Ultrarunning - šílenství nebo závislost?

Ultramaraton je náročný sport. V úvodu se pokusím nastínit o čem to je. Co je na ultramaratonu tak zvláštního. A jakou roli hraje psychická stránka? Proč ultra běhat? Proč to dělám? Jak se odhodlat a začít a o čem všem to je? 

ZAČÁTKY

                     Svého prvního ultramaratonu jsem se zúčastnila přibližně před sedmi lety. Jako svůj první závod, nebo spíše za své první počínání ve ultrarunningu považuji Noční přechod Lysá hora - Velký Javorník. Tehdy to byl ještě přechod. Ale tady myslím nastal u mě ten zlom.  O rok později už jsem tento šedesátikilometrový přechod běžela. K běhu jsem měla od mála blíže než k chůzi a bylo logické že to tak dopadlo. Běh jako pohyb mi vyhovoval lépe než chůze. Méně mě unavoval.

                  Začínala jsem tento sport mít ráda. Absolutně jsem tomu propadla. Stále to miluji. Tu náročnost, neobvyklost, změnu - změnu prostředí i změnu během závodu. Nikdy není závod stejný. A nikdy nevíte jak se závod vyvine a co vás potká. Na to je ultramaraton hoodně dlouhý a je s tím třeba počítat. Na dráze nebo při menším závodě máte obvykle trasu pravidelně stejnou. To v ultra neplatí. Trasa - to je jedná z věcí, která dělá ultramaraton ultramaratonem. Délka trasy i profil a také počasí. Tyto věci dělají ultramaraton jiný, oproti jiným druhům běhu. Miluji i bolest, kterou někdy závod způsobí. Dokonce bych tento stav ani někdy nenazvala bolestí, jelikož jsem už zažila stavy, kdy jsem bolest necítila. Hlava to jednoduše v určitou chvíli přestane pobírat a vypne a s tím i zmizí bolest. Neříkám, že to tak je u každého. Ale jde s tím pracovat.

ZÁVISLOST

                    Závody jsou náročné, ale jsou drogou. Doslova. Jednou začnete a už nemůžete přestat. A odvykací kůru podstupovat nechci. Ne, díky. Vystačím si se svou závislostí. :) Nejedná se jen o fyzickou závislost ve formě endorfinů a dalších. Taková závislost se dá přebít jiným druhem pohybové aktivity, dovoluji si říct jakéhokoli charakteru. Nicméně problémem může být závislost na druhu aktivity a to čistě na ultramaratonu. Nechceme přestat. A proč? Je to jiné. Zvláštní. Svým způsobem nás to naplňuje. Baví nás to,  v určité chvíle a určitým způsobem.

                    A pak přijdou chvíle, kdy byste s tím nejraději sekli. Myslím že každý běžec zažil minimálně výron kotníku,  v tom lepším případě, kdy musel přestat na chvilku běhat. V těch těžších a náročnějších dnech si občas pokládám otázku proč já to vlastně dělám? Někdy dokonce váhám, nevím. A pak zase jdu, obuji boty, vyběhnu do kopců a vím že je to to,  co chci dělat a budu dělat.   Následují závody, které jsou skvělé. Jsou výzvou, překonáním, zažívate zde nečekané okamžiky, poznáte spoustu přátel. Někdy se závod nevydaří, jindy vydaří. Důležité je vytrvat.

O ČEM ULTRARUNNING JE? JDE O LIMITY, NEBO JDE O NĚCO VÍCE?                                                                Můj názor zní, že o limitech. Chceme se posouvat dále. A který sportovec nechce, že?  Je to o limitech, které nás baví překonávat. O náročných fyzických situacích, kdy to někdy chceme zabalit, ale pak vytrváme a za cílovou páskou je tato situace nepopsatelným pocitem. Překonali jsme určitý limit, a nejen ten. Překonali jsme limit v nás. Překonali jsme sami sebe. Cíl závodů někdy není našim rekordem. Přesto jsme dokončili a to je také svým způsobem limit, který dříve nebo později někdo překoná a nemusíme to být zrovna my. Proto nepřestávame. To limity jsou to, co nás žene dál. A pak někteří lidé řeknou, že oni nezávodí. Ale prakticky závodí, jen sami se sebou, což je základ. Vždy se díváme na naše zlepšení. Neměli bychom se nechat vykolejit výkony jiných lidí. Chceme se sami zlepšit a říct, zaběhl jsem to lépe než loni.                                                                                               Samozřejmě že to není vše jen o limitech. Je toho více, o mnoho více. Je to o pocitu, o přírodě, o jedinečnosti okamžiku, o důvěře ve vlastní schopnosti a dovednosti...................... a o spoustě dalších věcí, které by nestačily ani na stránku.

''PROČ TO DĚLÁŠ?''

Spousta lidí, včetně mých rodinných příslušníků se mě ptá: Proč to děláš? Stojí ti to za to? Zničíš si zdraví. Nechápou to šílené nadšení. Neví o čem to je. Mají nás za blázny. A pak jdou, vyzkoušejí si jeden závod. A následující roky tyto lidi pravidelně vídám na startovních polích mnoha ultrazávodů. Už se neptají,  proč to děláš? Nyní už jsou také chyceni a stojí nadšeně na startu, vysmátí s ostatními závodníky.                                                                                              

Jak začít?  Jdi a běž. Nebo jen ze začátku choď a klusej. Přijde to. Chce to jen trpělivost a silnou vůli. Je to jen na vás a o vás. Je to dřina, ale výsledek stojí za to. A věřte, že zážitky ze závodů vám zůstanou v mysli celý život. Ač špatné či dobré. Špatnými si každý musí projít a každý jimi prochází.

O ČEM VŠEM ULTRARUNNING JE?

Ty špatné zážitky a zkušenosti nás totiž posunují dále. Ne ty dobré. Dobré jsou za odměnu :) Protože kdybychom stáli stále na předních příčkách závodů, ztratili bychom časem zájem. I ten nejlepší běžec nemá někdy svůj den a předčasně skončí, nebo nedokončí závod podle svých představ. Ale vrátí se na start jiného závodu a může se zlepšit. Sport a zvlášť ultrarunning je tak nepředvídatelný. Kondiční, psychická a technická příprava je základ, ale je vždy potřeba mít i trochu toho štěstíčka. A to dělá sport sportem - neočekávaným, nepředvídatelným, náročným a také i nespravedlivým.  Poučit se ze svých chyb a jít dál, když někdy štěstí nepřeje, nebo není kondice taková jako by měla být.

Samozřejmě že spoustu lidí to nenadchne. Nechci říct že ti, které to nenadchne jsou špatní. Právě naopak. Protože kdyby každý chtěl jen běhat, tak by mohli ostatní sporty zaniknout. Ale nyní už opravdu moc polemizuji.  A ultramaraton není jen o tom něco si dokázat. Je to sport, který člověk dělá hlavně z radosti, to je základ. Zbytek je navíc.

Tréninky na horské ultramaratony

Trénink na horský ultramaraton 2 část - Technika

Spousta běžců začátečníků se jednoho dne jednoduše rozhoupou a začnou běhat. No a začne je to bavit.

Běhání totiž způsobuje vyplavování endorfinů - tzv. hormonů štěstí o kterých už každý člověk ne jednou slyšel a nebo sám pocit euforie a nadšení po nebo při závodě sám zažil. 

A tak si tak běháte, bez sebevětších zkušeností a běhá se vám dobře. Neřešíte věci okolo. Problém ale nastane, jakmile se objeví první zdravotní problémy. 

A co nyní s tím?

