČTVRTEČNÍ VÝBĚH
- 17. 11. 2016
Měl to být obyčejný trénink. Jednoduše si vyběhnout na kopec, pak seběhnout dolů. Trocha techniky, trocha objemu a konec. Jenže to bych nebyla já, kdybych to zase neudělala nějak extra.
Místo klasického poledního tréninku vyrážím ven až téměř za tmy. Ono to totiž bývá tak, že má člověk stále čas a najednou se podívá na hodiny a říká si:„sakra, to už je tolik hodin?“ Ano, bohužel tomu tak je. Tréninku se ale vzdát nemíním. A tak vybíhám.
Čelovku nasazuji po deseti minutách běhu a běžím do kopce vstříc nočnímu dobrodružství. Cesta ale není nejhorší. Sníh nám roztál a je ho kolem místy jen trocha.
Při takovém běhu, kdy s minimální pravděpodobností někoho v noci v horách potkáte, si můžete užívat dokonalost okamžiku. Jste tu jen vy a vaše mysl. Máte možnost soustředit se jen na své kroky, což je v cíli nutnost, jestli nechcete někde spadnout.

Cesta na Pustevny

Extrémní trénink na extrémní závod
Čím více stoupám nahoru a čím více se blížím sedlu Tanečnice, tím více sněhu se objevuje pod mýma nohama. Takže se místy bořím v polo roztátých sračičkách. Chvíli pomýšlím na to, že to zabalím a vrátím se domů.  Nakonec se přemůžu a i když mám trochu strach, tak pokračuji dále.
Rozbíhám to a i když párkrát spadnu, tak se nenechám zlomit. Má to být přeci extrémní trénink na extrémní závod a to se vším všudy.


Ondřejník v mlze (pohled z Trojanovic)

V cíli trasu běžím přibližně něco pod dvě hodiny, s tím, že za normálního počasí běžím to samé v polovičním čase. Nikdy se ale nevzdávám. Kdyby jste jen věděli kolikrát jsem si tuto svou formulku  - Nevzdávej to a makej, při tomto tréninku řekla. A ještě kolikrát jsem sprostě nadávala. Ano, ano. Ještě že nikoho z mého okolí nenapadne běhat v těchto místech tak pozdě a tím pádem jsou tyto výroky slyšeny jen okolní zvěří. Přeci jen zvěř je stále se mnou jen ji nevidím, nýbrž pouze slyším.


V cíli vytrvám. Doběhnu na Sedlo Tanečnice a následně na Pustevny, kde si dám alespoň jedno pivo. Za odměnu. Poté pokračuje druhá část tréninku.

SEBĚHY - NEJLEPŠÍ ČÁST TRÉNINKU - MILUJI TO
Vydávám se na svou druhou tréninkovou část. Sbíhám dolů po sjezdovce. Tentokrát běžím bez holí. Ironií je, že cesta  na vrchol mi trvá věčnost, zato dole jsem do deseti minut. Seběh už je jen takové to slíznutí smetany na závěr tréninku. No nádhera.

Noříčí hora

PÁTEČNÍ MTB 18.11.2016 NECHAT SE ODFOUKNOUT

Cesta

Proč se nevydat v tom největším větru do města? Protože musíte. Tak se tak vydám na projížďku na kole. Vítr je ale šílený. Málem mě to už při nasednutí a ujetí prvních deseti metrů od domu odfoukne. Do města ale musím a tak se opět nevzdávám a jedu. Každopádně už před výpravou vím, že to bude stát za to. Na hlavní cestě mě to málem odfoukne do příkopy. Jediné štěstí je, že kolem zrovna nejezdí žádné auta. Dojedu do Frenštátu a co nezjistím, že jsem si nevzala občanský průkaz. Bez něj mi dopis z pošty nedají. Jedu opět domů, kde si vezmu občanku a pokračuji zpět směr město. Tak dám si to v rámci tréninku. Na poště už mám konečně vše. Vyzvednu doporučené psaní a mířím domů. Ve Frenštátě si připadám jak blázen na tom kole a hlavně na silnici.


ŠLAPU

Čím více se blížím směr Trojanovice, tím více je na krajnici stromů. V noci to vypadá opravdu strašidelně. Jo, tyto extrémy mě baví. Bojuji s větrem co to jde. Ale bojujte s přírodními živly. Jde to vůbec? Myslím že není šance. Nazvala bych to spíše trénink překonávání sama sebe. A co je cílem takového tréninku? No přeci nesesednout nebo nespadnout z kola - v tom vichru a za tmy, zdůrazňuji. Opět mi v žilách začíná kolovat dávka adrenalinu.
Nic mě naštěstí nesrazilo a ani jsem neskončila odfouknutá někde s kolem v příkopě. Super. Přežila jsem to. A můžu se už jen těšit na další podobný extrémní trénink.