Samozřejmě zajdeme k lékaři. A také na sobě začneme pracovat. Ano, i u běhání se musí přemýšlet, i když to tak nevypadá. A zvlášť u ultramaratonu.

Něco k zamyšlení 

U horského ultramaratonu (závodu delšího než 42,2 km) je potřeba mít natrénovanou správnou techniku běhu z kopce. Člověk, který ještě neběžel žádný horský ultramaraton se mi nyní směje. Zato člověk, který už někdy něco podobného běžel, mi dá za pravdu, že se jedná jednu z nejdůležitějších částí tréninku a přípravy na horský ultramaraton. Protože právě běh z kopce, je při závodech tohoto typu část, při které můžete spoustu získat. Je to část, kde se ve většině případů rozhoduje o umístění, ne -li o vítězství. 

Běh přes špičku - mé začátky ve 4. třídě a jeden z mých prvních přespolních běhů

Nyní budu psát z vlastních zkušeností. Strašně dlouho - od mala jsem běhávala přes paty. Dokonce pamatuji přespolní běh v nedaleké vesničce Veřovice, kde mi trenérka a mamka vysvětlovali, jak mám běhat do kopce. „ Do kopce musíš běžet přes špičku.“  říkávali mi trenéři. A tak jsem to zkusila, bylo to náročné ale o mnoho rychlejší. Časem jsem zjistila, že je to navíc efektivnější. Ale to byly kopce.  No a pak tu máme seběhy. U těch změna nastala o mnoho později.

Technika běhů z kopce

Pamatuji si ještě na doby, kdy jsem byla schopná sbíhat z kopce dva vrcholy - to bylo tuším na mé první Beskydské sedmičce, což je už dávno :) No a po dvou kopcích jsem byla zničená, svaly ani šlachy to nezvládaly, natož já. 

Seběhy 

Pamatuji si dodnes slova Klárky Rampírové, která mi říkala, musíš trénovat hlavně seběhy. To ony v závodě rozhodují. Vzpomínám si i na to, že jsem to nechápala. Jak by mohl běh z kopce rozhodovat o umístění. Vždyť se běhá hlavně do kopce - ano, to jsem měla zažité z dob, kdy jsem ještě běhávala běhy do vrchu. Vše se mělo běžet. Dala jsem tedy na Kláru a zjistila, že měla pravdu. Najednou jsem viděla i při závodě, jak všechny předbíhám. Ze začátku to ale bylo náročné - než si tělo zvyklo, bylo to spíše utrpení, než odpočinek. O bolesti šlach a svalů ani nemluvě. Nechápala jsem, jak to ostatní lidi mohou vydržet.

Změna tréninku

Začala jsem tedy vyhledávat běžecké destinace (kopce), kde bych běh z kopce dostatečně natrénovala. To bylo před mou první oficiální účastí na Beskydské sedmičce.
Začala jsem běhávat na nedalekou Kněhyni. Ano, opravdu jsem na ni běhala. Vkuse, až na vrchol. A pak zase dolů. To je nejlepší tréninkový terén. Kameny se sesouvají s vámi za běhu. Je to ten pravý adrenalin. No a šlachy stále bolely. Nebyla jsem v té době fyzicky schopná běhat dostatečně přes špičku. Zvládla jsem jeden seběh, ale tím jsem končila. Časem jsem ale změnila způsob běhu z kopce a hlavně jsem se začala zajímat o techniku a dala jsem se do práce. Změna byla náročná. Když se člověk snaží změnit techniku běhu zapojuje jiné svalové partie a to nepřineslo nic jiného než bolest. Já se ale nevzdávala. A postupně jsem sama na sobě pociťovala pokrok. Čím více jsem trénovala a čím více jsem se snažila běhat přeš špičku, tím jsem se cítila lépe. A jednoho dne to najednou šlo samo. Cítila jsem se lépe - uvolněněji, přestala jsem se bát. Nabrala jsem jistotu. Začala jsem u běhání přemýšlet a kontrolovat v duchu vlastní pohyb. Což mi možná také zůstalo z běhu na lyžích a z imitací.

Psychika při běhu z kopce

Z technického hlediska jsem znala své chyby a pracovala na nich. Z méně prudkých kopců, které jsem sbíhala, jsem se uvolnila a nechala se sílou gravitace táhnout dolů. 

U prudších kopců už to nebylo tak jednoduché. Technika je vesměs stejná. Stále se běží přes špičku, jen se sníží více těžiště těla a natáhne krok. 

Velkou roli ale hraje psychická stránka. Lidé se bojí. No a já se samozřejmě taky bála. Navíc tomu nepřidaly mé dřívější distorze hlezna (výrony kotníku), kterými jsem na gymnáziu trpěla. Byl to psychický blok. Bála jsem se, že když poběžím z kopce naplno, dopadne to s kotníky špatně. 

Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem tento strach překonala. Možná i dnes se někdy bojím. Mám ale větší jistotu, právě díky technice. 

Technika běhu s holemi z kopce

U ultramaratonu mají hole vynikající využití, tedy za předpokladu, že je člověk správně používá. Jak píši v jednom ze svých dřívějších článků, já používám nordic wolking (NW) hole s poutky, které mohu při běhání z kopce pěkně vypouštět a úchop hole se vrátí na své místo do dlaně. To umožňují poutka u NW holí. A v případě běhu po rovině si hole vycvaknu úplně a dám si je do rukou. Poutka zůstávají ale nasazené a nemusím se je obtěžovat dokola nandávat. Jednoduše hole zacvaknu a vycvaknu - má to i své praktické využití. A při závodě je s nimi jednodušší a rychlejší manipulace, což je potřeba. 

Při technice běhu s holemi využívám své zkušenosti ze své desetileté závodní zkušenosti v běhu na lyžích. Jen s tou změnou že při běhu z kopce při ultra. se hole předpíchavají. Nejdou souběžně k špičce boty, jak tomu je u běhu na lyžích ale jsou mnohem více před botu - to je výhoda při běhu v těžkém terénu, kdy si pomůžeme pomyslným mapováním terénu holemi. Tímto způsobem nabereme jistotu a také větší rychlost při běhu z kopce. 

Hole samozřejmě i při běhu z kopce vypouštím. Důležité je, aby rychlost běhu (tempo běhu) bylo shodné s tempem holí. Hole střídám také jako u běhu na lyžích. Pravá ruka levá noha a naopak. 

Technika běhu (chůze) s holemi do kopce

Do kopce využívám střídavý způsob chůze - pravá ruka, levá noha. Nezapomínám hole vypouštět. Ano, tento zvyk mám z běhu na lyžích. Ve skutečnosti je to skvělá zkušenost, jak uvolnit svaly rukou a trochu si odpočinout. Nýbrž ve fázi vypouštění holí je většina svalů rukou v relaxaci. Kdežto při chůzi do kopce a opakovaném zapichování a držení holí jsou svaly v kontrakci, tím pádem zatnuté a nemají možnost odpočinout si. V minulosti jsem své první závody šla s trekingovými holemi, které mi nešly vypouštět. Ruce mě bolely o mnoho více. Prsty rukou jsem měla stále zatnuté, pomalu až v křečích z usilovného držení holí. Po vyměnění trekingových holí a použití správné techniky se stal i můj běh a chůze do kopce efektivnější. 

Při běhu z kopce má navíc tato technika ještě lepší uplatnění. Ve předu máte vždy pravou nohu a levou ruku (a naopak), tím pádem stejnoměrně zatěžujete obě strany a zároveň horní i dolní končetiny. Z tohoto hlediska se jedná o všestrannější pohyb, než samotný běh bez holí. Navíc má běžec při seběhu lepší rovnováhu a tím zároveň dříve zmiňovanou jistotu. 

Jde už nyní jen o to odhodlat se. Začít trénovat - začít běhat správně technicky a překonat strach. Zlepšení se určitě dostaví. Ač z výkonnostního hlediska, tak ze zdravotního. 

Miluji extrémy - dnešní trénink

Dnes nemám vyjímečně práci. Co tedy podniknout?
Zvažuji běh, ale nakonec musím do Frenštátu, tak zvolím rychlejší alternativu na kole no a původním plánem je jet domů.
Před odbočkou domů měním názor a vydávám se na kole na Pustevny. Je parádní počasí a přežiji i trochu sněhu na silnicích. Dnes to je ten pravý extrém a skvělý trénink na nečekané a extrémní situace. To mě baví. Už hodně dlouho jsem se tak,při výjezdu po Knížecí cestě na Pustevny, nezasmála. Na hoře jsem do dvou hodin z Frenštátu. V takovém počasí jsem spokojená, navíc se jedná o první letošní projížďku na kole.
Jsem na hoře na Pustevnách. Dřina za to stála. Jdu na začátek sjezdovky a vychutnávám si dokonalé panoramata a západ slunce. Jsem snad jediný člověk na celých horách. Nikde nikdo a dokonalé ticho jen se šuměním stromů je uklidňující. To miluji.
Na závěr si dám seběh vedle kola po sjezdovce plné sněhu. Úspěchem je, že spadnu maximálně dvakrát na zadek. Úžasný to pocit. Nevšední zážitek. Nevím jestli jsem už tak oblbnutá endorfiny, protože se celou cestu dolů po sjezdovce dolů směji. Jsem nadšená a spokojená jak nikdy.
Na závěr se zastavím na jednu Plzeň a jedu domů.

                                                   Zasloužená odměna

Jak jsem začala s ultra, aneb čeho se vyvarovat jako začátečník při ultramaratonu

Začátky ze dne na den 

Beskydská sedmička - „však to je jen sedm vrcholů - to bude pohoda :)“  řekla jsem si.  

Byl pátek a ten den jsem přijížděla ze školy z Vrbna pod Pradědem a Frenštát byl zaplněn stovkami lidí. „Co to je za šílenství? “ ptám se mamky.  „To se jde sedm beskydských vrcholů“ dostane se mi odpovědi. Večer jsem se doma rozhodla, že následující den v sobotu půjdu taky. To mi bylo jen osmnáct let. Tentokrát byl start závodu situován do Frenštátu pod Radhoštěm.

Mladá holka bez zkušeností 

Takže jsem se rozhodla. A já, jakožto tvrdohlavý člověk, který si jde vždy za svým, jsem se taky na start závodu postavila. Registraci jsem ale nestihla, takže jsem šla sice mimo závod, přesto pro mě tento okamžik znamenal určitý zlom. Sbalila jsem si menší krosnu a do ní jsem naházela spoustu pro mě v té době důležitých věcí, ve skutečnosti ale zbytečných - mnoho jídla, náhradního oblečení, náhradních bot, spodního prádla, kartáčku na zuby a spacáku. Budete se divit, ale v tu dobu, jsem ho musela mít. Šlo se to přeci přes noc. Co kdyby se mi chtělo spát? Také jsem si s sebou vzala fungl nové trekové boty, které jsem na sobě měla samozřejmě poprvé v den závodu. Spacák jsem nakonec před startem nechala v autě. Správné rozhodnutí. 

Vždyť to je jen sedm vrcholů

Atmosféra startu byla samozřejmě úžasná a nezapomenutelná, ale to jsem neměla, ani v nejmenším, zdání, na co jsem se dala a co mě ve skutečnosti čeká. Tvrdé probuzení nastalo v první a zároveň poslední krizi. Z Frenštátu na Javorník se šlo skvěle - jsem přeci doma, že jo. No a poté se pokračuje na Pindulu a směrem na Pustevny. Na Pustevnách jsem přeci doma, stále to zvládám. Vím, ale že nejhorší má teprve přijít. Už tuším o co jde. Ale místy mi připadá, že jdeme pomalu. Chůze mi absolutně nesedí. Mám chuť se místy rozběhnout, ale musím jít společně se svými parťáky a to neznamená nic jiného než monotonní chůze. 

Co to sakra dělám?

Z Pusteven procházíme na sedlo Tanečnice a míříme přes Čertův mlýn na Horní Čeladnou - na Podolánky a poté nás čeká stoupání na Smrk. Jsem už na dně. Je to trochu náročnější než jsem čekala. Na nohou mám puchýře ze špatné obuvi. A batoh je s každým kilometrem těžší a těžší. Své kamarády zdržuji. Jsem si toho vědoma. Chůze mě ale vyčerpává více, než bych čekala. Balím to. Na Podolánkách před Smrkem se rozhoduji skončit. Mamka pro mě jede autem. Vzápětí, co vstoupím dovnitř mi říká: „Doufám, že už to víckrát nepůjdeš? “ „Ne, už to nikdy nejdu!“  odvětím. 

Následující rok absolvuji Beskydskou sedmičku opět v kategorii sport mix a úspěšně ji s parťákem dokončuji za 21 hodin a nějaké minuty. 

Čeho se vyvarovat?

Tahala jsem zbytečnosti, to je všem zřejmé. Navíc se vybavení do těchto závodů dostatečně zdokonalilo. Nasbírali se zkušenosti a nyní už nechodím, ale běhám - tedy co to jde. Do kopce jdu. Seběhy a rovinky běžím. A k běhu potřebuji běžecké boty, ne nějaké trekové, které byli stejně zbytečně těžké a tvořili se v nich puchýře. No a taky používám hole. Ne jen obyčejné trekové, ale nordic walking hole, abych je mohla při běhu i chůzi vypouštět, jako u běhu na lyžích, který jsem deset let provozovala závodně. V současnosti netahám těžký batoh plný jídla a pití, ale sáhnu po malém batohu s camelbagem do kterého podle pokynů v propozicích nastrkám povinnou výbavu a pár tyčinek a gelů a tím to končí. Vymoženosti pro ultramaraton šly nahoru a běhá se téměř na lehko. Já preferuji batoh, někdo běhá třeba dokonce jen s ledvinkou, ne -li jen s dvěma láhvemi vody. Samozřejmě záleží na vzdálenosti a profilu tratě závodu, na rozmístění občerstvovacích stanic a na zkušenostech a pohodlí závodníků. Někdo batoh rád a někdo ne :)

Kdo maže ten (jede) běží!

Mazání problémových partií (pozn. těch co o sebe třou - a víme každý už z hodin fyziky co způsobuje tření, že ano) je velmi důležitou součástí přípravy na ultramaraton. Takže mazat před, během - podle potřeby, ale i po závodě. A co namazat? Nejlépe mast bez obsahu vody - a odpuzující vodu, například vazelína (čistá, lékařská). Vím, že si někdo dělá dokonce vazelínu z konopí. Já používám tu čistou. Existují ale i speciální krémy na určené na tyto účely. 

Strava

Jídlo patří mezi další vědu. Každý by se měl stravovat, podle toho, na jaký typ stravy je zvyklý a podle toho, co komu sedí. 

Předzásobit tělo sacharidy před ultramaratonem je nutnost. Ideální je den předem. Jestli - že začnete dříve, můžete počítat s tím, že se zásoby uloží do tukových rezerv. Ale my chceme energii na závod. A tukových rezerv v těle, věřte nebo nevěřte, máme každý dostatek.