 




  

Tady a teď

Každý má někdy lepší a někdy horší období. Přemýšlíme o tom, co udělat lepší. Asi je chybou, že nad tím přemýšlíme. Možná řešíme zbytečně věci, které nemůžeme ovlivnit. Sama to často dělám. A nebo neřešíme podstatné věci, které nám můžou být časem líto. Někdy bychom měli zastavit. Uvolnit se. Odpočinout si - bez mobilu, internetu a jakýchkoliv prostředků. Ne vždy to jde. Ale jde to. Najednou si uvědomíme, že nemůžeme být stále online a všem pomáhat. Nejde to, nemůžeme zde být stále pro všechny, kteří si vzpomenou že, něco potřebují, nebo chtějí. Ráda poradím, pomůžu. Vše ale má své hranice. Je potřeba se někdy odreagovat a to dělám v mém případě hlavně tím, že vyrážím běhat.

HEKTICKÝ ŽIVOTNÍ STYL DNEŠNÍ DOBY
Škola a zase škola. Předzkouškové období a psaní seminárních prací. Povinností má člověk opravdu hodně. Bez odpočinku, ale nemůžete podávat kvalitní výkon. Ze školy se vracíte večer, téměř pravidelně a poté vás čekají spousty dalších povinností - učení nebo v lepším případě psaní seminárních prací nebo úkolů. Člověk se musí do těchto povinností správně ponořit. Je ale potřeba nalézt správný střed. Ne vždy to ale jde.

I POMOC OSTATNÍM MÁ SVÉ HRANICE
Na tuto část, bychom měli pamatovat. Ne vždy je to lehké. Ale pomáhat ostatním na úkor vlastního volného času, kterého je nedostatek, není také úplně vhodné. Ráda pomohu, ale vše má své hranice. A bohužel toho asi spousta lidí využívá. Každý by se měl nad těmito hranicemi zamyslet. Telefony nebudu už asi zvedat. Je toho na mě moc.

SAMA NEBO S LIDMI A DNEŠNÍ TRÉNINK 
Miluji lidi a společnost. Mám ale stavy, kdy bych byla nejraději sama. Třeba dnes. Vybíhám už v nočních hodinách na menší trénink. Větší část je dnes připisována relaxaci  a to i přes to, že běžím.
Mám problém se dnes odhodlat, i když je venku krásně. Vybíhám nakonec až kolem páté večerní a to za tmy s čelovkou.

DNES MI ALE KVALITNÍ TRÉNINK NENÍ DOPŘÁN
Věřím, že věci se dějí z nějakého důvodu. Dnes vybíhám, ale asi po čtyři sta metrech mi vypíná čelovka. Vracím se tedy domů, kde vyměňuji baterky. Po menším  zdržení opět vybíhám. Tentokráte už s funkční čelovkou.

DOBRODRUŽSTVÍ A ADRENALIN, ALE S HRANICEMI
Mé zdržení mě něco stojí. Nakonec se vracím po deseti minutách domů a běžím opačným směrem. Neběžím do hor, ale volím les. I tak je to dobrodružné. Při běhu se v lese zabořím do krásného bahýnka. Jsem jako prase. Mé boty vypadají opravdu krásně, získají novou hnědou barvičku.

RELAX VE TMĚ
Běh ve tmě je neuvěřitelný. Při závodu přes noc, nebo běhu v noci se dostávám skoro do jiné dimenze. Myslím to ve smyslu vnímání času. Ve tmě se mi běhá volněji a lehčeji. Za běhu s čelovkou se musíme více soustředit na každý krok a tím pádem je potřeba si více uvědomovat každý pohyb. Jsme tady a teď. Nemůžete se sice kochat krajinou. Ale ve tmě je všude takový klid. Je to místy trochu nebezpečné, trochu adrenalinové a vzrušující. Adrenalin vám vzroste, ne díky výkonu - stačí jen zaslechnout kroky zvěře. Jaké? To nevím. Mohlo to být cokoli. Že by liška? Nebo srna? A nebo medvěd. Tím mě vždy straší rodiče. Ale vidět nebo potkat medvěda, by muselo být sakra štěstí, proto se nebojím. Nemusím myslet na nic. Je to pravé odreagování. Okolo slyšíte jen šumění mihotajícího se jehličí a listí na stromech. Smysly pracují rychleji. Více vnímáme.

Běh není jen krok sem a tam a hnaní se za něčím. Běh nebo trailový běh je mnohem více. Běžíte nádhernou podzimní přírodou. Vychutnáváte si dokonalost věcí okolo sebe. Vnímáte sami sebe a přírodu v které se nacházíte. Máte respekt z místa v kterém běžíte. A to ať ve tmě či ve dne. A nebo v horách či na louce. Všem doporučuji někdy vyběhnout jen tak a za ničím se nehnat. Neběžet kvůli tréninku, ale kvůli tomu si to užít. Protože to, že si běh užíváme je přeci hlavní důvod, proč běhání milujeme a proč ho provozujeme.