Při mých začátcích v ultramaratonu jsem měla problém jíst - bylo mi z jídla špatně a bylo to utrpení. Časem jsem se ale naučila správnému stravování. Cílem není se přejíst, ale pokrýt energetický výdej při závodě. Dobré výsledky můžeme podávat jen plní energie. Proto není povinností se na každé občerstvovací stanic přecpat, ale sníst alespoň něco. 

Není čas ztrácet čas

Já přiběhnu, popadnu banány, tyčinky, slané výrobky, doplním pití do camelbagu a jím až za běhu nebo za chůze. Každých pět minut ztrávených na občerstvovacích stanicích udělá u závodu s deseti občerstvovacími stanicemi padesát minut ztráty jen na občerstvování. A to zde spousta závodníků tráví delší dobu, než pět minut. Jen si to spočítejte. Tomu, komu jde o dobré umístění se nesmí zdržovat. Nepřišli jsme se najíst, ale závodit. 

Technika 

Technika hraje při ultramaratonu také velkou roli. Myslím, že každý zkušený ultraběžec mi dá za pravdu, že technika běhu z kopce je velmi podstatná a hraje i vysokou roli při umístění. A kdo má dobrou techniku běhu z kopce - je rychlý, ušetří spoustu energie a předchází zranění. Nic ale nejde bez tréninku. Já se snažím běhat přeš špičky. Běh přes špičky ale nejde zrealizovat ze dne na den. Vyžaduje hodiny a hodiny tréninku na různých typech terénu - od trávy, přes velké kameny, až po štěrk, mokrou hlínu a další. Běh přes špičky je sice náročný, ale o mnoho efektivnější, než běh přes paty. A navíc předejdete zranění. Je to náročné ale jde to.

Ale hlavně tento trénink za tu námahu stojí. Neváhej a začni. Vše jde. Jen se odhodlat. 

Něco jiného je, když k běhu přidáte hole - v mém případě nordic walking hole. Při správném použití, kdy hole nepřekáží, je závodníkovi umožněna lepší stabilita při běhu z kopce a lepší zapojení svalových partií na rukou, trapézových, deltových svalů, a dalších. Běh s holemi se tedy stává všestrannějším pohybem. Při stoupání, běhu nebo chůzi do kopce jsou hole také dobrým pomocníkem.

Když už se nenajde jiné využití, tak opření se o ně v určité krizové chvíli je opravdu k nezaplacení. 

Vše je v hlavě 

Mezi poslední začátečnické chyby patří vysoké ambice nebo též malá sebedůvěra. Je tedy dobré vědět na co mám a hlavně je důležité věřit svému dobrému a kvalitnímu tréninku a svým schopnostem.

 V den závodu už nemysli na to, co jsi mohl udělat. Nyní už výsledek neovlivníš. Proto přistupuj k tréninku podle vlastního uvážení, ať si s tím později, v den závodu, nelámeš hlavu. Dobré je umět změnit svůj cíl v průběhu závodu. Umět změnit z cíle vyhrát/ skončit na bedně, na cíl dokončit. Protože dokončit je také obrovský úspěch.

Co jíst (jím) před závodem? Ovesná kaše

Už od mala - od doby, kdy jsem chodila teprve do čtvrté třídy a dala jsem se na závodní sportování - na běh na lyžích,  nejím před závodem nic jiného než ovesnou kaši. Možná už má pro mě toto jídlo účinek čistě rituální. Přesto je to vynikající kombinace vysokosacharidové snídaně, nebo svačinky před závodem, kterou doporučuji vyzkoušet. Příprava je opravdu rychlá - zabere pár minut.

Ingredience
ovesné vločky
hnědý cukr, stévie, med (nebo jiné sladidlo, dle zvyku)
voda nebo mléko (pro verzi před závodem jen voda)
chia semínka
ovoce, granko, rozinky, oříšky

Množství vloček je vždy jedna ku dvěma  - jeden hrníček ovesných vloček na dva hrníčky vody.

Ovesné vločky zalijeme vodou (mlékem) a za stálého míchání počkáme, než směs nezhoustne, poté osladíme, přidáme chia semínka a ovoce, oříšky nebo jiné přísady dle chuti. Na závěr kaši ozdobíme Grankem nebo kakaem.

Doba přípravy: cca 10 minut

Tréninky na horské ultramaratony

Trénink na horský ultramaraton 1 část - Trénink základní vytrvalosti (OBJEMY) a potřeba zátěžového testu

Než přistoupíme k tréninku na  horský ultramaraton, je zde potřeba objasnit, co to vůbec je.
Spousta lidí správně odhaduje že se jedná o sport, ale zároveň se mě ptají co znamená ultramaraton? Jaká je vzdálenost ultramaratonu? Logicky téměř každý člověk zná maraton. Maraton je běžecká distance dlouhá 42,2 km. Ultramaraton je tedy vzdálenost delší než 42,2 km a horský ultramaraton se běhá v kopcích (horách) s určitým převýšením.

Přípravné (Předzávodní) období
Trénink znamená adaptaci organismu (adaptace kardiovaskulárního, respiračního, endokrinního systému) na určitou zátěž. Ale též adaptace organismu z hlediska zatěžování kloubů, šlach, svalů, úponů a pod.)
Toto období slouží k naběhání objemů. Jedná se o určité kvantum, množství kilometrů, které je potřeba naběhat. Laici ale i kondiční sportovci by měli dávat pozor na intenzitu zatížení. V tomto období  není důležité běhat rychle, ale zaměřujeme se převážně na trénink základní vytrvalosti. Nesprávná intenzita zatížení může pro neadaptovaný organismus znamenat riziko přetížení (které se projevuje únavou a zhoršenou výkonností). Při tréninku ve vyšší intenzitě, než v takové, na které je tělo navyklé se mohou objevit i závažnější problémy - oslabení imunitního systému a s ním spojené nachlazení a různé nemoci, které vás vyřadí z tréninku no a potom začínáte se vším od začátku, nebo v horším případě zranění, které může být u neadaptovaného organismu velmi časté. Další nutností je posílení šlach a svalů, na posilování se ale zaměříme příště.

Jednou z možností je navštívit před začátkem sezóny sportovního lékaře, který provede zátěžový test, díky němuž zjistí maximální srdeční frekvenci a určí anaerobní práh, podle kterého lze vypočítat zatížení v první, druhé, třetí, popřípadě čtvrté intenzitě. Zátěžový test je přesnější než vypočítání tréninkových pásem z maximální srdeční frekvence v tréninku, která nemusí odpovídat skutečnosti při zátěžovém testu. Naopak v den testování ve sportovní laboratoři u odborníků nemusí mít také sportovec svůj den, je unaven po tréninku, nebo po nemoci a test nebude tedy vypovídat o trénovanosti. Je tedy důležité jít na tento test odpočatý a zdravý. V tomto případě má ale zátěžový test význam hlavně v případě, že dotyčný sportovec běhá se sporttestestrem a kontroluje si podle srdeční frekvence pásmo intenzity v kterém běží. To je u tréninku základní vytrvalosti velmi důležité, jelikož když jedinec běží ve vyšší intenzitě už netrénuje základní vytrvalost, ale třeba rychlostní vytrvalost a může opět dojít k přetrénování, nebo se bude jednat už o jiný trénink, který sportovec vyžaduje.

U začátečníků běžců doporučuji funkční vyšetření, které probíhá výše zmíněnou formou zátěžového testu, dále vám odborníci změří  tělesné proporce - podíl svalové hmoty, podíl tuků (BMI index). Změří se krevní tlak před a po zátěži a kontroluje se srdeční frekvence při zátěžovém testu (testu anaerobního prahu), který určí, zda se jedinec dostal do maxima a rovnovážného stavu, nebo ještě může v testu pokračovat. Dále je odebírán laktát (podle něj se určí laktátový práh - též anaerobní), který je specifický pro každého jedince. Jeho množství můžeme porovnávat poté u dalšího testu - na kterém zjistíme, zlepšení nebo zhoršení (proto jsou vhodné dva testy - před a v průběhu sezóny) a tím efektivnost našeho tréninkového počínání.
Já jsem ale typ člověka, který běhal se sporttesterem, ale v současnosti s ním neběhám. Mám k tomu ale ten důvod, že mi rychle klesá srdeční frekvence a mívám poté tendenci běžet rychleji, než je vhodné. Toto je ale specifické u každého člověka, proto doporučuji vyzkoušet alternativu, která pro vás bude vhodná. Spousta zkušených sportovců se orientuje při tréninku pocitově, musí být ale sami k sobě upřímní a tréninky neodbývat. Odborník či sportovní lékař může u funkčního vyšetření odhalit i jiné potíže - špatné držení těla, ploché nohy atd.  a doporučí vhodné cviky nebo vás odvolá na odborného lékaře, který vám s problémem pomůže.

Trénink základní vytrvalosti (naběhání určitých objemů) by měl probíhat v přípravném období - tzn. v dostatečném časovém rozmezí před hlavní sezónou. Bude se jednat o trénink v aerobním prahu (s přístupem kyslíku), laik pozná, že se nachází v tomto prahu tak, že běží s tréninkovým partnerem s kterým si povídá ale nezadýchává se, jakmile se zadýchá, většinou už neběží v aerobním prahu ale překračuje jej (je v anaerobním práhu) - bez přístupu kyslíku, ale v ten moment se už nejedná o trénink základní vytrvalosti.

Trénink tedy probíhá převážně v aerobním prahu (s přístupem kyslíku) a rovnoměrně. Tzn.běžíme stále stejnou - střední intenzitou. Doba trvání tréninku je individuální. Snažíme se naběhat určité kvantum kilometrů ve stejné intenzitě, samozřejmě množství kilometrů se stoupajícím počtem tréninku zvyšujeme. Trénujeme ale základní vytrvalost, proto intenzita zátěže zůstává stejná.  Intenzitu zatížení i množství kilometrů zvyšujeme postupně.

24 hodin na Lysé hoře (LH24) 2016 - Tentokrát ve dvojicích

A je to tady - předposlední víkend v lednu a s ním každoroční závod s názvem 24 hodin na Lysé hoře. Tentokrát se účastním tohoto závodu po čtvrté. Letos je u mě vše ve znamení změn, proto oproti mé účasti v jednotlivcích na předchozích třech ročnících zvolím registraci ve dvojicích s Lenkou Trawinskou. 

Pátek - den před závodem
V pátek se jdeme registrovat na závod do Ostravice kde zjišťujeme, že se na penzion Sluníčko, v kterém jsme ubytované, dostaneme až ráno. Já budu startovat jako první, proto si u sebe po registraci nechávám čip. Následně už jedu domu, kde si nachystám potřebné věci k závodu, kterých mám opravdu mnoho. Počasí se totiž může kdykoli za dvacet čtyři hodin změnit. Musím být tedy připravena na jakoukoli alternativu. Večer usínám nezvykle brzy, protože spánkový deficit při tomto závodě by mohl přinést jisté problémy, na které bych mohla v průběhu závodu doplatit.

Sobota - v den závodu
Probouzím se bez budíku kolem šesté hodiny. Vstávám ale až v sedm. O půl deváté mám sraz s Lenkou v Čeladné odkud vyrážíme směr Ostravice, kde se na Sluníčku vybalíme a připravíme na závod.
Úderem jedenácté hodiny je odstartováno a já jako první z dvojice vyrážím směr Lysá hora. Snažím se nepřepálit. Běh střídám s rychlou chůzí.

Hlavně nepřepálit
Mé první dvě kola (celkové první a třetí kolo) probíhají v poklidu. Snažím se udržet tempo. Přesto mám první kolo hodně rychlé, i když jsem ho běžela pocitově pomalu. Je to letos o hodně svižnější a výživnější závod, než když jsem běžela v jednotlivcích.
V mém třetím kole (celkově v pátém kole) začínám lehce pociťovat bolest šlach. Svaly ale nebolí. Cítím se relativně čile.

Seběhy
Mé seběhy bych nazvala spíše místy klouzáním. Boty připomínají smyšlené brusle na sníh a holemi se jistím, abych nespadla. Tato alternativa je v sebězích v kombinaci s během asi nejúčinnější. Běžím přes špičky, těžiště snížené, nohy přirozeně natahuji dopředu a nechám se sílou gravitace unášet z kopce dolů. Při bolestech šlach v dalších kolech při sebězích myslím na uvolněnost a správnou techniku.

Připravenost
Oproti účasti na předešlých ročnících mě nebolí stehna, přisuzuji to buď dobré masáži, nebo mým letním tréninkům na kole. Od etapy CUTT v Beskydech jsem neběhala. Odpočinek se ale vyplatil. Také myšlení je oproti jiným ročníkům někde jinde. Jsem připravená i po psychické stránce. Motivuje mě že neběžím sama. Nechci to Lence pokazit. Nejde tu jen o mě, jako v jednotlivcích. Celý závod běžím bez nesmeků. Mám je v povinné výbavě. Podklad je ale dobrý, mě to vyhovuje a bez nesmeků mě nebudou tolik bolet nohy - to už vím z vlastních zkušeností.

Zmatky
V mém čtvrtém kole (celkově v sedmém kole) začínám být lehce mimo. Nemám absolutně přehled o počtu kol a pořadatelům tvrdím, že mám jiný počet. Vzápětí se ale opravuji a omlouvám, že už jsem mimo. Dostávám odpověď, že je vše v pořádku, že to po takové spoustě hodin beze spánku normální.
Navíc v depu usnu a neslyším mobil. Probouzím se až když je Lenka v pokoji. Probudím se a pomalu nevím kde jsem, až po pár vteřinách si uvědomím, že vlastně na závodě. Lenka mě prozváněla, ale slabý signál způsobil, že naskočila hlasová schránka. Já mám ale mobil v pořádku. Počasí v kombinaci a lokalitou nejspíše způsobilo nějaký výpadek signálu.
 Jsem nepřipravená a rozespalá, rychle se obleču, popadnu všechny věci, zkontroluji povinnou výbavu a utíkám do mrazu.
Tímto, mou vinnou, ztratíme nejméně hodinu. Totálně jsem to nyní pokazila.
Počasí už je v tuto dobu drsné a v noci ještě horší.

Poslední okruh
Páté (celkově deváté kolo) je lepší, než bych čekala. Nastalo rozednění. V tuto dobu jsem měla pravidelně své krize. Letos ale závod probíhá jinak. Lenka běžela předchozí okruh a tak fáze rozednění potkala ji. To mi také vyhovovalo. Když vybíhám do dalšího okruhu je světlo a mi to přináší určitou motivaci. Je nový den a navíc by to mělo být mé poslední kolo. Přesto se psychicky připravuji, že možná půjdu ještě jedno. Uvidíme.

Na druhou stranu mě začínají bolet šlachy. Překonávám bolest silou vůle, řekla bych. Nakonec se rozbíhám. Potkávám známé tváře. Jeden z nich mě oslovuje jménem. „Ahoj, nejsi Míša?“ Dotyčnému nevidím do tváře, mám brýle a hustě sněží. Sundám si je tedy a zjišťuji, že se jedná o člověka, kterého jsme s parťákem potkali asi před třemi lety na závodě Pět beskydských vrcholů a společně spolu běželi část trasy.  „Ano, jsem.“  Zjišťuji, že nezávodí, je jen jako pomocná síla. Běžím tedy dále.
Nahoře, v posledním stoupání ke kontrole na vrcholu Lysé se mi podaří zničit jednu z holí. Zaberu tak hodně, že něco lehce křupne. Super. To mi scházelo. Hole mě zachraňují. Pokouším se problém vyřešit. Hůl je ale nalomena. Montuji ji do sebe - je teleskopická tak to nějak vyřeším. Problém je v délce hole, která mi nevyhovuje. Jsou kratší, přesto je nemohu více vysunout, protože by to nemusela vydržet. Musím se poprat s tímto stavem a jít dál.

V seběhu se snažím zrychlit, i když nohy bolí. Musím někde nahnat čas. Dole předávám štafetu a končím. Lenka jde do posledního (svého pátého) a celkově desátého kola. Já jdu spát. Usnu pouze na hodinu, ale aspoň něco.
Končíme na 8. místě celkově v týmech ženy. V kategorii do 30 let končíme na 4. místě. Poslední team před námi, který skončil třetí měl asi hodinu a půl náskok, který jsme už nebyli schopni stáhnout. Byl to svižný a rychlý závod. Takových 24 hodin jsem ještě nezažila. Já totiž raději pomaleji a v kuse. Byla to parádní zkušenost.

Na závěr
Co při závodě pomohlo?
Po každém kole sprcha, díky které jsem se vzpamatovala. Následné ledové chlazení tuhých svalů také pomohlo.
Další tip? nohy nahoru. Lehnout si. Nohy dát na stěnu nebo do zvýšené polohy. Kyselina mléčná, která je ve svalech nohou se dostane do jiných partií.
Samozřejmostí je pravidelné jídlo a pití.

Vysmátá z průběhu závodu, to byl ale teprve začátek

Časy z našich kol - moje jsou liché, od Lenky jsou sudé kola

MISO A LENKO MAKEJTE  děkujeme, potěšilo :) 

ZHODNOCENÍ LETOŠNÍ SEZÓNY 2015

Hledání sama sebe 

Sezóna pro mě, jako téměř každý rok, začala závodem 24 hodin na Lysé hoře, kde jsem zvládla tentokrát pouze 5 okruhů. Už v tu dobu jsem věděla že forma není v pořádku. Trénink v pořádku určitě nebyl a já byla stále ve fázi hledání sama sebe. Po ukončení sportovního gymnázia a běhu na lyžích to stále nebylo ono, jako bych se nebyla schopna posunout někam dále. Trvalo to celé dva roky, než jsem se po ukončení gymplu vzpamatovala - ano, říkáte si, zatraceně dlouhá doba. Letos nastal konečně zlom - v mém způsobů myšlení, v tréninku. Začala jsem prakticky od znova. V klidu. Přestala jsem na tři měsíce běhat. Věděla jsem že budu běhat. Běh, přesněji trailrunning a ultrarunning patří k mému životu.

Přetrénování 

Bez běhu to nejsem já.  Neměla jsem z běhání radost jako dříve. Byla jsem přetrénovaná. Pauza byla nevyhnutelná. Na otázku, co dělat, když to nejde? (běh) mi odpověděl až můj trenér z gymnázia, kterému za mnoho vděčím. Poradil mi ať zvolním, že jsem to přehnala. Aby taky ne, když jsem v létě 2014 před letošní sezónou měla v srpnu každý víkend ultratrail. Ano, každý víkend. Bylo toho hodně. Cítila jsem se skvěle, běhalo mi to, trénovala jsem jak šílená. Ale tělo to vždy nevydrží. Vytrvalostní sport, v mém případě extrémně vytrvalostní sport je jiný v tom, že únavu člověk necítí hned. Únava se postupně střádá a střádá. Běhá nám to dobře, přidáváme si závody, trénink jde skvěle. No a najednou nastává zvrat, jsme zničehonic unaveni. Co se děje?  Je to normální? Co dělám špatně? Vždyť jsem byla celou dobu v pohodě, a najednou mám problém běžet bez problému obvyklou tréninkovou trasu. V této fázi jsem byla, proto nastala výše zmíněná pauza od běhu. A co dále? Nejde to. Nevím co dále. 

Změna myšlení a také změna tréninku

Přestala jsem běhat. Fáze depresí a otázek co dál se postupně přehoupla a já se konečně vzpamatovala. Začala jsem více jezdit na kole a plavat. Následoval druhý závod sezóny a první závod nových etapových závodů s názvem Czech Ultra Trail Tour. Já chtěla změnu ve všem a začala jsem se tedy registrovat na nové závody. Staré osvědčené závody jsem letos všechny vynechala až na Lysohorský čtyřlístek a Hostýnskou osmu. Když už změna tak bude pořádná. Tyto dva závody, jsem si přesto ponechala. Na etapu Czech Ultra Trail Tour (CUTT) v Jeseníkách jsem netrénovala. Nechávala jsem všemu volný průběh. Následně jsem se na etapě ztratila a nedokončila ji. Z této etapy jsem si odnesla další zkušenosti a šla jsem dále. Při etapě se mi ale konečně i přes její nedokončení běželo dobře. Tady nastal další zlom, najednou to šlo. Ztracená motivace byla zpět a k tomu stačil pouhý jeden závod. 

Žádné plány 

Přestala jsem plánovat závody na rok předem, vše jsem řešila týden, dva předem, podle toho jak jsem se cítila - psychicky i fyzicky. Dost mi to psychicky pomohlo. Žádné plány a tedy ani žádné ambice, nemusela jsem se s ničím stresovat. Vynechala jsem všechny závody ve dvojicích. Nemusela jsem tedy řešit parťáky, běžela jsem si prakticky na každém závodě svoje. Po etapě CUTT v Jeseníkách jsem vynechala i akademičky v horském běhu. Vysoké škole i když je tělovýchovného zaměření je účast na těchto závodech, mimo akademických her v atletice a kolektivních sportech, ukradená. Třicet kilometrů, které se běží v rámci AMČR je pro mě málo. Proč se tedy zbytečně realizovat? Navíc mám zkouškové období. Závod tedy nakonec vynechávám. 

Opakující se nachlazení, virózy a trénink 

Stále nachlazení a celkové oslabení mi postupně znemožnilo dostatečně trénovat. Do toho se k tomu přidá stres ve škole a forma, jestli nějaká byla, jde do kytek. Měním styl pohybu. Začínám více plavat, jelikož si dodělávám si kurz plavčíka. Plavání mi dost pomůže a s jízdou na kole se přes léto stává mou jedinou tréninkovou zátěží. 

Léto a hlavní sezóna

Má letošní kondiční příprava je časově náročná. Trávím hodiny v práci na aquaparku, nemám tedy dostatek času trénovat. Po práci se přesto snažím chodit plavat a do práce a z práce jezdím na kole. Ve volném čase se jdu sem tam proběhnout na Pustevny. Červenec je pojat jako měsíc ladění formy a srpnové víkendy začínám opět závodit. 

Změna se vyplácí

První srpnový víkend je ve znamení Mistrovství ČR v ultraskyrunningu, který se mi podaří dokončit, pro mě v solidním čase 11 hodin 15 minut a 30 sekund. Končím zde na 12. místě a umístění v první desítce mi uniká o 6 minut. Změna tréninku se opravdu vyplatila. Psychická připravenost jde už také znát, ale vždy to může být lepší. 

Následný týden absolvuji Hostýnskou osmu, kde končím na 6. místě. Běžím ji poprvé sama, opět nová zkušenost. Jak jsem zmínila dříve, ve všem jsou změny. 

Na závěr sezóny se v září účastním mého prvního závodu na horském kole s názvem Cream Bike Čeladná , kde asi padesátkrát spadnu. Je to další zkušenost. 

Změna 

Následně měním team a začínám běhat za Tobisport Frenštát pod Radhoštěm. Forma jde nahoru. Absolvuji etapy Lysacupu, jen co to jde. Na závěr sezóny se účastním poslední etapy Czech ultra trail tour v Beskydech kde končím 5. mezi ženami končím tímto letošní sezónu s pocitem spokojenosti. 

Hostýnská osma 2014

Hostýnská Osma 2014

12. srpna 2014 v 21:07 | Michala Knápková

Šílené horko a déšť. Tyto extrémy byly k vidění i zažití v sobotu 8. 8. 2014, na 3. ročníku 64 kilometrů dlouhém horském ultramaratonu s převýšením 3000 metrů s názvem Hostýnská osma. Na ročníku, který byl dle mého názoru nejnáročnější.

A je to tady - Pátek 8. 8. 2014. Ve 15:00 hod odjíždím na kole domů, abych se sbalila na závod. V 18 hodin už sedím ve vlaku směr Valašské meziříčí se smíšenými pocity. Doufám, že nebude takové horko jako minulý víkend na Lysé hoře. Počasí ale neovlivním.

Kolem 18:30 přijíždím do Valašského meziříčí. Z ,,Valmezu'' je to už jenom kousek do Rajnochovic. ¨
Na místo dorazím kolem 19 hodiny. Super. Jsem konečně po náročném dni na místě. Zaujmu místo na okraji tělocvičny, kde se postupně hromadí ostatní závodníci.

Natahuji Budík na 7 hodin.

 Probouzím se ale už po 6 hodině, jelikož nějakému ,,bláznivému'' závodníkovi zvoní budík v 6 hodina probouzí celou tělocvičnu včetně mě. Nemám v plánu vstávat tak brzy, ale nakonec přesto vstávám v 6:30. Alespoň mám dost času na přípravu na závod.

Chystám si povinnou výbavu na závod a jdu se nasnídat. Na závod jsem připravena. Nyní zbývá už jen počkat na parťáka, který dorazí chvíli před startem. V 8 hodin konečně startujeme.

Ze začátku je cesta klidná. Já se ale snažím start nepřepálit, protože toho máme ještě hodně před sebou. Parťák volí svižnější tempo. Já jsem pomalejší, trvá mi delší dobu, než se zahřeji a rozeběhnu. Navíc není důvod ze začátku nic přehánět. Na závodění bude ještě spousta času. Čeká nás výstup na Tesák a poté třetí kontrola na Hostýně, kde obíháme okruh modlících se lidí a pokračujeme v cestě. Tempo je dobré. Dále běh na Bukovinu a stoupání na krutý kopeček Obřany. Únava pomalu nastupuje a mě motivuje pátá kontrola, kde nás bude čekat občerstvení. Máme se alespoň na co těšit. Každá motivace pomůže.

Po seběhu do Držkové se konečně občerstvíme. Máme za sebou zhruba polovinu trasy. Z Držkové pokračujeme po zelené značce na další kontrolu a začínáme pomalu stoupat na Troják.
Poté směr na Čerňavu a stoupání na poslední kopec Kelčský Javorník a honem do cíle. Poslední stoupání nakonec zvládneme a těšíme se do cíle. ,,Za chvíli budeme v cíli.'' oznamuji parťákovi.
Jsme už unaveni a nevěnujeme pozornost mapě a bohužel odbočíme ze zelené značky a vydáme se trasou z prvního ročníku Hostýnské osmy seběhem směr cíl. Běžíme, ale značka nikde. Ptáme se tedy kolemjdoucích lidí a zjišťujeme, že jsme si zaběhli. Musíme se vracet do kopce. To jsou moje nervy.
Stoupáme zpět do kopce. Touto maličkou nepozorností bohužel ztrácíme spoustu času. Škoda. Pokračujeme svižným tempem do kopce. Napojujeme se na správnou trasu zpět na zelenou a poté už do cíle, kde nás při posledním seběhu zastihne déšť.

Je to ale pár minut do cíle. Jsem sice naštvaná, ale dále běžíme. Navíc jsme už téměř v cíli. Zbývá nám už jen pár desítek metrů. Z povzdálí slyšíme hlasy z cíle. Svaly mě sice bolí, ale neřeším to.
Běžíme a dobíháme za povzbuzování místních lidí do cíle za 10 hodin a 38 minut a nějaké sekundy. Končíme celkově 4 ze všech mixů a 3 v kategorii do 69 let v součtu věků.
O umístění jsem do poslední chvíle nevěděla. Jsem mile překvapena, ale jakmile se podívám na ztrátu na 3 team, což bylo 15 minut. A nebýt bloudění a malé krize, tak končíme možná i třetí. Ale o tom je sport.
Už se těším na další ročník, který si nenechám ujít, hlavně díky úžasné atmosféře závodu a skvělým pořadatelům.

Slezský maraton 2014

Slezský maraton 2014

18. srpna 2014 v 17:52 | Michala Knápková

Slezský maraton 2014

40, 5 km dlouhý horský maraton. Hodně intenzivní a rychlý. Hold není to ultramaraton. Přesto se jedná o náročný závod, ne tak délkou, ale spíše velmi kopcovitým profilem a technickým seběhy, konající se na slezské straně Moravskoslezských Beskyd.

 

V pátek odjíždím z Trojanovic o hodinu později, než jsem původně měla v plánu, ale to nevadí. V 18 hodin už sedím ve vlaku směr Frýdek - Místek. Mé očekávání, že cesta bude probíhat v poklidu, naruší hned první cestující, který si ke mně přisedne ve Frýdlantě nad Ostravicí. V tu dobu večeřím kukuřičný chléb. Obvyklá večeře na rychlo ve vlaku. Všude je bohužel obsazeno, takže si nepřesedám a trávím cestu až do Frýdku - Místku ve společnosti divně se dívajícího staršího muže. Co víc si přát. Nenechám se ale otrávit před nastávajícím víkendem. Strkám sluchátka do uší a pozoruji ubíhající cestu. Ve Frýdku - Místku přesednu do vlaku směr Český Těšín. V Těšíně není zase místo. Tentokrát trávím cestu ve společnosti dalšího pána a poslouchám nějaký jeho příběh o všech možných zraněních a životních neřestech. Při cestě si opravdu moc neodpočinu. V duchu se modlím, ať jsem už na místě. Konečně dorazím s malým zpožděním něco po 19:30 na místo. V Třinci na mě čeká kamarádka z gymnázia, kterou jsem rok neviděla. Alespoň máme možnost setkat se při závodech, když jindy nemáme čas. Autem pokračujeme do Oldřichovic, kde bydlí. Chvíli ještě rozebíráme zítřejší závod, ale kolem 21 hodiny vyrážíme spát. Přeci jen nás zítra čeká závod. V sobotu brzy ráno jedeme, po vydatné snídani ve formě ovesných lupínek s jogurtem a brusinkami, do Dolní lomné. V areálu Matice Slezské se prezentujeme do závodu. Je tady hodně známých a přátel a panuje zde skvělá atmosféra. Počasí je ideální pro závod. Ani příliš velké horko a ani zima. Kamarádka se mě ptá na čas, za který chci závod uběhnout. Já ale odpovídám, že netuším. Nemám žádné ambice. Při závodě se uvidí. Po loňském roce ale vím, že závod bude hodně rychlý. Ze začátku závodu se snažím nepřepálit start a držet si své tempo, což se mi podaří. Prvních patnáct kilometrů si běžím na pohodu. Musím se rozehřát. Závodit začínám až něco po patnáctém kilometru. Volím rychlou chůzi do prudkých kopců, z kopců a po rovinkách běžím. Tento plán udržuji celý závod. Navíc se mi nechce nic přehánět, přeci jen jsem měla předešlé dva víkendy závody a nic se nemá přehánět. A není to pro mě ani ideální vzdálenost závodu. Na občerstvovacích stanicích pravidelně doplňuji vodu do camelbagu a tabletu GT sport od Enervitu, která mi dodá rychle energii a běžím dále.

Do cíle dobíhám za 5 hodin 26 minut a nějaké sekundy. Není to žádný závratný výkon. Ale s nějakým skvělým umístěním jsem ani nepočítala. Bude to znít divně, ale délka závodu je na mě krátká. Mám raději závody kolem 60 km. Účast se ale vyplatila a nelituji. Zastávám názor, že takový závod je nejlepší trénink. Oproti loňskému roku mě nepotká žádná krize, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu je silnější konkurence a dle mého názoru náročnější trať. Do příštích let bude potřeba zapracovat na zlepšení rychlosti. Není to poslední závod.

Lysohorský čtyřlístek 2014 MČR V ULTRASKYRUNNINGU

Lysohorský čtyřlístek 2014 - MČR v Ultraskyrunningu

3. srpna 2014 v 18:06 | Michala Knápková

A je to tady. V sobotu 3. 8., vstávám časně ráno po třetí hodině. Nyní už si jen rychle sbalit potřebné věci, nasnídat se výživné snídaně plné sacharidů ve formě ovesných vloček a můžu vyrazit směr Kunčice pod Ondřejníkem na vlakové nádraží. V 4:30 ráno už sedím ve vlaku směr Frýdlant nad Ostravicí, kde na mě už čeká Honza a autem vyrážíme na Švarnou Hanku. Tam se rychle zaregistrujeme. Poté sbalíme potřebné věci k závodu a já si zkontroluji povinnou výbavu. Je 6:30 a pomalu se stavíme na start, abychom od pořadatelů vyslechli rozpravu k trati. Na startu vidím plno známých lidí, kterým přeji hodně štěstí. Ještě se letmo kouknu na mapu, kterou záhy skládám a ukládám do kapsy. V 7:00 je odstartováno. Všichni závodníci se jako splašení řítí kupředu. Konečně běžímJ

Po tři měsíční běžecké pauze je pro mě tento závod spíše zkouškou formy. Nemám velké ambice a nepředpokládám skvělé umístění. Přes to všechno se těším. ,,Ultra'' už mi totiž opravdu chybělo.

První lístek ze Švarné Hanky, přes údolí Poledňany a poprvé na Lysou horu je super. Cítím se skvěle. Říkám si, že jsem udělala s běžeckou pauzou dobře. Je to ale teprve začátek a mám toho ještě hodně před sebou. Dále se vydávám na Ivančenu a pocitově už nemůžu. Po chvíli potkávám pořadatele na skryté kontrole a ověřuji si trasu. Oni mě ale v zápětí uklidňují, že už za chvíli budu na Kykulce. Přidám tedy do tempa a opravdu to dlouho netrvá a po chvíli jsem na vrcholu. Sbíhám do Krásné a zpět na Lysou, když mi během cesty pípne mobil a sms od Honzy:,,V Krásné to balím.'' V duchu si říkám: ,,A sakra, to bude ještě náročný závod.''

Po druhé na Lysé hoře se cítím pořád skvěle, což je dobře. Navíc mám za sebou první polovinu ,,lístků''. Do cíle ale stále zbývá větší množství kilometrů, než mám za sebou. Při závodě kolem sebe potkávám známé i nové tváře. Sem tam se s někým dám do řeči. To člověk pak hned zapomíná na bolest svalů a jde se mu lépe. Po druhém i třetím okruhu potkávám spousty lidí, kteří v závodě končí. Já se nechci ale jen tak lehce vzdát. Běžím tedy dále. Sbíhám směrem do Ostravice k Šanci a po třetí se vydávám na Lysou horu, kdy mám v nohách 43 kilometrů. Polohlasně si při střídavém běhu s chůzí opakuji:,,Už jen seběh, jedna Lysá a seběh do cíle. Více mě to motivuje. Už nyní ale vím, že seběh do cíle bude nejnáročnější a začínám uvažovat, jestli na to vůbec mám. Pořád to ale nevzdávám a jsem odhodlaná doběhnout až do cíle. Vydávám se směrem do Malenovic, ke Korýtku, na Lukšinec a čeká mě naposledy Lysá hora. Při čtvrtém a to posledním výstupu na Lysou mě začíná ničit a unavovat nehorázné horko a horoucí slunce. V tomto počasí je to opravdu extrém. Navíc už nemám vodu v camelbagu a těším se více a více na ,,občerstvovačku'' na Lysou horu. Už ale nemůžu. Ne fyzicky. I když jsem mile překvapena, čekala jsem že na tom budu se svou kondicí hůře. Nemůžu spíše psychicky. Navíc mi začíná být špatně. Nedostatek vody a horko udělají při závodě své. Proto si těsně před vrcholem sedám do stínu a přemýšlím co a jak dále. Vrchol Lysé je kousek přede mnou. To už nevzdám! V duchu si říkám: ,,Dělej Michalo! , je to už kousek.'' Sedím a přemýšlím. Po chvilce potkám pořadatele jak se vracejí dolů s věcmi na občerstvení a ptají se, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji, např. pití.

 

Odvětím: ,,Ne, díky. V pohodě. To už zvládnu.'' Pokračuji tedy dále na vrchol Lysé. Nyní už vím, že dolů nepoběžím. Za prvé, nestíhám časový limit, za druhé je mi špatně z horka a bolí mě hlava. Nebudu riskovat, že někde při seběhu zkolabuji. Je to přeci jen delší seběh. Fyzicky bych to možná zvládla. Zažila jsem už závody, které jsem dokončila v horším stavu. Ale bolest hlavy, pocit na omdlení a horko mě utvrdí v závěru, že by bylo dobré na Lysé skončit. Přeci jen budu mít čtyři vrcholy i když bez seběhu. Definitivní rozhodnutí ale nechávám až na dobu, kdy dojdu po čtvrté na vrchol. Konečně dorazím na Lysou horu. Super, zvládla jsem to. Hned mířím k ,,občerstvovačce'' a liji do sebe kelímky s ,,ionťákem'', kolou a vodou. Začíná mi být o dost lépe. Přesto se ale po chvilce na Lysé hoře rozhoduji, že do cíle nepoběžím a na hoře ukončím závod. Netroufám si totiž seběhnout na Švarnou Hanku do necelých tří hodin, což je limit do konce závodu. A nepotřebuji se zničit před dalšími závody, které mě v srpnu čekají. Zachovám si zbytek rozumu a i přes to, že bych to možná po limitu zvládla seběhnout, tak definitivně končím a jdu pořadatelům odevzdat čip. Nakonec se nechávám svézt autem dolů na Švarnou Hanku. Mám ale i tak dobrý pocit. Na Švarné Hance už vím, že jsem udělala dobře, že jsem skončila. Kdo ví, za jak dlouhou dobu bych dorazila do cíle a v jakém stavu bych poté byla? Přesto jsem ráda. Závod byl skvělý. Náročný, ale svým způsobem i příjemný, hlavně ta první polovina. Navíc, kdy člověk dostane, za normálních okolností, příležitost dostat se na Lysou horu za jeden den rovnou čtyřikrát a ze všech možných stran? Řekla bych, že Lysohorský čtyřlístek je pro tohle ideálním závodem.